Dělá mi potíže zvyknout si, že je nás doma o jednoho méně. Ještě po měsíci.

Nechávám v noci pootevřené dveře do kuchyně, zdráhám se otevřít okna a udělat průvan, když odcházíme, a když chci vypnout topení, musím si připomenout, že tu už není nikdo, komu by byla zima. Kromě kytek.
 
 
Kočku jsme měli necelé dva roky.
 
 
 
  
Když jsem ji letos na podzim musela nechat utratit, uložila jsem si u veterináře tašku, ve které jsem tam kočku týden před její smrtí nosila, uchovávajíc poslední naději. A když jsem pak pro tašku po třech dnech šla, Kakao jásal a hledal v tašce kočku… Která tam ale nebyla. Týden trvalo, než jsem dokázala vysypat kočičí krmení. A ještě dneska se mimoděk pohledem ujišťuji, že kočka má v misce vodu… Tedy tam, kde by ji měla, kdyby tam ta miska ještě stála.
Děti jsem ne poslední kočičí cestu vzít nemohla, a je mi to líto – taková setkání se smrtí bývají poučná víc, než jakékoli výklady o konečnosti všeho bytí. Takhle, byť poučeny, že kočka je po smrti, mluví o ní, jako by se měla každou chvíli vrátit. Což jim ovšem nebrání v tom, aby chtěly jinou. 🙂
 
 
Ty francouzské copánky, za které jsme před dvěma lety dali v kadeřnickém salónu pětistovku, už dokážu dítěti za hodinu učesat sama; moje snažení bylo nedávno odměněno spolunávštěvnicí ZOO, která mi neváhala svěřit: „to je fantastický, já si vždycky říkám, jak se ty černošky dokážou tak krásně učesat, to my bychom nikdy nezvládly, že?“ . Vlastně to zase takový kompliment nebyl, uvážím-li, že paní asi předpokládala, že moje pětiletá dcera se – s pomocí „černošské“ genetické dispozice k pletení copánků – česala sama…
 
Kakao zažil první úraz (a já jsem byla vděčná, že je to Choť, kdo s ním v ordinaci podstupuje bolestivou proceduru), Knoflíčka, kterému se jako jedinému z dětí úrazy vyhýbají (nebo se on vyhýbá jim) nejspíš čeká operace a dost možná i další terapie… ne úplně levná, ale naštěstí pořád ještě zaplatitelná.
 
 
 
 
Usmívající se
 
 
 
Usmívající se
 
 
 
Usmívající se
 
 
 
Usmívající se
 
 
 
Usmívající se
 
 
Se zhoršujícím se počasím zavedl Choť doma – aniž by to byl výslovně zmínil – víkendové kroužky rukodělných prací; po dinosauřím domečku následovaly budovy ze čtvrtek, malování na sklo a nakonec dlouho slibované domečky, o kterých jsme si mysleli, že budou něčím úplně jiným. Když totiž Choť dovezl z Ikey velikánské kartonové krabice, myslely jsme si, že chce udělat domeček, kam by se vešly děti. Když potom věnoval celý den shánění vhodného lepidla (a do telefonu mi z různých obchodů četl nápisy na obalech), byly jsme o tom ještě přesvědčenější. Že žijeme v omylu jsme pochopily, až když začal rýsovat a vyřezávat stěny domečku. A stěžovat si.
 
 
 
 
 
 
Že prý máme špatné kartony. Že oni měli lepší, pevnější. Že naše lepidla jsou už úplně k ničemu, že on potřebuje něco, co rychle schne a pevně drží.  Že prý nejlepší lepidlo na papír se dá udělat tak, že polystyren rozpustíš v benzínu… no ale kdoví, jestli máme stejný benzín, jako je v Senegalu? Že kdyby měl pořádný papír a vhodné lepidlo, udělal by taky auto a parník… Že to prý byly jediné hračky, co jako dítě měl – papír, žiletka a podomácku udělané lepidlo – a z toho že dokázali udělat prakticky cokoliv. Že prý stavěli celá města a pro domečky a auta si za nimi chodily i děti z vedlejších čtvrtí. „Přinesly si vlastní papír a lepidlo a my jsme jim to udělali. Vidíš, mohli jsme to prodávat,“ napadlo ho, „ale to by byl malér. To by si rodiče přišli stěžovat k našim, a ještě by nás všude pomluvili… To by nešlo,“ uzavřel to, a já jsem si uvědomila, že i v naší vesnici by to probíhalo podobně, kdyby se nějaké dítě pokusilo prodávat vlastní výrobky druhým. Před třiceti lety… Dneska by rodiče podnikavé děťátko nejspíš pochválili. Časy se mění…
 
 
 
Usmívající se
 
 
 
Usmívající se
 
 
A ten nádherný domeček s vikýřem, komínem a vyřezávanými okénky, do kterého jsme pak dva dny dávali svíčku, než ho děti definitivně rozbily, mě přivedl na myšlenku, že by Choť mohl udělat dětem domeček dřevěný, veliký, domeček pro panenky, domeček, se kterým by si potomstvo mohlo hrát ještě dlouho (poté, co si s ním bude dlouho hrát Choť 🙂 a nejspíš i já, protože domeček bude potřebovat i nábytek). Takže, až se koncem roku dostaneme do blízkosti vybavené dílny, začneme, dá-li Pánbůh, stavět panenkám nemovitost…  A já se u toho budu stydět za vzpomínku na to, jak jsem se kdysi na internetu dívala na jakýsi neumělý výrobek podobného druhu s nevyřčeným povzdechem nad tím, že někteří rodiče jsou taaak šikovní… Jo, holt nesmím předpokládat, že když jsem nešikovná já, je takový automaticky každý v naší rodině!