Kdesi jsem teď nedávno četla, že prý námluvy a svatby probíhají ve všech muslimských zemích podobně. Připojený popis zmíněného (z Turecka, tuším) mi ani vzdáleně nic nepřipomínal a navíc jsem si vzpomněla, že popis wolofských svatebních obřadů mi v Průvodci pro nevěsty chybí… Napravuji tedy tento nedostatek. Ale protože manželství nezačíná oddacím obřadem, pohovořme nejprve o zásnubách.

O tom, jak se nejvhodnější životní partner vybírá, jsem už psala. Předpokládejme tedy, že „zlatá manželka“ už byla vybrána. Ženicha nebo dokonce oba snoubence rodina seznámila s jeho/jejich osudem a on/oni souhlasili.   

Nastávající ženich se domluví s nevlastním bratrem (synem svého otce) nebo vrstevníkem, se kterým prošel iniciací (byla-li). Tento průvodce, jakýsi „kmotr manželství“, bude jeho rádcem, prostředníkem a mluvčím. Ještě celá léta po svatbě může být volán k intervenci při neshodách mezi manželi nebo ženichem a jeho tchánem.  

Oba muži se některé čtvrteční či páteční odpoledne vydají do domu nastávající nevěsty s předepsanými dárky – několika kilogramy ořechů kola, penězi, někdy i tabákem, čajem nebo kávou.
Ženich a jeho mluvčí po příchodu jsou pozváni k posezení s nastávající snoubenkou a její matkou, dostávají vodu k pití a nabídku osvěžení koupelí; vodu připravuje dívka. Už podle vstřícnosti přijetí může nápadník usuzovat na oprávněnost nadějí na sňatek; navíc musí dávat dobrý pozor na to, jak se chová, tváří a mluví potenciální nevěsta – v rodinách, kde v tomto případě na názor dcery dají, může z jejího (i když vždy neochvějně zdvořilého) chování vyčíst, zda je jako budoucí manžel vítán či nikoli. Náznaky nemusí být pro nezasvěceného čitelné – jako „ne“ se například vykládá, neposadí-li se dívka na pohovku s hosty nebo odejde-li z místnosti.  

Návštěvníkům je poskytnut čas na to, aby se převlékli do slavnostnějšího oděvu a navoněli; následuje předání ořechů dívce a její matce a opatrné vyznání lásky. Kladné přijetí takového výroku ze strany dívky (stále v přítomnosti matky) ale ještě nemusí znamenat, že dívka je manželství nakloněna; stává se, že vyznání (mírnější, stydlivou formou) oplácí jen ze zdvořilosti. Pak si ženich může vyslechnout: „konečné rozhodnutí necháme na tatínkovi,“ přičemž tatínek bude instruován, jakou odpověď nápadníkům dát.

Další cesta nápadníků vede k pánovi domu i v případě, že se potenciální snoubence a její matce zamlouvají. I jemu nabídnou ořechy kola a vyjeví účel návštěvy. Poté na scénu vstupuje matka dívky, která vyjádří svůj názor a přetlumočí stanovisko potenciální nevěsty. Naděje na úspěch je větší, pokud dívka souhlasí, nápadník je z příbuzenstva a nabízí přiměřeně vysoké věno. V případě, že nápadník do rodiny nepatří, může otec poodložit vyjádření na dobu, než zjistí, z jaké rodiny návštěvník pochází a vyžádá si souhlas dalších příbuzných, zejména bratrů matky nastávající snoubenky.  

Zamítavá odpověď je vždy zdvořilá („Dejte nám ještě nějaký čas na rozmyšlenou…“) a přijde-li, nápadník už se s dívčinou rodinou nekontaktuje, pokud tak ona rodina neučiní sama.   Pokud je vyjádření jednoznačně kladné, vrací se nápadník a jeho mluvčí k oběma ženám a předávají jim peníze a/nebo další dary. Tím je dohoda stvrzena, ačkoli stále ještě ne definitivní.  

Návštěvníky pak rodina zdržuje v domě až do pozdního odpoledne nebo do dalšího dne – pokud přenocují, pak v jednom pokoji s dívkou a její matkou. Snoubenci a mluvčí obvykle sdílejí jedno společné lůžko, odděleně od matky; k intimním kontaktům nedochází.  

Zhruba po týdnu od první návštěvy přináší snoubenec s přáteli své nastávající další dary, nazývané „zahánění milenců“ – významnější částku peněz, šperky, náramkové hodinky, mobilní telefon apod., větší množství ořechů kola, kávu, sušenky atd.  Peníze, šperky a další osobní dárky předávají za přítomnosti matky dívce osobně; od chvíle, kdy je přijala, se zavazuje k tomu, že se už nebude vídat s dalšími muži.  

Dívka obvykle zprvu odmítá dárky přijmout; snoubenec ji musí přesvědčovat o tom, že minule přišel vyjevit své úmysly, dárky při druhé návštěvě dokládají jeho upřímnost. Je-li i pak odpověď dívky „polož to tamhle“ nebo „dej to mé matce“, znamená to konečné odmítnutí; k tomu, aby byl závazek platný, je nutno, aby dívka přijala dary vlastní rukou.  

Po odchodu hostů volá matka ženy ze sousedství, ukazuje dceřiny dárky a hostí je ořech, sušenkami a kávou od ženicha.   Od zasnoubení k vlastní svatbě může uběhnout několik měsíců, rok i delší doba, během které je snoubenec povinen neustále dokládat snoubence a její rodině svou oddanost, převážně materiálním způsobem; o svátcích i mezi nimi přináší peníze, rýži, snoubence na svátky kupuje kompletní garderóbu, předchází si její matku a otce.  

Teprve pak se může nadít svatby… a o tom zase příště.