řekla mi Nigeria  do telefonu.

„Co jsi se přestěhovala, nejsi už vůbec v pohodě. Už měsíc jsi zvláštní a zaťatá!“ Udělala dramatickou pauzu, než mi doporučila: „Podívej se na internet k Shebě, má tam odkaz na článek o muslimkách. Píšou už v prvním odstavci, že i mezi muslimkami jsou rozdíly. Asi chtěj´ říct, že v něčem se skoro podobáte lidem…“
 
Klikla jsem na řádek, směrující mě na stránky „největších seriózních novin“ a za chvíli jsem se – při čtení o tom, jak autorka nerozumí tomu, proč muslimky v šátku chápou burku jako omezující – bavila představou dámy, pokoušející se plavat v burce se vším všudy (dámu, plavající v šátku, legínách a košili už jsem viděla) nebo snad dokonce v burce jezdit na inlajnech či cvičit aerobik. Pro pochopení rozdílu stačí vyzkoušet jednou jedinkrát.
Na chvilku jsem se zahloubala nad tím, jak hrozná jsem byla celá ta léta, než jsem se odstěhovala na Moravu; pak jsem se na čtyři roky stala celkem fajn, a teď už jsem zase zaťatá.
Vzápětí jsem se podivila informaci, že muslimka se nemusí vdát (manželství je obecně považováno za náboženskou povinnost muslimů obojího pohlaví) a že víra nezapovídá zůstat dobrovolně bezdětnou, pokud „se žena na děti necítí“ (islám obvykle povoluje antikoncepci a za určitých podmínek i interrupce, stejně jako plánované rodičovství… ale ne z důvodu prostého ´nechtění´), zamyslela jsem se nad tím, v čem asi tak může spočívat „evropskost“ „tolerantního muslima“, jak vysoký je „nejvyšší český muslim“ a jak moc mám brát vážně média, když „největší seriózní noviny“ pátrají po tom, zda jejich respondenti souloží…