Moji rodiče mají zahradu. Velikou. Zarostlou zelení, růžemi, osázenou ovocnými stromy. Kolem té zahrady plot.

Zahrada je skvělé místo, kde si – pokud si odmyslíme ta hnojiva, pesticidní postřiky, blín, konvalinky, tis a zlatý déšť – mohou hrát naše děti. A také si tam hrají. Jezdí na kolech, ten nejmladší se za nimi batolí, hrají si s míčem, auty a panenkami. Dělají to, co děti zpravidla dělávají. 

 

Ale přece jen… nemusely by. Co kdyby prováděly něco neobvyklého?  

 

To si asi říkala ta paní, která se, procházejíc po chodníku kolem plotu zahrady, zastavila a hleděla na nás. Stála a stála a dívala se, i o plot se opřela. Bodejť by ne, stát tak dlouho na sluníčku, to člověka unaví.  

 

Neviděla jsem ji – vyprávěla mi to neteř, která přijela autem, zaparkovala o kus dál a když počínání té dámy spatřila, sledovala ji se stejným zájmem, s jakým ta dáma pozorovala děti. Když už to na neteřin vkus trvalo moc dlouho, vystoupila a chtěla k paní prohodit nějakou vtipnou poznámku, ale zašli jsme do domu a divačka neochotně slezla z plotu.  

 

A já si říkám, že nebudu mrhat ekonomickým potenciálem.

Koupím rákosový plot, vystřihnu do něj okénko a až budeme u rodičů, začnu u okénka vybírat. Pět korun za minutu, nebo ho bez milosti zavřu!