Dvanáct krajů

 Případ připomínající proslulého "katarského prince" zveřejnil server ferloo.com.  Stejné rozpaky nad tím, kdo je čím vinen, ale úplně jiný konec. Možná proto, že žalovaní nebyli bohatí princové…

Když třináctiletá žačka druhého stupně základní školy onemocněla, začali jí rodiče podávat antimalarika. Jenže dívenčin stav se nelepšil, a starostlivý tatínek odvezl dcerušku do nemocnice. Vyšetření ukázalo, že jedinou "chorobou", kterou mladá dáma trpí, je šestý týden těhotenství.

Zděšená rodina začala pátrat po otci… a holčička udala, že byla znásilněna třemi muži. Naštěstí je všechny tři zná a může k nim dovést policii. Vyšetřování bohužel neodhalilo, kdo z oněch násilníků by mohl být otcem dítěte, ale trochu světla do případu přece jen vneslo.

"První byl náš soused," přiznala školačka. "Pomáhal mi s úkoly a jednou mi řekl ´pojď, budeme si hrát bělošskou hru´…", vyprávěla příběh jako z nenápaditého pornofimu. "Pak jsme spolu spali už pravidelně, a pokaždé mi dal pár dvousetfrankových mincí," připustila ještě.

"K Mohamedovi mě zavedl kamarád," líčila dál. "Nabídl mi, že mi za sex zaplatí, a já jsem se zeptala kolik. Řekl, že mi dá pět set franků* a já jsem souhlasila. Ale když bylo po všem, dal mi jen dvě stovky. A s Papem, to bylo kvůli křížovkám. Řekl mi, že si k němu můžu chodit pro stránky z novin, kde jsou křížovky. Ale pokaždé mi taky řekl, abych si s ním ´hrála na bělochy´ a já jsem pokaždé souhlasila. Poprvé mi slíbil dva tisíce franků, ty mi ale nikdy nedal.  A pak mě vždycky odbyl dvěma stovkama."

Všem třem sexuchtivým šetřílkům (ve věku mezi třicítkou a čtyřicítkou) soud přikázal zaplatit oběti tři miliony franků. Vydělávat na odškodné ale budou muset ve vězení, ze kterého se nikdo z nich deset let nepodívá…

* Pět set franků – cca 20-25 Kč.

http://videos.seneweb.com/embedPlayer.php?vid=f9028faec74be6ec9b852b0a5

  Když sengalský elektropodnik SENELEC rozeslal svým odběratelům faktury na částky až o polovinu vyšší než obvykle, vyvolal tím vlnu nespokojenosti, která na dakarském předměstí Guediawaye dokonce přerostla v protesty.

Občané se rozhodli předražené účty neplatit, a jejich odhodlání podpořili imámové  a činitelé čtvrti, když se 6. prosince vydali na protestní pochod městem.

Úmysly rozzlobených odběratelů elektřiny zůstaly nezměněny i po včerejším setkání jejich delegace s předsedou vlády: účty uhrazeny nebudou, dokud jednání s ministerstvem energetiky nedojde k uspokojivému výsledku. Tak to aspoň prohlásil mluvčí občanů, jednašedesátiletý imám Youssupha Sarr.

A právě náboženská funkce vůdců rozhněvaných občanů dělí národ na dva tábory: jedni se – v souladu s myšlenkami Mustafy Gueye, prezidenta Unie imámů a ulamá (muslimských učenců) Senegalu – domnívají, že duchovním nepřísluší plést se do politiky ani do věcí veřejných.

"To dělají šíité," řekl pan Gueye v rozhovoru pro tisk, "sunnité by se měli držet příkladu proroka Abraháma. Přestože funkce imáma není omezena zdmi mešity, nejsme tu od toho, abychom podněcovali občany ke vzpourám. Kdyby se třeba stalo, že při demonstraci přijde imám o život," varoval prezident unie, "ztratí tím zároveň i o svůj titul."

