Poslední podzimní paprsky zlatily listí, snášející se mezi opěry houpaček na dětském hřišti. Jedno z mých dětí šplhalo na dřevěnou ovečku, další se  houpalo na provazovém žebříku prolézačky ve tvaru lodi.

„Ještě chvilku, a půjdeme,“ připravovala jsem je na nevyhnutelné, „začíná být zima!“
 
Od topolů, lemujících hřiště, vykročila mladá žena. Sluncem  pozlacené listí křupalo pod kozačkami. Zastavila se až  těsně u mě: „Ta holčička je mi nějaká povědomá,“ ukázala bradou na Miminko. Pokrčila jsem rameny. 
 
Nad chlupatou bundičkou probleskl vyčítavý pohled: „Nechodí do školy tady na Tyršovu?“
 
Zavrtěla jsem hlavou.
 
„Opravdu ne?“ pochybovala.
 
„Moje kamarádka žila s Angolanem, má s ním syna,“ přešla cizinka do útoku, „a on od ní pak odešel a bydlí tady někde a má s tou novou ženskou dvě děti,“ znovu se zahleděla na Miminku, než se pohledem dotkla i Knoflíčka na vyřezávané ovci.
 
„Žádného Angolana neznám,“ ohradila jsem se, „a manžel od nikoho neodešel!“
 
„To máte původního? Nepoužitýho?“ zhoupla se na patách a přísně si mě měřila.
 
„Jo! Byl úplně novej,“ objasnila jsem dámě, která na mě zírala s nedůvěrou sevřenými rty, zavolala jsem děti a vydala se s nimi k domovu, dozajista vybudovanému na cizím neštěstí…