„Jestli s ní ještě někdy promluvíš, rozvedu se s tebou!“ A je to.

.
Kdyby tohle řekl muž své zákonité manželce, budeme ho považovat za tyrana a případné splnění jeho výhružky za štěstí pro dotyčnou choť.
.
Ale co když to řekne kamarádka kamarádce?
.
„Nemůžu se s ní už stýkat. Kamarádí se s tou…“
„Když máš takové přátele…!“
„Nebudu se přátelit s někým, kdo říká/dělá/si myslí…“
Zdá se mi, že podobné podmínky kladou především ženy ženám. Nebo jsem aspoň nikdy neslyšela muže říct „jestli Pepa ještě promluví s Jardou, ať už se ke mně nehlásí! Takový kamarády nepotřebuju!“
.
Představuji si, jak manžel oznamuje své zákonité ženě: „Jestli tě ještě uvidím, že se bavíš s tou Novákovou z druhého patra  je mezi námi konec! Manželku, co mluví s takovými lidmi, nepotřebuju! Jestli ji hodláš i nadále zdravit, sbal si kufry a ven!“. Nevím, jak vy, ale já bych po takovém ultimátu skutečně balila kufry. Ne že by mi tak moc záleželo na Novákové z druhého patra (vlastně by to ve skutečnosti mohla být i, s odpuštěním, pěkná kráva), ale nemohla bych žít s člověkem, který svůj vztah ke mně otevřeně podmiňuje tím, že se stýkám jenom s lidmi, které mi schválí nebo které má rád.
.
Kamarádkám to tolerujeme snáz. Přiznávám, že i já jsem na rozpacích, když mám tváří v tvář ženskému vydírání říct – „když to, drahá, stavíš takhle jako volbu – tak tedy ty v žádném případě.“
Pokud se někomu vyhýbám, pak mám k tomu vlastní důvody – nepotřebuji cizí. Dost na tom, že některé z nás dokáží ohledům na názor druhých obětovat samy sebe.
.
„Tak co chlapi?“ zalaškovala jsem se svou ortopedkou, majíc v dobré paměti, jak vysoko v oblacích se vznášela před rokem. Zařizovala soukromou ordinaci a plánovala, jak v ní zaměstná svého indického přítele. Vyřeší tím problém s komunikací s mezinárodní klientelou, protože Rádžu, bývalý zaměstnanec pětihvězdičkového hotelu v Dillí, plynule ovládá čtyři evropské jazyky, miláček bude legálně pracující a snad i vydělávající.
.
Elán, kterým paní doktorka vloni jiskřila, nadobro vyhasl – nemohla jsem si nevšimnout. Že by exotický románek skončil špatně? Nechtělo se mi věřit. Byla tolik přesvědčená o jeho zdárném konci, šťastná a odhodlaná tak, jak jsem ji za celá ta léta, co se známe, neviděla ještě nikdy.
.
„A jak to dopadlo s Rádžuem?“ nedalo mi to.
.
„Aha… ten. No špatně,“ sevřela rty. Lhostejným tónem prosvítala hořkost. „Já bych to neustála.“ Mlčela jsem. „Společensky, myslím. To bych se musela odstěhovat. Mám tu ordinaci, praxi, půjčku, dcera chodí do školy…“ vypočítávala paní doktorka důvody, pro které nemůže žít podle svého. „Kdybych si ho vzala… kdybych si ho sem i jen nastěhovala… to by mě společensky zničilo. A nezávazný vztah, na to on by nikdy nepřistoupil,“ vzala do ruky diář.
„Tak příští úterý ve dvě?“