Nemálo občanů je ale jiného názoru: výmluvně to vyjádřil jistý účastník internetové diskuse slovy: "K čemu je imám, který se nezajímá o řešení našich každodenních problémů?"

A sám Youssupha Sarr s ním souhlasí: "Vykonávám vůli občanů. Kdyby chtěli, abych se svým bojem přestal, přestanu. Lidé se ptají, protože nerozumějí, nejsou zvyklí na takové věci. Ale my děláme jen to, co je naše povinnost ve službě lidem . Pojetí imamátu v Senegalu se musí změnit. Musíme sloužit občanům, naše funkce se nesmí omezovat jen na mešity.  Je třeba, vést občanské aktivity a chránit sociální mír.  Jsme tady, abychom vyíjeli tlak na zodpovědná místa, která mohou řešit problémy běžných občanů. A to my můžeme: netoužíme po moci a díky naší nezávislosti nejsme zkorumpovatelní ani ovlivnitelní."

http://www.seneweb.com/news/elections2007/article.php?artid=20061

http://www.seneweb.com/news/article/20013.php

http://www.lequotidien.sn/index.php?option=com_content&task=view&id=3530&Itemid=9

http://videos.seneweb.com/embedPlayer.php?vid=6f2268bd1d3d3ebaabb04d6b5

"Mami, ty jsi kráva!" pravila nedávno ke své rodičce dvouapůlletá dcera mé kamarádky.A než se zděšená matka zmohla na slovo, dítě pokračovalo: "…a já jsem bejk a ségra je telátko, jo?"

  Tabaski, arabsky Eid Al-Kabír (velký svátek), je ve znamení "ovčích hodů".

Od každé muslimské rodiny se čeká, že – na památku oběti, ke které byl ochoten Abrahám – zařízne berana. 

Tabaski letos připadá v Senegalu na příští úterý.  A to bude zároveň i den, v němž budou ohrožena mnohá manželství.

Pro muže totiž Tabaski znamená společnou ranní modlitbu v mešitě a usmrcení beránka… zatímco ženy soupeří v tom, která má krásnější a dražší (nové) šaty a účes, která bude vítat sváteční hosty v luxusněji vybaveném obývacím pokoji a která jim připraví lepší pohoštění.

"Všechny krize, které jsme za pět let manželství prodělali, se vztahovaly k Tabaski," svěřil se deníku Le Matin jistý nešťastný manžel. "Letos nás to čeká zase, manželka má šílené požadavky. Usmyslela si, že muí mít šaty z látky, která stojí statisíce franků*. A k tomu chce tučného berana a všechno okolo. Když jí to nedám, nastane peklo."

Jeho kolega doplňuje: "Já už měsíc pořádně nespím. Kvůli jedinému dnu musím manželce pořídit dvoje nové šaty – jedny na dopoledne, jedny na odpoledne, berana tak krásného, aby se s ním mohla chlubit, a ještě po mně chce, abych koupil nový nábytek do obýváku. Vloni jsem jí nemohl dát všechno, co chtěla – a víte, co udělala? Odešla ode mě k rodičům, udělala fay**  a měl jsem co dělat, abych ji dostal zpátky!"

Jiný muž, počítačový technik a polygamista, přiznává: "Už pět dní sháním berany, kteří by vyhovovali mým manželkám."

Někteří se pro klid v domácnosti radši zadluží na celé měsíce dopředu. Jejich ženy to nijk zvlášť netrápí; paní Diopová, manželka účetního, se svěřuje: "Máme jen ten jeden velký svátek. Jsem připravená se rozvést, kdyby se manžel nechoval velkoryse. Taková je nepsaná dohoda a o tom se nesmlouvá. Pro ten svátek chci od manžela tučného berana, luxusní šaty pro sebe a pro děti a dost peněz. Kdyby mi to nedal, může zapomenout na klid v domě!"

