Dvanáct krajů

Lehce se mi třásly ruce, když jsem pokládala čaj na stůl před ní.

„Sedni si,“ nařídila mi a očima si mě zkoumavě prohlížela od hlavy k patě.

„Kolik je ti teď let?“

„Třináct.“

„Nepřišla jsi ještě o panenství, že ne?“

„Prosím?“ zašeptala jsem.

„Dobře,“ usmála se. „Znám tě líp než tvoje matka. Koukám se a vidím, ale ona se dívá a odmítá vidět. Myslím, že dneska je to poprvé, co jsem tě viděla bez knihy. Chceš, abych ti je jmenovala?“

„Jmenovala co?“

„Knížky, co jsi četla.“

Začala jsem se potit.

„Hamlet, Romeo a Julie, Jih proti Severu, Malé ženy, Nadějné vyhlídky, Doktor Živago, Vojna a mír a mnoho dalších. Takže co ses dozvěděla ze vší té četby? zeptala se.

„Hodně věcí.“

„Neudělej žádnou hloupost. Nemáš nic společného s tou revolucí, že ne?“

„O čem to mluvíš, teto Zenjo? Jaká revoluce?“

„Chceš si ze mne dělat blázny?“

Zavrtěla jsem hlavou. Neměla jsem nejmenší představu, o čem to mluví.

„Jsem ráda, že to uslyšíš právě ode mě, protože o revolucích toho vím hodně. Teď mě pozorně poslouchej. V téhle zemi se děje něco strašného, cítím to ve vzduchu, a páchne to krví a neštěstím. Došlo k protestům a demontracím proti šáhovi. Tenhle ájatolláh, vypadlo mi jeho jméno, už bojuje proti vládě celá léta, a já ti říkám, že z něho nevzejde nic dobrého. Jeden diktátor odejde a na jeho místo nastoupí ještě horší, stejně jako v Rusku, jenom se bude tentokrát jmenovat jinak (…)“ přikývla jsem, zmatená a šokovaná, a ona začala zase psát do svého notesu.

Marína Nemat spatřila světlo světa v Teheránu v roce 1965 jako členka rusko-íránské rodiny. Obě její babičky odešly z Ruska do Íránu za íránskými manžely, a stejně jako v knize dopodrobna vylíčený osud jejích babiček, i ten Márínin krutě poznamenaly politické změny. První Márínina láska, Áraš, patřil k zastáncům islámské revoluce. Při krvavých zásazích šáhovy armády byl zavražděn a jediné, co po něm rodině a Máríně zůstalo, byl dopis na rozloučenou

( Poznala jsem Árašovo písmo. Dopis byl adresován jeho rodičům, babičce, bratrovi a mně. Psal v něm, že podle svého přesvědčení se musí postavit za to, o čem ví, že je správné. Musí něco podniknout proti všemu tomu zlu. Ze všech sil podporuje islámské hnutí proti šáhovi a velice dobře si uvědomuje, že to, do čeho se zapletl, je nebezpečné. Nikdy nebyl moc odvážný, ale teď cítí, že musí strach potlačit, a pochopil, že je schopen obětovat pro své přesvědčení i život. Na konci se říkalo, že pokud čteme jeho dopis, znamená to, že je pravděpodobně mrtvý, a tak nás prosí o odpuštění a omlouvá se za bolest, kterou nám způsobil.)

Revoluce, od níž si zesnulý Áraš i další slibovali, že pomůže skoncovat s bezprávím a vyprázdní vězení, v němž byli mučeni političtí vězni, nakonec opravdu zvítězila.  Zem se ale rozděluje na komunisty a islamisty, ze škol a vedoucích míst jsou vyhazováni odborníci a dosazováni „ideologicky čistí“ lidé bez kompetencí, věznění a popravy jsou ještě častější než dřív. Marína se veřejně postavila proti tomu, aby se v hodinách matematiky vyučovalo náboženství, a tak se dostala na školní seznam nepřátel revoluce. V roce 1982, když jí bylo šestnáct, byla zatčena příslušníky revolučních gard a odvezena do teheránského vězení Evin. Byla mučena a odsouzena k smrti, ale popravě unikla díky tomu, že se zalíbila Alímu, jednomu z dozorců, jehož rodina v novém režimu zastávala důležitou pozici. Cenu, kterou od ní Alí za záchranu žádá, si Marína netroufá nezaplatit ze strachu o životy svých blízkých, a za Alího se provdává. Přesto k Alímu postupně nachází cestu a připouští, že jeho rodina se k ní chová lépe, než její vlastní, zjišťuje, že Alí se při své práci pokouší postavení vězňů zlepšit… a ve chvíli, kdy se Marínin vztah s manželem stabilizuje a čekají první dítě, stává se Alí před očima rodiny obětí politické vraždy. Marína musí zpátky do vězení, ale příbuzným jejího manžela se podaří ji znovu osvobodit, aby mohli splnit poslední Alího přání a dostat Marínu zpět k jejím rodičům. A ačkoli vlastní rodina není schopna ani ochotna Máríně poskytnout duševní ani materiální podporu, nachází Márína štěstí v druhém manželství s mužem, kterého milovala už v době svého zatčení. Teprve v Kanadě, kam spolu z Íránu odešli, se po letech rozhodla napsat o zážitcích z teheránského vězení.

