Zase ty kulturní rozdíly… Tentokrát obzvláště krušné, protože jsem v nich utopena i já.

Když jsem publikovala článek Láska versus peníze, vůbec mě nenapadlo, že bude čten jako Láska za peníze.

 

Je prý naprosto neuvěřitelné, že by někdo někomu něco dal zadarmo – obzvlášť muž ženě. Když už s někým vyrazíte na rande a on na vás z titulu své mnohem lepší ekonomické pozice platí, je jasné, že s ním spíte (možná je to z vaší strany dokonce slušnost?).  

 

Zamýšlela jsem se nad tím. Uvažovala jsem o tom ze všech možných stran a úhlů, hlavně proto, že s mojí životní zkušeností se tenhle model vůbec neshoduje. Potkala jsem sice pár lidí (z Čech a Německa) přesvědčených, že když už někomu věnují svůj čas, měli by za to být nějak odměněni, ale naše vztahy rychle končily a já jsem takový typ přemýšlení považovala spíš za výjimečný a (mně) ne zrovna imponující.

Nemyslela jsem si, že by to byla norma.

 

Ani když jsem u Cheorchie četla výroky jejího amerického(?) kamaráda o tom, jak jsou Češky v porovnání s jinými ženami „levné“.

 

Netrklo mě to ani, když jsem na D-fens četla tip, jak sbalit ženu – „Vezměte je na večeři do lepší restaurace a celý večer jim vyprávějte o své bohaté firmě a o dovolené na Seychelech. Ještě tu noc jí máte, a věřte mi, bude se snažit !!“.

 

Musela jsem nejdřív napsat článek o tom, že některé ženy (včetně mě) dávají přednost úplně jiným věcem, než penězům… a pak se jen divit, jakou optikou je možné ho číst jako „dlouho jsem souložila za peníze„.  

 

Kvůli Ngoné z toho článku jsem si hledala jiné zaměstnání. Kdybych totiž pracovala tam, kde předtím, neuživila bych ji. Ngoné musela platit nájem, musela krmit dítě, a nemohla chodit do práce. Bylo mi devatenáct a ani na moment mě nenapadlo, že bych od Ngoné měla čekat nějakou protislužbu (najmě sexuální). Ngoné měla radost, já jsem měla radost, že ona má radost (a že nemusí bydlet někde pod mostem). (Ngoné je teď někde v Kanadě, kde zúročuje svoje vzdělání, a když jsme se jednou po letech náhodou potkaly, málem mě ani nepozdravila. Nevím proč, a nezazlívám jí to. Dary by neměly zavazovat.)  

 

Když jsem o rok později platila hotel Theodorovi, který se bál bydlet v bytě, kde ho jako úhradu nájmu nutili prodávat drogy, nečekala jsem, že se mnou kvůli tomu bude spát. A když jsem mu kupovala letenku (na kterou jsem si musela půjčit), asi bych se divila, kdyby se mnou chtěl „za odměnu“ souložit.  

 

Když jsem v Praze sbírala zbloudilé turisty a vodila je domů, moji rodiče od nich nežádali peníze za ubytování a stravu a já jsem nečekala erotické masáže… a Bailovi Sy, který se z ničeho snažil vyžít víc než rok, jsem nikdy neskládala účty. Ani za (další) letenku. Když máte někoho rádi, nepočítáte. A „mít rád“ a „mít sex“, to prosím nejsou synonyma.  

 

Když jsem nabízela Choti, že mu budu platit studium ve Francii, ani na vteřinu mě nenapadlo, že by se mi měl nějak odvděčit. Ještě mám schovaný dopis, kde mu píšu – poté, co jsem zjistila, že tahle cesta nikam nevede – „pokusím se ty peníze sehnat. Je škoda, abys v tomhle věku zrovna ty seděl doma; měl bys studovat, co tě baví, cestovat, poznávat svět, mít možnost vydělat si peníze, aby ses za pár let mohl pohodlně oženit a založit si rodinu.“ Nepomyslela jsem, ani jednou, na to, že by tu rodinu měl zakládat se mnou… „za odměnu“.  

 

Čekala jsem, že podobně se lidé budou chovat i ke mně… a oni se tak chovali.

 

Tak proč se to čtenářům blogů zdá tak neuvěřitelné? Přemýšlela jsem o tom půl dne. Nic jsem nevymyslela.

 

Svěřila jsem se Choti.  

 

„Co se divíš?“ bylo mi odpovědí. „Máte takovou společnost, že si tu už nikdo nedokáže představit, že by někdo pro druhého mohl něco udělat jen tak. Když dám něco nějakému Čechovi nebo Češce, neřekne mi ´Děkuju´, ale zatváří se divně a zeptá se ´Čím jsem si to zasloužil?´ –  čeká, že za to budu něco chtít. Všichni cizinci si toho všimli, i Francouzi a Italové to říkají. A s ženskýma obzvlášť… ale to není jejich chyba. Čeští chlapi se nesnaží, nejsou zvyklí, a ženské to akceptovaly a nechtějí to po nich. Vidím to v práci – všichni cizinci tam mají Češky a chodí s nima dlouho, ale cizinky, co si našly Čecha, jsou už zase samy…“  

 

Tak že by nezištné konání ve Střední Evropě opravdu patřilo už jen do pohádek?