Odlesky sněhové pokrývky prosvětlovaly večerní šero. Vystoupily jsme z autobusu, děti a já, přešly dvě silnice a prošly hřbitovní branou.

Byla jsem tam v posledních (mnoha) letech třikrát. Vzpomínat na zesnulé rodinné příslušníky můžeme i jinde a cesta na místo, o kterém mluvím, mi zabere asi dvě a půl hodiny. Bez dětí by mohla být o hodinu kratší, ale tak nalehko se nevydávám jinam než do práce a, upřímně řečeno, obyčejně těch pět hodin, co by mi výlet zabral, docela naléhavě potřebuji jinde.

Děti na babičku vzpomínají. V předvánoční době obzvlášť.  Za vraty, před prvními pomníčky, jsem zauvažovala nahlas: „Teď ještě musíme babičku najít.“

„Babičkooooo!“ začalo volat některé z dětí.

„Nekřič tak,“ napomenulo ho starší. „Nebo je tu probudíš všechny!“

Rosvítily jsme svíčky na příslušném pomníku i na některých okolních („příště přineseme svíčky a kytičky pro všechny, o které se nikdo nestará,“ slibovalo jedno z dětí zesnulým, kteří mají to „štěstí“, že všichni jejich pozůstalí jsou ve věci péče o hroby stejně nedbalí jako já) a vrátili se na zastávku.

„Já jsem tam babičce nechala bonbón,“ přiznala  Romantička.

„Vždyť nemůže jíst,“ odtušil o dva roky mladší Pragmatik;  z tvrzení učitelky v MŠ že „babička je v nebi“ si zjevně odnesl docela realistickou představu.

„Proč ne?“ odmítla se Romantička vzdát snu, „Třeba si ho vezme v noci, až se nikdo nebude dívat!“
Jestli někdy uvidím na náhrobních kamenech vytovnané Tic-Tacy, budu už vědět, že se jedná o obětinu…