Márínina kniha Prisoner of Teheran vyšla ve dvou desítkách zemí  (pohříchu obvykle s ne zrovna vkusnou barevnou obálkou, z níž očkama mrkají ženy se zahalenou tváří) a stala se mezinárodním bestsellerem. U nás se (s obálkou o poznání decentnější 🙂 ) dá sehnat pod názvem Vězenkyně z Teheránu , jak ji v roce 2007 vydalo nakladatelství Jota. Věrohodnost příběhu ani pravdivost vyprávění posoudit nemůžu, ale vím dozajista, že tahle kniha není o nic temnější (a o nic světlejší) než jiná vyprávění o hrůzách diktatur a zvůli těch, kterým se do rukou dostává moc nad slabšími. Některé věci je potřeba připomínat bez ustání…

Pověděla jsem Míně o protestním shromáždění na Ferdósiho náměstí, o tom mladíkovi, který byl zastřelen, a jak jsem chtěla spáchat sebevraždu, když jsem se vrátila po demonstraci domů. A jak jsem se rozhodla nevzít si maminčiny prášky na spaní, ale namísto toho udělat něco s tím, čeho jsem byla svědkem. Rozhodla jsem se udělat správnou věc.

„A co jsi udělala?“ zeptala se Mína.

„Napsala jsem o té demonstraci a ten papír vyvěsila na zeď v naší škole. Pak jsem začala vydávat školní noviny.“

„Já vycházela dvakrát nebo třikrát týdně hodně pozdě ven,“ řekla Mína, „a psala barevnými spreji na zdi o tom, co se stalo Lajle. Taky jsem psala hesla proti Chomejnímu a vládě. Všechno jsou to vrazi.“

„Míno, já jsem popravě unikla jen o vlásek. Tebe popraví, jestli budeš dál říkat věci proti Chomejnímu a vládě. I já jsem ztratila přátele a vím, jak se cítíš. Ale tvoje smrt nic nevyřeší.“

 „Takže jsi spolupracovala a přežila,“ přimhouřila oči.

„Přesně tak to nebylo. Hrozili, že ublíží mojí rodině a lidem, co jsem měla ráda. Nikdy bych je nevystavila nebezpečí.“

„Aha. Ale moje rodina už je stejně zničená. Tatínek má cukrovku a problémy se srdcem a už je nějakou dobu v nemocnici. Maminka od Lajliny smrti s nikým nepromluvila. V poslední době bydlíme v domě mé babičky a ta na maminku dohlíží. Gardisti mi můžou vyhrožovat jak chtějí. O moc horší už to být nemůže. A zčásti je to i moje chyba. Měla jsem Lajle zabránit jít na to shromáždění. Pak by byla v pořádku. Všichni bychom byli v pořádku.“

Přesvědčovala jsem ji, že hádat se s vyšetřovateli se v podstatě rovná sebevraždě, ale ona se mnou nesouhlasila.

„Nebudu spolupracovat s lidmi, kteří zavraždili mou sestru,“ prohlásila.

„Nikdy nevíš, co může přinést zítřek, co se stane za dva, pět nebo devět měsíců. Měla by sis dopřát šanci. Bůh ti dal život, tak ho žij.“

„Já nevěřím v Boha. Pokud nějaký Bůh existuje, je krutý.“

„No, já v Boha věřím a nemyslím si, že je krutý. To my občas býváme krutí. I kdyby ses vůbec nenarodila, Lajla by žila a zemřela stejně. Ale Bůh ti dal dar, když tě učinil její sestrou, dar, že jsi ji poznala a milovala a že ti na ni zůstaly hezké vzpomínky. Můžeš žít a konat dobro na její památku.“

„Nevěřím v Boha.“ Odvrátila ode mě pohled.

Zbytek dne Mína prospala. Dokázala jsem pochopit její zatrpklost. Vztek se v ní proměnil v nenávist a ta ji teď pohlcovala. Mně dávala naději víra v Boha. Pomáhala mi věřit v dobro navzdory všemu tomu zlu, které nás obklopovalo.

Večer přišel ke dveřím cely Alí a zavolal si mě ven. Mína se nepohnula ani neotevřela oči. Znovu mě odvedl do jiné cely. Snažila jsem se s ním promluvit o Míně, ale nechtěl.

Do cely jsem se vrátila před ranním namázem, ještě za tmy. Když se za mnou zavřely dveře, ocitla jsem se uprostřed hluboké temnoty. Sedla jsem si hned na podlahu, abych nešlápla na Mínu. Bylo naprosté ticho. Posunula jsem se kousek dál, cestu jsem hledala po hmatu. Mína tam nebyla.

„Míno?“ zavolala jsem.

Rozsvítila se světla a ticho naplnil hlas muezzina.

„Alláhu akbar..“

„Míno!“

„Alláhu akbar…“

Mína byla pryč. Alí byl celou noc se mnou v té druhé cele.

Milosrdný Bože, Hámed ji odvedl a Ali o tom neví.

Snažila jsem se přemýšlet. Možná pořád ještě žije. Co bych mohla udělat? Byla jsem si jistá, že Alí je ještě pořád na cestě do vyšetřovací budovy. Mohla jsem zaklepat na dveře cely a požádat strážného, aby ho pro mě sehnal. Na druhou stranu bych tím jenom zdržela Alího mimo vyšetřovací budovu. Musela jsem čekat.