„Nemůžu se vrátit domů,“ řekl mi kdysi v Praze jeden, tehdy asi čtyřiadvacetiletý, kamarád z Gambie. Měl za sebou pobyt ve Spojených Státech, Japonsku, Kanadě, Německu a Itálii – jen do Afriky nesměl.

„Nemůžu se frátit domů, protože bych už nemohl podnikat. Dokud jsem v zahraničí, můžu vydělávat a investovat. To by doma nešlo,“ věděl s jistotou.

Vzpomněla jsem si na něj, když jsem četla blog Erica Mampouyi o prokletí africké rodiny.

Přes všechnu tu obrovskou různorodost afrických kultur se dají najít věci, které jsou téměř(?) všem Afričanům společné. Jednou z nich je záviděníhodná rodinná soudržnost. Záviděníhodná, pokud jste zrovna na té správné straně. Všechny společenské vrstvy, intelektuálové, dělníci, muži a ženy Písma, všichni bez výjimky jsou součástí širší rodiny, zahrnující kromě nejbližších příbuzných celou řadu vzdálených „bartří“, „sester“, „matek“, „otců“, „strýců“ a „tet“. A být uprostřed takové rodiny mladým člověkem s dobrými výdělky, nebo dokonce s vlastním bytem či domem, to je hotové prokletí.

Afričan je svým blízkým povinován solidaritou a štědrostí, k těmto ctnostem vychováván a posléze společenským tlakem nucen. Vázán povinností dodržovat tradice, které nepočítají s odmítaním žádostí, dokud máte co rozdávat, smí si úspěšný mladý člověk ponechat pouze minimum svého výdělku – nebo ani to ne. Představy příbuzných o jeho finanční situaci neodrážejí skutečnost, ale jejich přání, a mnoho svobodných, bezdětných lidí, kteří mají to pochybné štěstí, že se jim podařilo najít zaměstnání, často brzy zjistí, že živí desítku i více lidí.

Když peníze nestačí, je dotyčný, uvězněn v (jinak příjemné) pověsti úspěšného a bohatého, nucen najít si další zaměstnání nebo zkrátka dostatek peněz nějak, jakkoli, sehnat. Pokud je zaměstnán u – byť vzdáleného – příbuzného nebo alespoň příslušníka stejného etnika, může prokletí úspěšnosti částečně přesunout na zaměstnavatele: v práci se bude dopouštět podvodů nebo krádeží. V případě odhalení totiž okolí na základě týchž principů rodinné solidarity vyvine stejný, ne-li ještě vyšší tlak na onoho „ještě úspěšnějšího“ příbuzného: přece provinilce neudá na policii a nezostudí rodinu!  Vždyť, nakonec, on, bohatý, má přece sám dost…

Bývalý prezident Burkiny Faso, obžalovaný ze zpronevěry veřejných prostředků, se u soudu hájil: „Po mém jmenování do funkce se najednou odnikud vynořily zástupy příbuzných, o kterých jsem nikdy předtím neslyšel, a žádali mě o posty, podpisy, peníze. A tak jsem dosazoval, podepisoval, dával a dával. I vy byste to na mém místě udělali,“ připomněl porotcům a soudci.

A ministři skutečně potvrzovali, jak se drahé sklo ve velkém množství „rozbíjelo“ , jak z recepcí samovolně mizelo nádobí a že některé kusy ze zařízení prezidentského paláce byly k vidění v domácnostech prezidentových tet a švagrových.

Když nedokáže přehnaným požadavkům příbuzenstva bránit hlava státu, jak by to mohl udělat „obyčejný“ zaměstnanec nebo podnikatel?

Co zmůže ten, kdo je v očích příbuzenstva natolik „bohat“, že mu bratranci nevracejí vypůjčené oděvy, sestřenice si k němu denně chodí „vypůjčovat“ kosmetiku a žadatelé o peněžní dary za ním přijíždějí zdaleka?

A tak si mladý, v zaměstnání úspěšný muž jen stěží našetří na věno na nevěstu. Když se mu to konečně povede, zjistí, že závazky se zdvojnásobily: neživí už jen svou rodinu a manželku s dětmi; i manželčina rodina očekává pomoc a dárky.

Fenomén rodinného parazitování snad lze částečně vysvětlit absencí sociálního systému a vysokou nezaměstnaností ve většině afrických zemí, ale jeho míra je dnes, po nástupu trendů konzumní společnosti, neúnosná a pro ekonomiku přímo vražedná.