Nepleťte se. My slyšíme a vidíme všechno.
Prodavač, co se na nás podívá, zaváhá, a pak se rozhodně dělat, jako že nic. Hovor, který po vašem příchodu pokračuje dětským tónem, bez obtížných slov. Rty, jež zůstávají pod zděšeným pohledem zdvořilé. Když vejdu do hostince, sáhnou si pánové, snad nevědomky, jestli mají peněženku na svém místě. Matky, které popadnou své dítě, když procházím kolem, samozřejmě s úsměvem přikývnou. Kočí uklidňují koně. Selky se křižují. Tyhle úkony vypadají nevinně. Člověk by skoro zapomněl se nad nimi rozčilovat. A podívejte se na to z téhle strany: dokonce i ve vyprodané koncertní síni jsou kolem mě volná místa, takže se můžu krásně rozvalovat.
Rozdíl zkrátka existuje. Jak odmítnutí, tak objetí jej zdůrazňují. Před obojím se člověk musí mít na pozoru. Nebezpečné to začne být, teprve když někdo vaši jinakost ignoruje. Nemluví o ní, ale snaží se zacházet s vámi jako s rovným. Dělá všechno proto, abyste se cítili ve své kůži. Vlastní stud objevíte až v očích druhého.
Arthur Japin, bývalý herec a operní zpěvák, napsal svůj první román v jednačtyřiceti letech, po rocích příprav a bádání v archívech. Příběh, který Japina zaujal natolik, že jeho převedení do knihy považoval za nutnost, měl ohlas i mezi čtenáři. Černoch s bílým srdcem získal dvě literární ceny, v Nizozemsku vyšel už čtyřiapadesátkrát a byl přeložen do dalších jazyků, češtinu nevyjímaje.
V 19. století, po zákazu obchodu s otroky, se nizozemským úředníkům podařilo najít právnickou kličku, jak otroctví – alespoň pro vojáky z obasti dnešní Ghany – ve skutečnosti zachovat. Na důkaz přátelských vztahů (a jako faktické rukojmí) odvezli holandští vojáci do Holandska dva malé ašantské prince. Chlapcům se na státní útraty dostalo vzdělání a výchovy, měli přístup do nejvyšších politických kruhů. Přes stesk po domově a jiné potíže se oběma podařilo dostudovat. „Uvíznutí na půli cesty“ však nakonec oběma z nich přineslo tragický osud – dokonce ani ten přizpůsobivější z obou nikdy nesměl pracovat v oboru, který vystudoval (důlní inženýrství).
Co naděláme, my, co barevně nesplýváme s davem? I v nemocnici mi tato otázka poletovala před očima. V noci slepý zvažoval jsem každý únik a každý kompromis. Když mi ošetřovatelka konečně sejmula obvaz, viděl jsem dvě možnosti.
1. Profilovat se. Kultivovat to, čím se lišíme od našeho okolí. Pochopit, v čem jsme podstatně jiní, lepší či horší, ale lpět na naší výjimečnosti. Hýčkat si ji jako poklad, který je naším jediným majetkem. To mi připadalo jako cesta nekonečné samoty. Každý krok bych si znovu musel dobývat na osudu. kupodivu je to také cesta, již propagova Cornelius: odtrhni se! Jenže k tomu je třeba nezlomná víra v sama sebe. Ať jsem kolem sebe šmátra jakkoli, nenacházel jsem ji. A boj, který neměl nikdy skončit, mě děsil.
2. Splynout. Zinventarizovat rozdíly a zahladit je, kde se dá. To znamená, že si musíte svou osobnost neustále dopilovávat, maskovat, přetvářet a přejímat osobnost ostatních. Všímat si toho dobrého ve vašem okolí a imitovat to. Zdůrazňovat pouze to málo, co máte s ostatními společného, a zbytek co nejlépe skrývat. Navzdory Corneliovým hodinám boxu si má nátura znovu zvolila přizpůsobení.
Kwame se vydal první cestou, já druhou. První se zdá odvážná, druhá zbabělá. To je předsudek , pohodlný názor někoho, kdo nikdy nebyl sám. Bojovat se sebou samým určitě není jednodušší než bojovat s ostatními. Jen to není tak nápadné.
Tak jako tak, vánoční hvězda nikdy s čajovou plantáží nesplyne.
Kniha Černoch s bílým srdcem vyšla v roce 2012 v nakladatelství Vakát. Přeložila Veronika ter Harmsel Havlíková
Dvanáct krajů 
Napsat komentář