Je ramadán a my se naprosto neduchovně přežíráme.

Prý.

Přesvědčují mě o tom příspěvky v diskusích, kam mezi opravami jednoho rukopisku sem tam nahlížím (a pokouším se neinspirovat).

Začínám uvažovat o tom, jak si asi muslimové v přísně nekřesťanských zemích představují třeba takové Vánoce?

Protože u nás vypadá to „ramadánové přežírání“ asi tak, že Choť v osm večer jako obvykle (jen v jiný čas) posnídá dva rohlíky se šunkou nebo se sýrem a hrnek čaje, do půlnoci stihne spořádat ještě pár kousků ovoce, pokud mu tedy děti nějaké nechají, jelikož spotřeba banánů, jablek, broskví, ananasů, blum, melounů, mrkví, paprik a podobných poživatin je u nás enormní, a ve tři ráno si ohřeje kuře s rýží, které zapije minerálkou. A to se tahle praxe nijak moc neliší od toho, co jsem o předešlých ramadánech vídala v Senegalu a v Gambii. Přežírání si tam schovávají až na Korite, svátky, co přijdou, teprve až ramadán skončí.  

Nejsnáz jsme se snad mohli přežírat na výletě, kdybychom na to byli bývali měli při všech zážitcích čas.

Cesty Českými drahami skýtají celou řadu dobrodružství. Přehřívání cestujících v uzavřeném vagónu bez klimatizace, následná odstávka, hodinové zpoždění a cestování příštím- a přirozeně přeplněným -spojem z nich bylo to nejkrotší.  

„To jste mi nemohla říct, že nemáte peníze?“ vrčel na mě průvodčí, v ruce štítivě třímaje moji tisícovku, jako by to byla milionová bankovka. „Co mám teďka dělat, mi řekněte!“ domáhal se zázraku, jímž bych již vytištěné lístky vrátila zpět do strojku. 

Vesnické nádraží, na kterém jsme nastoupili, už před lety zrušilo čekárnu a posléze i prodej jízdenek. Za necelou padesátikorunu jsme se o nedělním večeru chtěli dostat do civilizace… a já si troufla nemít drobné přesně.

Stál nad námi a čekal nejspíš, že si chybějící mince na místě vyrazím.

„Kolik vám chybí?“ natáhla se k nám přes uličku starší paní.

„Sedm korun,“ přiznala jsem. Paní vytáhla peněženku. Podala mi desetikorunu: „To vám nemá co nadávat, to je jeho chyba, že nemá zpátky.“

Průvodčí mi do ruky pustil potištěné proužky papíru. Tři koruny nevrátil.  

Vystupujeme. Máme děti, kočárek, batohy. Čekáme vstoje mezi sedadly, až všichni vystoupí, abychom neblokovali provoz. „Jauvajs!“, zvolá paní s kufříčkem, která nás míjí. Její manžel, kráčející za ní, se honem otáčí na druhou stranu a dělá, že se ho to netýká. Choť totiž paní srazil ruku, když se pokoušela osahat Knoflíčkovy vlásky.  

Asi je čas dětem na krčky navěsit cedulky s nápisem „Nekrmit! Nesahat! Nebezpečí úrazu!“