Jezdíváme domů autobusem, jehož interiér je pokreslený svastikami.

Už jsem si zvykla, že se Knoflíček vyptává na spoustu věcí, na které neznám odpověď. Před pěti lety mě poprvé překvapil otázkou, jestli dítě v matčině břiše něco vidí.  Za dobu, která zatím uběhla, se toho stalo hodně. Kakao, o jehož vizuální zážitky se starší bratr tehdy zajímal, už jezdí na koloběžce a já jsem si zvykla, že Knoflíčkovy dotazy mě pravidelně odesílají ke knihovně či ke Googlu.

Občas kvůli nim upadám i do lehkých rozpaků:  jako když jsem tuhle byla v narvaném dopravním prostředku nucena probírat inseminaci krav (k té jsme se dostali přes jatka). Zjišťovala jsem si už informace o rozpoznávání pohlaví klíšťat a komárů, o všech (mnoha) chorobách, které klíšťata přenášejí a o všech klinických projevech těchto chorob, o lékařství ve středověku, o fungování pošty a výrobě sýrů, jakož i o tom, jak se vyrábí hnojivo a jak fungují čističky vody. Dozvěděla jsem se, jak funguje sluchový orgán žáby a ještě tisíc dalších věcí, které si už nepamatuju. (Nikdo mě nevaroval, že s některými dětmi je mateřství co do požadavků na všeobecný přehled mnohem náročnější, než přijímačky na vysokou! 🙂 )

Svastika v autobuse pozornosti dítka neunikla. Vzpomněla jsem náboženský symbol, starověké dekorace, a pak jsem potomka informovala, že dnes se se svastikou setká zpravidla v souvislosti s odkazem na druhou světovou válku. Tím jsme se dostali k okupaci a koncentračním táborům (atentát na Heydricha jsem prozatím vynechala), a jelikož jsme během hodiny dějepisu došli domů, doplnila jsem to dokumentem z Youtube.

Uběhlo několik měsíců a mně se dostala do ruky kniha s modrou obálkou, na které je chlapec s jablkem na hlavě.

„Vzpomínám si, že když začala válka,“ spustil dědeček s pýchou v hlase, hleděl do ohně a vrtěl hlavou. „Vzpomínám si, jak jsi k nám přišel, abys nám řekl, že jsi narukoval,  a jak jsem si byl jistý, že se ti něco stane.“

„Však se mu taky stalo, Matthiasi,“ vskočila mu prudce do řeči babička. „Jen se na něho podívej, máš to před očima.“

„A když se teď na tebe dívám,“ pokračoval dědeček a vůbec si jí nevšímal, „jsem na tebe hrdý, že jsi byl povýšen a získal jsi tak významné postavení. Pomáhat své vlasti, aby jí byla znovu navrácena její vážnost, potrestat všechna příkoří, která musela snášet. Křivdy a ústrky až…“

„Kdyby ses tak slyšel!“ vykřikla babička. „Tak si říkám, kdo z vás je větší blázen!“

… místo aby se zavřely ve svých pokojích, posadily se /děti/ nahoře na schodech a snažily se poslouchat, co dole říkají dospělí. Bohužel ani matčinu, ani otcovu hlasu nebylo rozumět, dědečka nebylo slyšet vůbec a babiččin hlas byl podivně zastřený. Po pár minutách se rozletěly dveře, Gretel s Brunem zas vyskákali po schodech vzhůru a babička si spěšně brala kabát z věšáku v hale.

„Je to hanba!“ vykřikla ještě, než odešla. „Že můj vlastní syn má být…“

„Vlastenec!“ zvolal otec, kterého asi nikdo nepoučil, že se matce nesmí skákat do řeči.

„Pěkný vlastenec! Jen si vzpomeň, koho si to zvete na večeři! Dělá se mi z toho zle. A než se na tebe dívat v téhle uniformě, to bych radši oslepla!“ dodala, než rozzuřeně vyběhla ven a práskla za sebou dveřmi.

Po tomhle výstupu Bruno babičku už moc neviděl, dokonce neměl ani možnost se s ní rozloučit, než všichni odjeli do Oušicu. Ale strašně mu chyběla a tak se rozhodl, že jí napíše dopis.

