Rubrika Nigerijcovy ženy odumřela v době, kdy si dotyčná znovuotevřela vlastní blog. Její stránky se staly soukromými, komornějšími, intimnějšími, ne už pro každého.  Ale že ta „veřejná“, byť nekošatící, rubrika zůstala u mě, na to si její zaplňovatelka vzpomněla kvůli Sivákovým a Facebooku.

A protože některé věci si zaslouží býti řečeny i jinde než v soukromí, vyhovuji tímto paní autorce a její článek o Prima kšeftu uveřejňuji zde:

Je málo věcí, které mě vyvedou z rovnováhy. Tou nejúčinnější je v tomhle ohledu lidská hloupost. Vzbuzuje ve mně lítost, pocit bezmoci a agresi. Mám chuť řvát „Ty hlavo gumová!“ a bít dotyčného tupým předmětem, dokud se mu v tý hlavě nerozsvítí.

 

Včera jsem počítala do desíti, pak do sta, snažila jsem se uklidnit, ale marně. Statusy některých mých „přátel“ na Facebooku hlásaly nesouhlas s ‚nepřiměřeně vysokými tresty‘ pro žháře z Vítkova. Protože: Chudáci kluci netušili, že tam žijou lidi, měl tam být jen sklad kradenýho zboží. Vždyť ani nikdo nezemřel, jen jedna holka zraněná. Nebýt nadměrné medializace, dostali by podmínku. Místo toho dvacet let natvrdo a ještě deset milionů poškozeným. To se ty cigny napakujou…

 

Moje pocity jsou smíšené. Je mi blivno z lidí, kteří závidí Sivákovým odškodné (nechte si opéct vlastní dítě, no neber to za ty prachy), kteří hájí žháře neúmyslným útokem (on mi upadl na nůž a pak ještě sedmadvacetkrát), kterým se zdá 20 let za zraněné dítě příliš. Ale těch dvacet let není za popálené děvčátko. Těch dvacet let je za to, že jen díky šťastné náhodě se z pokusu o rasově motivovanou vraždu nestala několikanásobná vražda dokonaná. Nejde o jedno zraněné dítě, ale o to, že tam měla (a mohla!) být zaživa upálena celá rodina. A za to, drazí facebookoví přátelé, je dvacet let málo.
 

Před pár lety, ve městě, kde jsem se narodila, skupina skinheadů umlátila a ubodala romského chlapce. Možná už tehdy se měla média zajímat o zlo, které bujelo v téhle zemi, a které ji teď sžírá jako rakovina.
 

Ti Češi, kteří jsou po celé Evropě známí coby zloději, kteří ukradnou, co není přibité, coby národ Švejků, kteří se snaží vočůrat, co se dá. Ale hlavně ti Češi, kteří mají linky plné sklenic kradených z hospod, na stolech kradené popelníky, ubrusy, v koupelnách kradené hotelové ručníky a mýdlo z veřejných toalet. Ti Češi, kteří mají počítače plné kradené (na černo stažené) hudby a filmů, kteří pobírají přídavky, příplatky, důchody. Ti Češi, kteří občas „omylem“ něco odnesou z obchodu bez placení. Ti obvykle proti Rómům nejvíc řvou.

 

Doufám, že nás slušných, kterým Rómové svou pouhou existencí nevadí, je víc, jen asi holt nekřičíme tak nahlas.

 

„Hrdinům“ z Vítkova přeju hezký pobyt v nápravném zařízení ve společnosti mnoha statných rómských spoluobčanů, a doufám, že konečně dostanou, co zaslouží – tedy pořádně natrhnout prdel.

 

 

Autor: Nigerijcova žena

 

(Manželkou mírně stylisticky upraveno a nepatrně zkráceno.)