Mrtvá pomlázka na hromádce špinavého sněhu. Barevné střípečky vaječných
skořápek u silnice a mokré fáborky na trávníku pod oknem. Pozůstatky
svátku jara potkávám teď každý den.

„Kdy budeme zdobit vajíčka?“ ptaly se ty z mých detí, které už mají
povědomí o kalendáři.

Kdosi mi věštil, že až děti povyrostou, budeme mít více času. Myslela
jsem na to, když jsem o nedělní velikonoční noci házela vařená vejce do
sklenic s barvou.
Letos žádné metalické barvy, mramorové efekty, batika ani ornamenty.
Deti spaly a ja byla nadšena z poměru námaha-efekt.

Za kuropění jsem opustila byt, v nemž ze sna oddechoval Choť i děti a na
kuchyňské lince odpočívala nabarvená vejce.

Minulo mě pár aut a přes cestu mi prebehl zajíc. Vytočila jsem Choťovo
číslo. „Vstávejte už,“ nabádala jsem ho, „obleč detem neco slušnýho,
umyj je, učeš – hned,“ nedelala jsem si iluze o otcovské péči „než někdo
prijde!… Ne, nikoho jsem nepozvala, máš dvě dcery,“ připomínala jsem
domorodého folkloru neznalému Choti.
A přesto se oblékali, až když za dveřmi burácely koledy. Vzápětí Choť
seznal, že mnou dekorovaná vejce nejsou koledníků hodna. Vyzval
návštevníky s pomlázkami, aby se vrátili, až obejdou blok… a
odfkáknutá vajíčka pro ne dozdobil.

Muselo to být nekdy v te dobe, kdy jsem hrála hru s kraslicemi, kterou jsem do té doby znala jen z Hanýžky a Martínka.

Na nekteré veci zrejme neni pozde nikdy.