aneb Politická (ne)korektnost v praxi

S účtem na Facebooku, byť nevyužívaným, se nemůže stát, že bych zapomněla na něčí narozeniny. Upozornění na všechna významná data, pěkně chronologicky seřazená, poblikává týden co týden v mé e-mailové schránce.
 
„Už jsi to četl?“ ujišťovala jsem se, jestli i Choťova informovanost nemá nedostatků: „sousedka bude mít narozeniny!“
 
„Co jí dáme?“ polekal se.
 
„Nevím… Třeba nějaký šál?“
 
„Nedali jsme jí šál už vloni?“ zavzpomínal Choť. Nevěděla jsem.
 
„No tak něco kup, až budeš venku, ty máš lepší vkus a jsi v krámě bez dětí,“ zbavovala jsem se odpovědnosti, chlácholíc svědomí tím, že Choť si – na rozdíl ode mě – nakupování užívá.
 
Příštího podvečera jsem obdržela desítku telefonátů s popisem toho, kam Choť právě směřuje, odkud zrovna odešel, co tam neměli, co tam naopak měli a co všechno nekoupil. Vrátil se uštván, v pozdní hodinu, s čokoládovými bonbony a pitím. „Tam nikde nebylo nic pořádného, co by se tak asi hodilo,“ rozčiloval se, „podívej se snad radši ty někde v menších obchodech přes den,“ pověřoval mě.
 
„Máš něco?“ kontroloval nazítří po telefonu.
 
„Mám,“ uklidňovala jsem ho, „ale zapomněla jsem na tašku… Můžeš, prosím, někde pořídit ještě dárkovou tašku? Trošku větší, ne takovou tu obrovskou, ale aby se tam vešlo to, co jsi koupil, a taková krabice tak třicet na třicet…“
 
Téhož večera se dárková taška ocitla na kuchyňském stole. Chystala jsem se do ní přemístit dárky, když jsem si všimla stříbřitého balíčku na jejím dně: „Co je tohle?“
 
„To jsem jí koupil ještě k tomu,“ pravil Choť, zatímco jsem třeštila oči na etiketu.  BÍLÁ OPICE, stálo tam.
 
„Bílá opice? To jí chceš dát? Co když si bude myslet… Co když si to vezme osobně? Proč jsi kupoval zrovna „bílou opici“?“ Culila jsem se se sypaným čajem v ruce.
 
„Já to nečetl,“ bránil se Choť, „v té čajovně byly sáčky vyrovnané vedle sebe, já jsem tak jel podle té police a pak jsem na jeden ukázal, a ten pán se na mě podíval a zeptal se ´bílá opice?´a já řek´, že tak jo…“
 
„No a co se mohlo stát,“ upozorňovala jsem ho, „kdyby sis třeba vybral čaj, pak se na pána podíval a bafnul ´bílá opice´! To abys pak čekal, jestli tě obslouží Bílou opicí, nebo jestli zavolá policii, že ses dopustil hanobení národa, etnické skupiny, rasy a přesvědčení!“
 
To už jsme se chechtali oba.
 
 
Moje blahopřání sousedce letos dostalo nový prvek: „… a Choť ti vzkazuje, že tou ´bílou opicí´, co je v tašce, nic, opravdu nic a nikoho nemyslí…“