Miluju haríru.

Haríra je marocká postní polévka, kterou mi před lety představil Baila Sy, v Maroku vystudovaný. Nejedla jsem haríru už dobře deset let. Spíš jedenáct.

 

Mohla bych si najít recept a haríru si uvařit. Ale to už by nemělo to kouzlo. A navíc, zjistila jsem, v Brně si můžu svou oblíbenou polévku objednat v restauraci!  

 

I posbírala jsem Chotě a děti a při nejbližší procházce jsme se vydali tam, kde jsem polévku mohla dostat. Potíže dělaly jen děti, pokoušející se zavléct rodiče do nějakého toho rychlého občerstvení pro hranolky. Děti jsem ukolébala slibem hranolek v restauraci a dotransportovala do cíle. U milé slečny jsme si objednali pití a polévku, pro každého dospělého jednu… a pro děti jsem poprosila o hranolky.

 

"Je mi líto," vypadala paní číšnice vskutku zarmouceně, "samotné hranolky my nepodáváme, jen k jídlu."  

 

Trochu mě to udivilo, protože cena porce hranolek byla taková, že i kdyby je prodávali po jednom řezu, ještě pořád by na tom nejspíš slušně vydělávali. Leč upokojila jsem paní výrokem, že i my budeme obědvat, a ke každému jídlu nám snad dvě přílohy přinést může?  

 

To už bylo uznáno jako požadavek oprávněný, a já jsem se za chvíli mohla těšit z polévky, která se té mé vysněné aspoň trochu podobala. (Z toho neviním restauraci, ale nadobyčejné kulinářské umění kouzelníka Baily Syho.)  

 

K vedlejšímu stolu se posadila další rodinka: půvabný mladý muž, dáma ještě tělnatější než já, a batole. "Tunisan," pravil Choť po letmém pohledu.

 

"Proč?" překvapil mě.

 

"Takhle vypadají jenom Tunisani, víš, kolik jich máme v práci? A z venkova. Ti z města nedělají takové zvuky, jaké on dělá na to dítě…"  

 

Laskavá číšnice o nás v poloprázdném podniku pečovala, seč mohla. Dokonce i vytušila, že by choťův stejk mohla odnést k hlubšímu propečení (na chuti stejku, připomínající houbičku na nádobí, to  bohužel nic nezměnilo – ale aspoň už pak nepřipomínal mokrou houbičku) – jak opravit chuti prostou smetanovou omáčku s masem, o němž bych bez nápovědy jídelního lístku netušila, že je jehněčí, asi obsluha nevěděla (a já se neptala).  

 

Zaplatili jsem útratu o pětinu vyšší, než v podnicích, z nichž obvykle podcházíme potravně potěšenější.  

 

Tunisan u vedlejšího stolu odfoukl pěnu z půllitru a optal se Chotě: "Jsi muslim? Že tě nevídám v mešitě…"  

 

Choť vysvětlil, že v pátek pracuje, Tunisan potvrdil tuniský původ, Choť popřel, že by uměl arabsky, já jsem se přiznala, že jsem gramotná. 

 

A šli jsme domů, abych si mohla najít recept na haríru… protože  v naší oblíbené restauraci ji nevaří.