aneb Umění manželské diplomacie

Základem manželství je upřímnost – stačí se jí zbavit, říká oblíbený bonmot.

Netušila jsem, že nejde jen o vtip, dokud jsem se nezačetla do komentářů pod svým včerejším (recyklovaným) článkem.

Ponechme stranou otázku, s jakou mírou nadsázky byl článek psán – zarazil mě úplně nový, netušený pohled na mezilidské vztahy v partnerském svazku.  

Dozvěděla jsem se, že v manželství prý gentleman (z euroatlantického civilizačního okruhu) dámě nevytýká nic, co se týče jejího vzhledu ani vedení domácnosti (a pravděpodobně ani ničeho jiného). Dáma smí muži vzhled jen taktně doupravit, čímž dává najevo zájem; přeleští-li zablácenou obuv muž ženě, jde o projev jeho dominance a vyjádření podřadnosti ženy.

Verbální kritika je nepřípustná už úplně.  

Překvapilo mě to. Nejen, že se necítím dotčena, když mě Choť posílá převléct, protože jsem navlečena v naprosto nemožné oděvní kombinaci (o zaprášených botách a neladících ponožkách nemluvě – takové drobnosti jdou už úplně mimo mě), neurážím se ani, když si postěžuje, že omáčka je přesolená a mléko připálené. Zdá se mi to lepší, než kdyby se mnou – gentleman – šel ven s nepříjemným pocitem z mého výzoru, přesolenou omáčku polykal s důmyslně tajeným odporem a připálené mléko lokal taktně beze slova.  

Nejsem si jistá, jestli bych chtěla muže, který mě chválí „to jídlo je výborné, miláčku,“ aby se nedotkl mých citů, zatímco se rozhlíží, kam by mohl pár lžic schovat… a nazítří bude stát před stejným problémem, protože rozradostněná manželka (i Manželka!) bude onen pokrm vařit přinejmenším obden („když mu tak chutnalo!“). 

 

O to jistěji vím, že bych nechtěla být ženou, která říká „to je báječné“ nejen tehdy, když si myslí, že něco je báječné, a která se musí rozmýšlet, jestli říct „to se mi nelíbí“, když se jí něco nelíbí. 

Z představy, že bych měla půl hodiny snovat plán sdělení a další čtvrthodinu ohleduplně kroužit kolem tématu, abych Choti mohla společensky přijatelně sdělit, že má chyby v profesním životopise a měl by mi ho dát přepsat, se mi dělá přímo mdlo.  

Nechtěla bych přemýšlet nad tím, jestli Choť slovy „to tričko je pěkné,“ má na mysli, že mi to sluší, nebo jestli je jen galantní a v duchu protáčí panenky, a nechtěla bych ani dlouze luštit, co má který jeho diplomatický výrok znamenat.  

Po osmi letech společného života (a deseti letech manželství) už si snad trochu té srozumitelnosti – i když snad nikoli tak explicitní, jakou naznačuji v podtitulku – zasloužíme (a uneseme)…  

 

A jak to máte vy? Jste diplomatičtí, nebo říkáte, co opravdu chcete? A jak se vám to osvědčuje?