Maminčino! Jedině maminčino!

Článek o ceně manželky (ten původní, který manželku hodnotí pod 2000 Kč měsíčně, i ten další, který její služby oceňuje na něco přes 100.000 v téže měně) mi ukázal netušené. 

Věděla jsem, jako jistě každý, kdo čte denní tisk, že čeští otcové si stěžují na samozřejmost, s jakou rozvodové soudy svěřují děti do péče matkám. Je to prý něco kolem 90% dětí, které končí „bez alternativy“ s maminkami, a naprostá většina mužů je s tímto stavem prý od počátku smířena a jinou cestu ani nehledá. Společenské mínění pak (píše v článku advokátka, která o tom ví jistě víc, než já) velmi příkře odsuzuje ženy, které po rozvodu děti ve vlastní péči nemají, a ostrakizované nešťastnice se kvůli tlaku okolí často musejí odstěhovat, změnit zaměstnání a bůhvíco ještě.  

Soudila jsem tedy, že rozvádějící se otcové i matky jsou obětmi společnosti, která osamělým otcům právo na děti upírá a osamělým matkám ho vnucuje. Ale ejhle, ledva jsem napsala článek o muži, který by chtěl děti bez manželky – a zmínila v něm, že děti náležejí otci, vzedmula se vlna spravedlivého rozhořčení… ze strany mužů.

Co to povídáte, že „deti jsou manzelovy? A vy jste je nechtela, nebo jste „u toho“ vubec nebyla? Pokud vim, v CR pokud je zena tehotna, je jen a pouze jeji vec, jak s timto stavem nalozi. Takze tvrdit, ze deti jsou jen manzelovy je stejne jako podepsat kupni smlouvu a pak tvrdit, ze muzete z obchodu beztrestne vycouvat, protoze nemate na zaplaceni smluvni ceny…“  

„Z mého pohledu jsou děti Vaše.“

 

 

„Bylo by ideální, kdyby si žena od muže dítě při početí koupila. Cena by byla dejme tomu deset milošů. Žena samozřejmě ty kačky nemá, tak by se zavedla účetní kniha rodičky a tam by se umazávaly denní úkony. Třebas. Dneska jsem hlídala já a četla pohádku a s tou rajskou k večeři to máš za dnešek 680 kč. Píšu do kolonky  dal. Zejtra si bereš děcka ven a já vyperu, ovšem na tvoji automatce, takže vlastně zítra žiješ grátis, tak nezapomeň děckám koupit nějaký hračky.“

„Kdybych chtel deti bez manzelky, tak se ozenim, nadelam deti a rozvedu se. Kdyz nebude zadny spolecny majetek, tak mi exmanzelka obstara deti za par tisic mesicne. Pokud k tomu pripocitam strizlivou navstevu prostitutek, tak se normalni chlap musi vejit do 15tisic sakum prdum (sex, deti). Pokud vim, praxe je takova, ze otcove si deti „pujcuji“ na vikendy a prazdniny podle domluvy – tedy vlastne „pro zabavu“. Obcas me napada  (pres vikendy, ktere travim s rodinou, i nekolikrat denne 😉 ), ze to neni vubec spatny model.“

Mikroprocesorem se mi proplétají kilobyty stesků o tom, jak muži „musí vydělávat na vaše děti“ a ta prostitutka je lepší minimálně v tom, že „po vás nechce dítě, na které pak po rozvodu budete platit, když stejně nejspíš ani není vaše.“

Dočítám se tu a onde, jak hrozné jsou ženské, co otěhotní „proti vůli manžela“, i když tento dal důrazně a jasně najevo, že si další děti vůbec nepřeje a pak, pochopitelně, nemůže mít k takovému dítěti (a již ani k oné ženě) kladný vztah.

 

Nikde ani náznak (mužské) myšlenky, že člověk, který „si vůbec nepřeje mít dítě“, by neměl spoléhat na verbální antikoncepci a následně házet odpovědnost na druhého („když jsem přece jasně řekl, že nechci, aby se mnou otěhotněla, tak jakto, že je těhotná?“ S opačnou variantou – „řekla jsem mu, že dítě nechci, a ten podrazák mě stejně přivedl do jiného stavu“ – jsem se kupodivu nesetkala. Příčinou  jistě není to, že by se žádné ženě nepřihodilo neplánované těhotenství.).

Dítě je tu zkrátka záležitost ženy. Žena si (sama) otěhotní, a pak ať se taky pěkně (sama) o dítě stará. Vždyť co to chlapa stojí peněz! (Skoro to vypadá, jako by ženy do dětí žádné finance neinvestovaly.) 

 

Zvlášť po rozvodu – „alimenty ještě platit, vždyť je to učiněná hrůza!“. („Exmanželka obstará děti za pár tisíc měsíčně, a já to mám bez starostí,“ lebedí si kdosi, zatímco jiný, kterému jedna rodina nestačila, lamentuje: „když jsem podruhé ženatý a mám další dítě a vy mi chcete vzít s platu výživné na první dítě cca 3900 Kč z čistého výdělku 23000Kč! Z toho co vše musím měsíčně poplatit,náklady na bydlení atd., mi toho moc nezůstane, ale bývalá manželka bude vysmátá a moje druhé manželství krachne na penězích a mé druhé dítě se stane obětí živoření!“)

Otázky výživného vůbec vzbuzují řadu vášní:

 

 

„Výživné na děti je jednostranně výhodné pro ženy. “

 

 

„Proč by vám měl otec dávat polovinu platu? On by měl přispět stejnou výší jako vy a ne polovinou!!! A vy byste měla prokazovat za co a kde byly tyto peníze utraceny.“ (Směšná představa např. v případě, kdy otec je ředitelem podniku s platem kolem 100.000 Kč a matce zůstalo postižené dítě, na něž může pobírat pouze příspěvek na péči o osobu blízkou ve výši několika tisíc měsíčně. Takové dítě by zřejmě nikdy nemohlo ochutnat snad ani mandarinku, protože otec by podle takové úvahy měsíčně vypomáhal potomkovi tisícovkou nebo dvěma.)

 

„Já bych přispíval ve výši 25% aktuálního platu MATKY (polovina spotřeby dětí), a občas bych dětem třeba přilepšil na konkrétní věci.“

 

„Madam, pokud máte finanční problémy, neměla jste se rozvádět, př. si pořizovat děti, pokud je neumíte zajistit….“

 

 

Nemůžu si pomoci, ale zdá se mi, že muži se nerozvádějí jen s manželkami, ale i s dětmi („Nic navíc mu nedám! Ještě by si to nechala bejvalka! Dva tisíce měsíčně jí na patnáctileté dítě musí stačit, já mám přece taky další děti, přece jim nebudu utrhovat od pusy!“).

Závěr? Tenhle článek ho nemá. Jen snad poučení pro všechny rozvádějící se dámy: zvažte, jestli pro vás není v případě rozvodu být společenskou vyvrhelkyní a morálně závadnou osobou platící alimenty (jako výkupné za svůj klid), než „zlatokopkou“, která do genetických pozůstatků manželství investuje všechny svoje peníze a čas za soustavného osočování, že by si z alimentů chtěla určitě urvat něco sama pro sebe.

Já bych rozhodně raději platila. A ani bych neřešila, jestli za ten zlomek skutečných nákladů na děti, které ex-manželovi proplatím, tatínek udělá jeden víkendový nákup pro celou rodinu včetně nové manželky a jejích dětí…