Dělá mi potíže zvyknout si, že je nás doma o jednoho méně. Ještě po měsíci.
Nechávám v noci pootevřené dveře do kuchyně, zdráhám se otevřít okna a udělat průvan, když odcházíme, a když chci vypnout topení, musím si připomenout, že tu už není nikdo, komu by byla zima. Kromě kytek.
Kočku jsme měli necelé dva roky.
Když jsem ji letos na podzim musela nechat utratit, uložila jsem si u veterináře tašku, ve které jsem tam kočku týden před její smrtí nosila, uchovávajíc poslední naději. A když jsem pak pro tašku po třech dnech šla, Kakao jásal a hledal v tašce kočku… Která tam ale nebyla. Týden trvalo, než jsem dokázala vysypat kočičí krmení. A ještě dneska se mimoděk pohledem ujišťuji, že kočka má v misce vodu… Tedy tam, kde by ji měla, kdyby tam ta miska ještě stála.
Děti jsem ne poslední kočičí cestu vzít nemohla, a je mi to líto – taková setkání se smrtí bývají poučná víc, než jakékoli výklady o konečnosti všeho bytí. Takhle, byť poučeny, že kočka je po smrti, mluví o ní, jako by se měla každou chvíli vrátit. Což jim ovšem nebrání v tom, aby chtěly jinou. 🙂
Ty francouzské copánky, za které jsme před dvěma lety dali v kadeřnickém salónu pětistovku, už dokážu dítěti za hodinu učesat sama; moje snažení bylo nedávno odměněno spolunávštěvnicí ZOO, která mi neváhala svěřit: „to je fantastický, já si vždycky říkám, jak se ty černošky dokážou tak krásně učesat, to my bychom nikdy nezvládly, že?“ . Vlastně to zase takový kompliment nebyl, uvážím-li, že paní asi předpokládala, že moje pětiletá dcera se – s pomocí „černošské“ genetické dispozice k pletení copánků – česala sama…
Kakao zažil první úraz (a já jsem byla vděčná, že je to Choť, kdo s ním v ordinaci podstupuje bolestivou proceduru), Knoflíčka, kterému se jako jedinému z dětí úrazy vyhýbají (nebo se on vyhýbá jim) nejspíš čeká operace a dost možná i další terapie… ne úplně levná, ale naštěstí pořád ještě zaplatitelná.
Se zhoršujícím se počasím zavedl Choť doma – aniž by to byl výslovně zmínil – víkendové kroužky rukodělných prací; po dinosauřím domečku následovaly budovy ze čtvrtek, malování na sklo a nakonec dlouho slibované domečky, o kterých jsme si mysleli, že budou něčím úplně jiným. Když totiž Choť dovezl z Ikey velikánské kartonové krabice, myslely jsme si, že chce udělat domeček, kam by se vešly děti. Když potom věnoval celý den shánění vhodného lepidla (a do telefonu mi z různých obchodů četl nápisy na obalech), byly jsme o tom ještě přesvědčenější. Že žijeme v omylu jsme pochopily, až když začal rýsovat a vyřezávat stěny domečku. A stěžovat si.
