Když jsem tu sama, připadám si jako vetřelec. Podívám se na malý růžový kobereček, co zakrývá tu krvavou skvrnu u koupelny. Dneska se na ni znovu chystám. Místností se prožene chlad, jako by kolem procházel duch. Otřesu se. Možná tu krvavou skvrnu zatím nechám na pokoji.
Kathryn Stockettová se stala úspěšnou hned se svým prvním románem. Uspěla poté, co byla odmítnuta pětačtyřiceti literárními agenty a poslala do světa knihu The Help, která byla v krátké době prodávána v pětatřiceti zemích.
V češtině vyšla kniha pod názvem Černobílý svět a pokud si ji chcete půjčit v knihovně, připravte se na dlouhé čekací doby. Čtivé, barvité a napínavé povídání o ctižádosti, lidské důstojnosti a o tom, jak se lámou (neviditelné) okovy, české čtenáře zjevně zaujala. Těžko popsat všechno, co se skrývá mezi řádky – není to apel na rovnostářství ani nic podobného. Černé hospodyně v Mississippi tráví všední dny prací, bojují s drobnými každodenními nepříjemnostmi a starostmi, vzpamatovávají se z tragédií a další tragédie na jejich ramena dopadají. Dámy bílé smetánky to ovšem nemá o nic jednodušší, byť jsou jejich starosti úplně jiné.  Oba světy se prolínají v kuchyních a prádelnách, a díky společensky perverzním ambicím slečny Skeeter, výstřední hrozícím staropanenstvím i novinářskými a spisovatelskými ambicemi (zcela nevhodnými pro ženu té doby) jejich průnik přesáhne rovinu domácností.
…
Slečna Skeeter, vytáhlá a nehezká, se vrácí domů z univerzity. Společenská situace (a Skeetřina matka) si však žádá, aby mladá žena byla především zasnoubena. Jediná práce, která je pro absolventku univerzity k mání, je psaní sloupečků o údržbě domácnosti. Skeeter ale o vedení domácnosti neví zhola nic. Požádá o pomoc kamarádčinu služebnou a chůvu Aibileen, která tiše trpí tím, jak krutě se její paní chová k vlastnímu dítěti. Aibileen a Skeeter se setkávají v době kampaně za rasově segregované toalety, v době, kdy Sibileenina kamarádka Minny „udělala něco strašného“ své zaměstnavatelce. Slečna Skeeter se zakrátko rozhodne dát všanc životy Aibileen a posléze i dalších žen, aby se zalíbila newyorské redaktorce. Sama kvůli tomu přijde o nápadníka, ale je odměněna tím, že zjistí, kam se poděla její milovaná chůva Constantine…
Příběh se velmi dobře čte – a četl by se ještě lépe, kdyby ten, kdo text redigoval, neodložil práci v polovině a dotáhl ji do konce. Takhle se čtenář musí zhruba od té poloviny knihy prokousávat překlepy, občas špatným skloňováním nebo zdvojenými slovy. Zážitek ze čtení téhle knihy za tu nepříjemnost sice stojí, ale musím přiznat, že právě kvůli úpravě už ji podruhé asi do ruky nevezmu.
Peřiny jako obvykle nejsou ustlaný. Prostěradlo je zkroucený a převrácený naruby. Vždycky to vypadá, jako by se tu odehrál nějakej zápas. Snažím se na to nemyslet. Když začnete myslet na lidi v jejich ložnicích, stačí málo a už se jim pletete do věcí.
Svlíknu z jednoho polštáře povlak. Řasenka paní Celie na něm udělala malý černý motýlky. Oblečení z podlahy nacpu do povlaku, aby se mi snadnějc neslo. Pak zvednu ze žlutýho otomanu kalhoty pana Johnnyho.
„A jak mám asi poznat, jestli jsou čistý, nebo ne?“ Pak je stejně vrazím do povlaku. Moje heslo pro uklízení je, když si nejsi jistá, šup s tím do pračky.
Táhnu vak k psacímu stolu. Když se shýbám pro hedvábný punčochy paní Celie, zabolí mě modřina na stehně.
„Kdo jste?“
Upustím pytel.
Pomalu couvám, až pozadím narazím do stolu. Stojí ve dveřích s přimhouřenejma očima. Hrozně pomalu sklopím zrak k sekyře, co drží v ruce.
Panebože. Do koupelny se nedostanu, na to stojí moc blízko a dohonil by mě. Dveřma se kolem něj neprotáhnu, leda bych ho porazila, ale on má v ruce sekyru. V hlavě mi buší strachy. Jsem v úzkejch.

V roce 2011 vydalo nakladatelství Euromedia – Knižní klub, překlad Jana Kordíková.

Komentáře (1)

Tip: Číslo ve hranatých závorkách vytvoří odkaz na jiný komentář
1
Katchen – 23.11.2011, 16:47:38
Tak vidím, že Knižní klub je stále stejná mizérie. Před mnoha lety jsem měla v ruce jejich vydání Krále krysy od Clavella a pro překlepy a chyby se to skoro nedalo číst. Už jsem si říkala, že bych mohla přestat toto nakladatelství ignorovat, že už je to dávno, ale zřejmě se nic nezměnilo.