a svobody. Prý dobrovolně.

Podlehla jsem slabosti a zjednodušila si život, svobodu vyměnila za jistotu. Chodím cestičkami už vyšlapanými, abych si ušetřila námahu, dozvěděla jsem se před pár dny v diskusi pod jedním článkem.   Tu jistotu jsem prý, je si kolega diskutér jist, našla v islámu, a teď pociťuji falešné uspokojení, že už nemusím hledat.  

 

Jenže… Svoboda, ať už ji pociťujeme jako břímě nebo jako privilegium, se odložit nedá. Nikdy se jí nezbavíme. Vždycky, v každé situaci, máme na vybranou. Volíme, co říkat, co dělat, co si myslet, jak jednat nebo dokonce i co cítit. Máme na vybranou i v tom nejzákladnějším – jestli si ponecháme dar života. Mít svobodu není totéž, jako mít právo… ale svobodní jsme vždycky. Svobody se zříci nelze.  

 

Ani naše svoboda ovšem není úplná. Nemůžeme kdykoli udělat cokoli – jsme limitováni možnostmi, okolnostmi, vlastním tělem a duchem. Limitováni světskými zákony, morálkou, náboženstvím, kulturou. Svobodně vybíráme, jestli budeme hranice přestupovat či nikoli. Svobodně se vyrovnáváme s vědomím toho, že za porušení pravidel se často platí, a svobodně volíme podle toho, jestli se nám cena zdá přiměřená.  

Na oknech Zlatého Anděla v Praze je překrásný úryvek z básně – nevím, čí – o tom, že člověk je připoután řetězy k zemi i k nebesům, řetězy tak krátkými, že mu nedovolují zůstat na zemi, ani dotknout se nebes. Stejně je to se svobodou. Jsme i nejsme svobodní. Částečné svobodě nelze uniknout, ale absolutní svobody nelze dosáhnout. Žádné náboženství, politické přesvědčení, filosofie… na tom nemůže nic změnit.  

Věřím tomu naprosto. Tu víru si zachovávám i poté, co jsem se kvůli ní dozvěděla, že si hraju se slovíčky, používám jehovistickou logiku a cituji něco, co není z mé hlavy (pravda, ty nádherné verše na Zlatém Andělu, bohužel opravdu ne); zkrátka jen otrocky papouškuji a zasluhuji lítost.

 

A vlastně, proč ne? I ve vztahu k ostatním lidem jsme přece svobodní, v myšlenkách zejména.