Že prý máme špatné kartony. Že oni měli lepší, pevnější. Že naše lepidla jsou už úplně k ničemu, že on potřebuje něco, co rychle schne a pevně drží. Že prý nejlepší lepidlo na papír se dá udělat tak, že polystyren rozpustíš v benzínu… no ale kdoví, jestli máme stejný benzín, jako je v Senegalu? Že kdyby měl pořádný papír a vhodné lepidlo, udělal by taky auto a parník… Že to prý byly jediné hračky, co jako dítě měl – papír, žiletka a podomácku udělané lepidlo – a z toho že dokázali udělat prakticky cokoliv. Že prý stavěli celá města a pro domečky a auta si za nimi chodily i děti z vedlejších čtvrtí. „Přinesly si vlastní papír a lepidlo a my jsme jim to udělali. Vidíš, mohli jsme to prodávat,“ napadlo ho, „ale to by byl malér. To by si rodiče přišli stěžovat k našim, a ještě by nás všude pomluvili… To by nešlo,“ uzavřel to, a já jsem si uvědomila, že i v naší vesnici by to probíhalo podobně, kdyby se nějaké dítě pokusilo prodávat vlastní výrobky druhým. Před třiceti lety… Dneska by rodiče podnikavé děťátko nejspíš pochválili. Časy se mění…
A ten nádherný domeček s vikýřem, komínem a vyřezávanými okénky, do kterého jsme pak dva dny dávali svíčku, než ho děti definitivně rozbily, mě přivedl na myšlenku, že by Choť mohl udělat dětem domeček dřevěný, veliký, domeček pro panenky, domeček, se kterým by si potomstvo mohlo hrát ještě dlouho (poté, co si s ním bude dlouho hrát Choť 🙂 a nejspíš i já, protože domeček bude potřebovat i nábytek). Takže, až se koncem roku dostaneme do blízkosti vybavené dílny, začneme, dá-li Pánbůh, stavět panenkám nemovitost… A já se u toho budu stydět za vzpomínku na to, jak jsem se kdysi na internetu dívala na jakýsi neumělý výrobek podobného druhu s nevyřčeným povzdechem nad tím, že někteří rodiče jsou taaak šikovní… Jo, holt nesmím předpokládat, že když jsem nešikovná já, je takový automaticky každý v naší rodině!
Aicha
lis 17, 2010 @ 16:21:00
U nás také často a rádi vyrábíme papírové domečky. Naposled to byla perníková chaloupka s opravdovými bombony a lentilkami na střeše, ježibabou na prahu. Bohužel, chaloupky mají i u nás krátkou životnost, ale co, vždycky můžeme vyrobit novou…Nebo třeba šijeme trojhlavé draky, které v obchodech nejsou k dostání…super zábava pro děti i dospělé.
Aicha
lis 17, 2010 @ 16:26:38
Jéé, teď se objevily fotky. Krásné děti, pěkné fotky. Máte fajn rodinku, manželko. Není všude zvykem a pravidlem, aby se rodiče takhle věnovaly dětem…
Manželka
lis 17, 2010 @ 16:30:24
Aicho, vidím, že modelářství asi bývalo oblíbenou zábavou senegalských dětí od severu k jihu 🙂 . Lentilky radši zmiňovat nebudu, to by se Choti mohlo zalíbit, a já se snažím děti držet od sladkostí, co nejdál to jde – lépe řečeno, co nejčastěji to jde 🙂 . Trojhlavé draky jsme ještě nešili, zkusím navrhnout. To bych ale musela šít já…
Manželka
lis 17, 2010 @ 16:32:30
Aicho, mně se vaše fotky také líbí 😉 – a propos, napadá mě, čím jste přilepili ty lentilky? Mně maminka dělávala každou zimu pravou perníkovou chaloupku z perníku, ale tam to bylo jasné, to se slepovalo cukrářským sněhem…
Aicha
lis 17, 2010 @ 16:59:58
Lentilky jsme lepili lepidlem, tuším \" kanagon\", tím pádem byla celá chaloupka nepoživatelná. Já se snažím také, ale marně, držet děti co nejdál od sladkostí.Sama jim je kupuji jen vyjímečně, zato ve škole má p.učitelka celou krabici \"kokin\" na stole a dětem je štědře rozdává za odměnu. I se žvýkačkou se děti poprvé seznámily ve škole..Takže pokud budou Tvé děti ve škole hodně šikovné…:-))
Aicha
lis 17, 2010 @ 17:02:17
…nadbytek cukru vyvažujeme zdravou senegalskou kuchyní.( málo oleje, hodně zeleniny)
Manželka
lis 17, 2010 @ 17:27:25
Choť je perfekcionalista, nepoživatelná chaloupka by ho nenadchla 🙂 . My máme \"kokina\" ze školky, od kamarádů, od sousedů, od dědečka… Žvýkačky ale dětem ve školce rozdávala dentální hygienistka. 🙂
Vivien
lis 17, 2010 @ 17:29:57
Jedna z mých nejoblíbenějších hraček byl povoz, který mi děda vyrobil z překližky a opatřil koly z velkých špulek. Vůz měl oj, ke kterému jsem zapřahala koně a oslíka (takové ty modely, co se dřív vyráběly z hlíny, dnes většinou z plastu nebo papírmaše), postroje na ně mi ušila babička z krojových pentlí. Taky asi nezapomenu na betlém M. Alše, který jsme společně s dědou vyřezali z lipového dřeva lupénkovou pilkou – k mému žalu později bez mého vědomí odputoval jako dar příbuzenstvu do Ameriky. A poslední vzpomínka dosud fyzicky přítomná: dětský dřevěný domek, který už 35 let stojí na dvoře před naší chalupou a milují ho všechny děti, které se na tom dvoře kdy objevily…postavil ho taky můj děda. Ten je \"tam\" už skoro deset let a vždycky, když si vzpomenu, jakým báječným parťákem k našim hrám býval, je mi fakt smutno.
