Někdo mi užírá dnů.

Jinak si nedokážu představit, kam se ten čas ztrácí. Ve snaze šetřit (časem) jsem vypustila většinu aktivit ne nezbytně nutných k přežití, ale pořád to nestačí. Přitom se nic podstatného nezměnilo.
 
Včera jsem dostala e-mail z knihovny – prý se blíží konec výpůjční doby knihy, kterou jsem ještě ani neotevřela (a to už ji mám doma podruhé). Inu, zřejmě ji odnesu zpátky nepřečtenou.
 
(Poslední?) slunečné dny letošního podzimu jsem trávila s dětmi venku a říkala si, jak je dobře, že jsem nedala na povídání o „rozmazlení“ nemluvňat. Miminka na hřištích mizí v chumlu vrstevníků a na rodiče a mladší sourozence si ani nevzpomene. Všimla jsem si té změny už v létě, kdy se na koupališti na celý den ztratila se stejně starým ctitelem (kdože to tu před pár lety psal, že si máme pořídit brokovnici? Usmívající se ) – samozřejmě ne doslova; doslovné ztrácení by Choť, trvající na tom, že na veřejném prostranství musí být všechny děti v každém okamžiku před námi, v dohledu a nedaleko, přes srdce nepřenesl. (Při zprávách o ztracené osmileté holčičce a vzpomínce na všechny ty desítky dětí zmizelých v posledních letech přestávám nad jeho kvočnovitostí obracet v duchu oči v sloup a říkám si, že i systém „děti nespustit z očí ani na sekundu“ má něco do sebe.)
Už jen oslavy narozenin u kamarádů je potřeba na Choti vybojovat („To svěříš děti jen tak cizím lidem? Kde budou? Co tam budou dělat? S kým tam jdou? Kdo na ně bude dávat pozor?“), pobyt na školce v přírodě nepadá v úvahu. A pak, že prý starostliví bývají jen starší rodiče…
 
A přitom asi není daleko doba, kdy starším dětem začne být starostlivost na obtíž. Z plačtivého a neodbytného „ale mami/tati, já chci spát s tebou“ se takřka přes noc stalo „ne, nechci si jít lehnout k tobě, budu spát tady“, dveře dětského pokoje jsou čím dál tím častěji zavřené a já jako čirý mýtus dešifruji tvrzení psychologů, že maličké děti do dvou let si hrají „vedle ostatních, ale ne s nimi.“
 
Kakao se s oblibou zúčastní všech automobilových závodů, zpívání, her na pejsky, na mimina a „na dvě matky“ (dodneška jsem nepochopila, v čem ta poslední hra spočívá), her s panenkami a zvířátky. Zkouší se nenápadně vmísit mezi děti, když odcházejí do školky. Neúspěchem se odradit nedá. Nikdy a v ničem.
 
Se stejnou tvrdohlavostí bohužel přistupuje i ke sklizni nezralých plodin (tedy těch plůdků, jejichž květy jeho česačské vášni nějakým zázrakem unikly), takže starší děti se domácích jahod dočkávají jen zřídka a rajčata, která v květináči neumějí zrát nenápadně, asi neochutnají nikdy.
 
Fotoaparát stále nemáme – Choť měsíc čekal, že mu z opravny („do tří týdnů“)  zavolají, jak slíbili, než se tam sám vydal, aby se dozvěděl, že oprava přístroje se nevyplatí. Ani k nákupu nového jsme se ještě nedostali.
 
Nemohli jsme tedy zachovat obrazovou památku na  „domeček pro dinosaury“ (skončil, rozsypán a povadlý, v propadlišti dějin) ani na další výlet do Dinoparku, ani na další Choťův příspěvek dětské tvořivosti.
 
Tentokrát nezmizela celá rodina, ale Choť sám. Vrátil se se čtvrtkami, lepidlem, voskovkami a vodovkami, a rýsoval a stříhal a lepil, až vyrobil… domeček. A hrad. A další domeček. K domalování dětmi… Zde čtoucí matky si laskavě představí (raději ne příliš barvitě), co se stane, když děti ve věku 5 let, tři roky a 18 měsíců dostanou do ručiček štětce a vodu. (Pět let a tři roky, no budiž, ale osmnáctiměsíční batole malující vodovkami… Jestli jste ještě nevyzkoušeli, vězte, že důrazně nedoporučuji.) Choť, ponořen do vzpomínek, jak v dětství za pomoci papíru, nůžek, lepidla a barviček vyráběli nejen domečky, ale celá města i s automobily, vysvětlil Manželce, stěžující si, že každá z jeho her pro děti zanechává byt v téměř neobyvatelném stavu: „Nojo, když my jsme si jako děti pořád hráli jen venku…“
 
Budeme muset sehnat byt s dvorečkem!