John Boyne získal se svými knihami, čítajícími sedm románů pro dospělé a tři knihy pro mladší čtenáře, celou řadu ocenění v rodném Irsku i v zahraničí. Nejvíce ho proslavil román Chlapec v pruhovaném pyžamu, nejčastěji klasifikovaný jako kniha pro mládež… již může i nemusí být. Novela byla přeložena do třiceti jazyků – češtinu mezi ně přidala Jarka Stuchlíková v roce 2008, vydalo nakladatelství BB/art.

„Myšlení je bohužel luxus, který si nemůžeme dopřát,“ vzdychla matka a otvírala přitom krabici , kde byla uložena souprava šedesáti čtyř sklenic, jež jí věnovali dědeček s babičkou, když se matka s otcem brali. „Veškerá rozhodnutí za nás totiž dělá někdo jiný.“

Bruno dost dobře nechápal, co to mělo znamenat, a tak předstíral, že to vůbec neřekla. „Já si myslím, že to nejlepší, co můžeme udělat, je na tohle všechno zapomenout, sebrat se a jet zpátky domů. Můžeme to potom zapsat na futro zkušeností,“ dodal, protože tuhle frázi se naučil teprve nedávno a rozhodl se, že ji bude používat co nejčastěji.

Matka se usmála a postavila sklenice opatrně na stůl. „Mám pro tebe ještě jinou větu. Měli bychom si umět vybrat ze špatného to nejlepší.“

Devítiletý Bruno zažívá obrovskou křivdu – jeho otec, voják, byl povýšen a převelen do Polska. Chce plnou loajalitu dokázat tím, že s sebou vezme celou rodinu, takže Bruno musí v Berlíně nechat milovaný dům se zábradlím, školu i kamarády, a celý jeho společenský život se smrskne na hry a hádky se starší sestrou – „Beznadějným případem“ Gretel, dokud si nenajde nového kamaráda, který vůbec není tak imaginární, jak si Gretel myslí. A Brunův otec má k své hrůze zase brzy zjistit, na jak nebezpečné místo syna přivezl.

V roce 2009 byl román zfilmován a právě film jsem dětem pořídila.  Poopravil jim trochu zkreslené představy o válce :“Jak to, že jsou ti lidé tak hezky oblečení a tancují? Je to o válce, ne?“ divily se děti, domnívající se dosud, že válka jsou jen bitevní pole a ekonomická tragédie pro všechny bez výjimky. Já si u toho vzpomněla, jak jsem se v podobném věku ptala „A když vypukne válka, to už to lidem ani nepřijedou říct na koních, to už asi mají jen osly?“  (Moje matka, která válku sama zažila, tenkrát promarnila příležitost k osvětovému výkladu a se shovívavým úsměvem mi to odkývala.) a přikoval je k obrazovce.  „Oni se udusili?“ zeptalo se mě dítě nejstarší po konci filmu, čímž dokázalo, že ani můj dávný výklad o Cyklonu B nebyl zapomenut.

A to byl večer, kdy si nikdo z těch starších nechtěl číst ve Čtyřlístku, nechat déle rozsvíceno, přidat něco k jídlu nebo diskutovat o Velkých otázkách.

Hádám, že na Chlapce v pruhovaném pyžamu budou moje děti ještě po letech vzpomínat stejně, jako já vzpomínám na Malého velkého muže – to byl film, který zas mně poprvé upozornil na to, že život lidem vždycky neměří spravedlivě a že svět má zuby (a jaké ostré!).

Já vím, někdo si myslí, že Piráti z Karibiku nebo Chipmunkové by byli pro mladší školní věk příhodnější. Jenomže já věřím, že ani dětem by se nemělo tajit, že život má i jiné, méně příjemné (ba někdy i odporné) stránky… a konce. (Ostatně, copak se někdo zamýšlel nad tím, kdy byly skutečné děti „dost staré“ na zkušenost koncentráků?)

Debaty o Velkých otázkách (původně založené na úžasné dětské knize Velké otázky pro malé filosofy) získaly další dimenzi.