kulida
lis 17, 2010 @ 17:29:57
Kočku pořiďte novou. V útulcích jich mají přehršel a nová kočka pomůže rychleji zahnat stesk po staré. Mluvím z vlastní zkušenosti, po kocourovi, kterého jsme měli 12 let, jsme žádnou náhradu nechtěli. Pak jsme si ale pořídili kotě a fakt to bylo výrazně lepší.
Ali
lis 17, 2010 @ 18:09:19
jak je manžel hravej a tvořivej, to je terno hlavně pro děti. Né každý otec je takový hravý a šikovný. A jak mu to mezi dětmi sluší. No, je vidět, že ho to rodičovství baví. A to je jen dobře, všichni u vás budou vzpomínat na to jaké to bylo, když si děti hráli s tátou a ten jim něco vyráběl. Má moji poklonu. Nechtěl manžel být náhodou učitelem? S dětmi by mu to šlo moc dobře.
Manželka
lis 17, 2010 @ 18:38:27
Kulido, takovou chybu neudělám dvakrát. Ta zesnulá kočka už byla sama \"náhradní\", pořízená moc brzy po skonu té předešlé. Nikdy jsem k ní nenašla takový vztah… Nene, počkáme a pak koupíme kočku novou… třeba. (Útulky sice kočky mají, ale nebývají plné orientálek, a těm bych ráda zůstala věrná.) Vivien, děkuju… Krásná vzpomínka
nominek
lis 17, 2010 @ 19:50:10
Teda, Manželko, Ty máš ale doma manekýnku! :-)) Ta klobouko-čepice je dost dobrá 🙂 A tvoření není nikdy dost – choť má teda taky můj obdiv 🙂
Aicha
lis 17, 2010 @ 20:21:42
Když jsem se manžela ptala, s čím si vlastně hrávali jako malí, tak kromě kola od tatínka, měl všechny hračky vlastní výroby.Jako malí kluci prý často \" válčívali\", jedna Dakarská čtvrť proti jiné.Desítky kluků. Vyráběli si dřevěné meče a štíty, brnění a přílby z pet lahví a různých plastů co kde našli. Nebo autíčka z drátků a jako kola vršky z lahví. Jindy, celá skupina kluků, pořádali lovy v písečných dunách za městem. Svou kořist si sami upekli a snědli.Nesli si s sebou kyblík s vodou, sůl, koření a další potřeby k vaření…Když se ale náhodou rodiče dozvěděli, kde ( a co) hoch večeřel, byl z toho pořádný výprask. Manželko, ať ta operace malému dobře dopadne!( Tobě pevné nervy)
Sandra
lis 17, 2010 @ 20:27:00
Týjo, to budu muset ukázat manželovi, aby měl nějakou inspiraci. Nebýt toho, že nás úkolují ze školky (\"do zítřka má každé dítě za úkol vyrobit papírového draka\"…volně přeloženo \"rodiče, do zítřka vyrobte papírového draka\". Chtěla bych vidět toho tříleťáka, co si toho draka vyrobí sám…)asi bychom se rukodělným zábavám vyhli. Já jsem na to naprosto levá a u dětiček jsem zatím také žádné zvláštní nadání nevypozorovala…ale tak zima bude dlouhá, můžem na tom začít pracovat:)
Ali
lis 17, 2010 @ 21:18:56
Ten kadeřnický salon je v Brně? To by mě zajímalo jen, prosím o radu a typ. Nebo mají nějaké net stránky? Děkuji.
