Dvanáct krajů

„Tohle že má být přesně pro mě?“ kroutila Míša hlavou. „To si jako mám nechávat dál srát na hlavu?“ listovala knihou, která doporučovala různé úskoky a lsti pro nalákání harmonie do manželství.

„No, mně se to pro tebe zdálo akorát,“ přiznala jsem se. Už pěknou řádku měsíců, možná už spíš let, poslouchám stesky na Míšino manželství, na neposlušné děti, na muže, co neví roupama co by.

.

„No tak já si to přečtu,“ uvolila se, „ale řeknu ti, nelíbí se mi to ani trochu!“ vrhla po mě ještě nepříliš laskavý pohled, knížku strčila do kabelky a zatáhla zip.

.

Na druhý den ráno mi dítko předalo telefonní sluchátko, ze kterého se ozývalo hysterické hihňání.

.

„Tak já jsem to zkusila,“ chichotala se Míša.

„Zkusila jsem tu ´techniku otevřenejch dveří´, jak tomu říkaj. Petr přišel včera večer domů, stěžoval si, že jsem neodnesla kalhoty do čistírny, a já mu řekla, že má pravdu, že to napravím. Potom jsme leželi v posteli, a on, že jak o tom přemýšlel, že bude nejlíp, když se odstěhujem za jeho rodičema do Znojma. To víš, že ví, že nemůžu, že to tam nesnáším, že tam nemám práci ani kamarády a že tady se mi líbí. Ale včera jsem řekla akorát ´dobře, miláčku, to asi bude nejlepší, tví rodiče už taky nejsou nejmladší, a na kdy asi tak to plánuješ?´

Petr na chvíli zmlknul, pak opatrně povídá, že vlastně nejlepší bude, když nejdřív pojede on, že já tu vlastně mám práci a zázemí a taky bych se mohla starat o náš pražskej byt, a že děti tu chodí do školy a do školky. A já zas na to, že to je skvělé, nejdřív to tam pro nás zařídí a my se nastěhujeme až pak, a mezitím se můžeme navštěvovat. To už byl chudák úplně zmatenej,“ řehtala se Míša, „a prej, že ono je to vlastně tak, že jak já už nechci další dítě, tak že si vlastně myslel, že by si teda mohl pořídit to třetí s někým jiným, a že vlastně ty oddělený domácnosti by pro to byly nejlepší. A já ti ho tak hladila po hlavě a říkala jsem mu ´ale to víš, že jo, zlato, máš úplnou pravdu, vždyť já taky nemládnu, tři děti by na mě byly moc, taky v práci by mi toho spoustu uteklo, ale vím, jak moc ty to třetí dítě chceš, tohleto je docela dobrý řešení, a to pak teda můžeš mít jednu rodinu tam a jednu tady, to bude ideální!´ Zase chvíli mlčel, a pak mi povídá: ´Nojo, to je fakt, měl bych si najít nějakou hodně mladou, aby se na to dítě cítila. Vlastně užjsem jí tak trochu hledat začal, líbí se mi tam jedna…´ a já zas na to: ´no to je výborný, aspoň budou mít holky brášku věkově blízko u sebe, to víš, odkládat bys to neměl!´“ Ze sluchátka se ozvalo odfrknutí. „No a co bys řekla?  Najednou koukám, a on brečí! Že mi na něm nezáleží a že prej ho vůbec nemám ráda!“

.

Tak se zdá, že se v knihovně musím pro Míšu poohlédnout po nějaké literatuře, která rovnováhu v manželství ne převrací, ale vyvažuje…