paja-ostrovanka
lis 18, 2010 @ 08:20:56
skoda, ze jste tak daleko. prenechala bych vam ofeliin domecek pro panenky, ktery uz dnes slouzi jej jako skrin na hracky, akorat trosku neskladna a neprakticka… http://www.ostrovanka.bloguje.cz…
Manželka
lis 18, 2010 @ 10:21:45
Ali, Choť ale je původní profesí učitelem… němčiny na gymnáziu! 🙂 Nominku, ano, má i můj obdiv, já jsem naprosto nerukodělná… Kdybych měla domeček z lepenky udělat já, zmohla bych se možná tak na nějakou polorozbořenou chýši… Aicho, Choť přiznává jedno koupené autíčko za celé dětství (ještě nevím, jestli ho měl dohromady s bratry, nebo sám pro sebe), a já se tomu ani moc nedivím, protože, pokud vím, všechny rodinné peníze navíc šly na to, aby děti mohly chodit do soukromé školy, takže hračky asi byly vedlejší. Ale brnění z PET lahví? To musíš mít mladého muže… Za Choťova dětství moc PET flašek nebylo, a vlastně, i když jsem ještě jezdila do Dakaru já, byly celkem vzácné – ne ve smyslu nevídané, ale ve smyslu sbírané a opakovaně používané na kdejaké tekutiny v domácnostech. Na lovy se budu muset zeptat 🙂 a za přání děkuji. Jinak si taky říkám, jestli to, že děti nemají žádné koupené hračky, nemá hodně do sebe: moje maminka prý měla za celé dětství jednu jedinou panenku, a ta jí vydržela jen jeden den, než jí maminčin bratr vykuchal, aby zjistil \"co to uvnitř mňouká\" – a maminka byla tím pádem také velice zručná ve výrobě kdečeho… 🙂 Sandro, nás naštěstí ze školky neúkolují – uf, nezávidím! 🙂 Ali, ne, je v Praze, v pasáži naproti Masarykovu nádraží. Z Brna je ke kadeřníkovi prý blíž do Vídně, ale nezkoušela jsem. Pájo, my máme domeček pro panenky, krásný, se schodištěm a průchozími dveřmi a otvíratelnou čelní stěnou… ale je pro malé panenky, Bárbíny se tam dětem nevejdou. A hlavně si myslím, že se výrobou domečku pobaví i Choť 🙂 . Ofélie si s domečkem už nehraje? U nás je domeček pro panenky jedna z nejfrekventovanějších hraček všech dětí (stejně jako trampolína, skluzavka, kuchyňka, vláčky a supermarket… jiné hračky bychom snad ani mít nemuseli), a já si vzpomínám, že jsem si s \"domečkem pro panenky\" (udělaným ze staré knihovny) hrála asi až do deseti let!
Cheorchia
lis 18, 2010 @ 10:59:03
Ja bych asi nechtela,aby muj manzel doma rozpoustel polystyren v benzínu. I kdyz Raptor by tyhle kousky uvital :)). Manzelko a netrapi deti tu kocku? Ja se obavam,ze u nas by neprezila den.Uz se vidim,jak tresu s Raptorem,ze kocka se do pracky nedava a tresu s kockou,aby vyplivla vsechnu vodu z pracky..
Manželka
lis 18, 2010 @ 11:27:23
Cheo, k rozpouštění polystyrenu ještě nedošlo. Děti kočku netrápily, kromě jednoho okamžiku, kdy jsem přistihla tehdy ani ne tříletého Knoflíčka, jak se za (nově přibylou) kočkou plíží s laťkou v úmyslu ji bacit :D, naopak, dost se k ní měly… Ona kočka si taky dokázala zjednat respekt (což je další z důvodů, proč chci zase orientálku… Ty se jen tak trápit nenechají, a navíc jsou dost bystré na to, aby si všimly, že se chystá nějaká nekalost… Kdyby se tedy chystala, ale my jsme naštěstí nic podobného řešit nemuseli).
Cheorchia
lis 18, 2010 @ 13:47:55
My pred chvilkou potkali sousedku pred barakem,ma 4 civavy.Kloucek se k nim pomalinku priblizil a za jednou zarval.Minipes se leknul,trhnul sebou a chlapecek se rozesmal.Doufam,ze tu chovnou fenu netrefi slak,netusim,jestli se na tohle vztahuje nase pojistka. My takovy sklony s manzelem nemame,desit zvirata,snad to kluka prejde.Nema sklony k tomu zvirata bit,kopat do nich,jak nekdy vidim u deti.Jen by je tahal a nekam cpal. Momentalne mame obdobi pracky,tu uz umi otevrit a narve do ni kde co. Kocka je super,ze si sjednala respekt,ono je to ve smecce asi potreba :).
Aicha
lis 18, 2010 @ 15:02:35
a znovu jsem se manžela zeptala, jak to vlastně bylo s tím brněním. Manžel se zasnil a s nadšením vyprávěl…je vidět, že na dětství vzpomíná rád a možná i s trochou nostalgie. Brnění vyráběli z 25litrových kanystrů od benzínu( které předem dobře vypláchli), to připevňovali především na břicho. Zmiňované PETky od vody Evian(doma kupovali malým dětem)sloužily k výrobě jakéhosi chrániče zápěstí a ruky. K výrobě rukojeti dřevěného meče používali plastové nádoby s rukojetí ( většinou od bělidla na prádlo-\"candeggina\"). Jako doplněk na okrasu si vyráběli šerpy. Schovávali si obaly od bombonů, až jich nashromáždili dostatek, tak přikládali vždy dva k sobě tak, aby se překrývaly a kamenem do nich tloukli až papírky držely u sebe..tak pokračovali až z toho byla dlouhá šerpa- tu si přehazovali šikmo přes rameno…Bojovníků bývalo prý kolem padesáti(snad nepřehání) a manžel jim velel. Manžel už není nejmladší, jsem o rok starší než on. Vzpomínky mohou být trošku zkreslené, manželovi bylo tehdy tak 10-12 let.
Manželka
lis 18, 2010 @ 16:22:01
Cheorchio, to ano, kočka si respekt zjednat dovedla, jednu dobu se jí děti dost bály :), a že by se nechala někam nacpat, to opravdu nehrozilo! Jinak žádné z našich dětí sklony lekat nebo bít zvířata neprojevuje (pokusné vraždění mravenců nepočítám). A u Raptora bych to viděla jako projev smyslu pro humor, protože pokud si vzpomínám, podobné \"legrácky\" prováděli moji spolužáci ještě na základní škole, a nejen zvířatům. 😉 Aicho, aha, tak tak to je… Na jednoho kluka jeden kanystr a jedna PET flaška, to se mi už jeví uvěřitelněji 🙂 – já vím, že EVIAN (a nověji Kirene) se kupuje miminům, jenže většinu těch lahví zase spotřebují lidi na uskladňování džusů domácí výroby před oslavami nebo do nich lijí \"kouzelné vody\" (jak sis asi sama všimla), tak jsem si nedovedla představit, že by někdo věnoval dítěti třeba dvacet drahocenných flašek na výrobu brnění… A s bojovníky asi nepřehání, já takové mnohadesítekhlavé party dětí vídala, i když ne v brnění (to bych nezapomněla! 🙂 ).
Aicha
lis 18, 2010 @ 16:57:32
věřit mi nemusíš,já jen reprodukuji manželovy vzpomínky. A pokud se domníváš, že si vymýšlím…nevím,proč bych to dělala!
Manželka
lis 18, 2010 @ 17:56:42
koukám, že mám v těchto dnech nějaký problém s vyjadřováním… asi si budu muset dávat na písemný projev víc pozor! 🙂 (Pod jedním z minulých článků si zase jiná komentátorka včera asi vyložila můj úlek jako útok…). Já si jen neuměla představit, že by ty vzácné lahve, které mi vždycky všichni rvali z ruky ještě poloplné, případně si je zamlouvali (i cizí lidé na ulici!), by někdo ve větším množství dal dítěti… Ale věřila bych ti to i tak!
Aicha
lis 18, 2010 @ 18:24:36
vše v pořádku. Jen došlo k malému nedorozumění.(Možná jsem si to já vyložila špatně) Hezký večer
Sedmi
lis 18, 2010 @ 20:16:21
jo jo, kdo jednou zjistí, jaké jsou orientálky, tak už asi bude chtít kočičí společnost jenom jejich 😀
Vivien
lis 18, 2010 @ 23:24:47
nedám dopusit na mainskou mývalí!!! Je nejlepší a krásně vrká, žádné protivné mňančení! No, uznávám, má spoustu chlupů, musí se česat, jinak se jí dělají knoflíky na břiše z dredů…
Manželka
lis 19, 2010 @ 09:03:55
Vivien, orientálka nemňančí… orientálka ŘVE! 😀 Mainské mývalí jsou také pěkné, ale, mezi námi, kdo to má živit? Dvoukilové orientálce stačí na den deset deka masa, aby byla přejedená… 😉
vivien
lis 19, 2010 @ 12:29:25
stačí na den jedna dvoukilová orienálka:-). Nic ve zlém…nemůžu popřít, že sežerou víc.
Manželka
lis 19, 2010 @ 16:28:54
Vivien, no visíš – jestli Mainky žerou Orientálky, kde bych vzala měsíčně šedesát tisíc na krmení bezpapírákama (doufám, že nežerou jen ty s PP?! Bych se nedoplatila…)? A kde bych sehnala tolik orientálek? 😉 Právě, sežerou víc, jsou chlupaté (orientálky nemají podsadu, takže je sice nemůžu v zimě pustit ven, ale také tolik nelínají), nevejdou se mi do malé taštičky… a když si předstvím, že bych měla mít v noci v posteli o rozměrech plochy 200 x 90cm tři děti a ještě k tomu MAINSKOU MÝVALÍ, začínám se těch nocí bát… 😀
Aicha
lis 20, 2010 @ 12:47:32
s článkem to moc nesouvisí, ale zajímalo by mě, jak to vypadá v takové Senegalské mateřské škole. Navštívila jsi za svého pobytu některou?
Oby
lis 21, 2010 @ 02:50:26
Nic mi sice do toho není, každého jeho věc, ale nemyslím, že je až tak nutné brát děti na smrt kočky. Někdy se totiž semele něco nepředvídaného a děti z toho pak maj zbytečný trauma. Rodina známého měla už starou nemocnou kočku, tak chtěli, ať jsou u té eutanázie i děti, aby viděly, \"jak to v životě chodí\", jenže kočka se zlekla vetky s injekcí, začala bláznit a jak ji doktorka zapíchla jehlu, kočka se vyškubla a začla lítat po pokoji, děcka z toho vyjevené až na půdu, tak jsem si říkala, no než totok, ať teda raděj o životě nic nevědí. Hodně štěstí s výběrem nové kočky, až přijde čas. ;o)
Manželka
lis 22, 2010 @ 10:01:21
Aicho, nenavštívila – viděla jsem na zahrádky 🙂 . Senegal nemá státní mateřské školy, všechny jsou soukromé. V některých děti nosí i uniformy (mám i nějaké fotky z MŠ, ale bohužel jen v papírové formě), online jsem našla tyhle: http://www.maternelle-capskirring.org… Oby, já jsem děti brala k veterináři s kočkou celý ten týden, co jsme tam denně chodili na injekce a odběry. Nevím, v jakém stavu byla kočka vašich známých, když se pro eutanázii rozhodovali, ale naše kočka měla za sebou starší několikanásobnou zkušenost s infúzemi, dentální péčí v narkóze i opakovanými odběry krve – injekcí se opravdu nebála, nebývalo ji skoro potřeba ani držet… a hlavně, kočka v konečné fázi chronického selhání ledvin (kdy ji dělí maximálně pár hodin od kómatu a neudrží se na nohou) už se opravdu odnikud nevyškubne a lítat po místnosti nezačne, ani kdyby chtěla… Kočky, které jsou ještě více živé než mrtvé, ty uspávat nenechávám. 🙂 Za přání děkuji. 🙂
Oby
lis 22, 2010 @ 15:18:52
Manželko, myslím, že pán povídal, že ta kočka měla rakovinu, či kýho čerta, takže moc trpěla bolestmi, ale hejbat se ještě mohla, jenže ji nechtěli asi nechat zbytečně trápit, no, a takhle to dopadlo. Tahle kočka určitě byla na normální injekce, třeba očkování, zvyklá. Kdo ví, co ji tak vyděsilo. Že by předtucha smrti? :o( Mimochodem, máš překrásné děti, gratuluju! ;o)
Aicha
lis 22, 2010 @ 18:00:45
DĚKUJU!