"Mám své potřeby a ty musí být naplněny," prohlašuje kategoricky jiná dáma, aniž by specifikovala, jak chce jejich naplnění vymáhat.

Způsoby jsou různé: "Žena se mnou intimně nežije. Už půl roku jsme spolu nic neměli, je ke mně chladná duší i tělem. A proč? Protože jsem jí nekoupil nábytek do obýváku za milion franků***, jaký chtěla. A teď k tomu ještě Tabaski… umíte si představit, jak těžké to mám."

Skoro by se chtělo říct, že muži obětují berany a ženy muže…

http://www.djooma.com/videoplayer.swf

* 100.000 západoafrických franků = cca 5000 Kč

** fay – situace, kdy žena opustí společnou domácnost a odejde zpět k rodičům. Manžel pro ni pak, pokud jic hce zpátky, musí posílat.

*** milion franků = cca 50.000 Kč (viz *)

http://www.seneweb.com/news/elections2007/article.php?artid=19886

http://www.seneweb.com/news/article/19777.php

  Iva Pekárková ve Slonech v soumraku píše o tom, co se může stát, když si postarší nezkušená  Britka přiveze domů mladého Afričana. Ale co se může stát, když postarší zkušená Francouzka žije s Afričanem v Africe? A nebo když si mladou Afričanku přiveze domů postarší Evropan?

Marie-Claude Emonet byla zámožná rozvedená žena na prahu šedesátky. Všechnu energii (a nemálo finančních prostředků) vrhala do podnikání; žila střídavě ve Francii a v Senegalu a společně s panem Badou Beye vedla v Dakaru prosperující zábavní klub Just For You.

Její milostný život byl – aspoň podle novinových článků – stejně hektický, jako její život pracovní: poté, co se Marie-Claude rozešla s Badou Beyem, navázala intimní vztah s Abrahamem Diopem, vystupujícím v Just For You jako umělec.

Za čas se ale vrátila k Badou Beyovi a Abraham Diop se stal jejím utěšitelem v momentech zklamání – třeba když Badou vybral v podniku pokladnu nebo když byl Marii nevěrný.

 Jaký vztah měl k Marii-Claude Badouův bratr Ibrahim, není známo. Jisté je jen, že byl mezi prvními zatčenými, když policie minulý týden našla v odstaveném voze Mariino tělo.

Ibrahima odmítl vypovídat, a po ohledání místa činu vzali policisté do vazby Ibrahimovu manželku Aidu. Byl, jak se šušká, i Ibrahima Mariiným milencem a Aida Marii zabila ze žárlivosti? Byly snad ve hře peníze? Nebo Marii otrávil někdo jiný?

To už se asi nikdy nedozvíme; paní Aida se hned v den zadržení v cele oběsila.    

Jen o pár měsíců dřív vyvolal senegalský konzul v Lyonu pohoršení svým projevem, v němž mimo jiné řekl: "Apeluji na Senegalce, aby dobře uvážili, komu dávají své dcery. Zvlášť když se seznámení odehraje přes internet a muž je ze Západu. Většina lidí si myslí, že když dceru provdají za Evropana, zaručí jí to štěstí. Ale ta děvčata se, když přijedou do Evropy, stanou služkami pro všechno. Případ paní Diedhou budiž výstražným příkladem."   

Čtyřiadvacetiletá Safietou Diedhou přišla o život letos v létě. Její francouzský manžel si jí poprvé všiml na internetové seznamce; netrvalo dlouho a vystupoval z letadla na dakarském letišti, aby mohl svou vyvolenou (o čtyřiatřicet let mladší, než byl sám) požádat o ruku.

Safietou muže brzy po svatbě následovala do Francie, kde spolu žili nedaleko Lyonu. Existence mladičké novomanželky ale byla solí v očích bývalé Francouzově ženě a jejím dětem. Jeden z jejich synů, mladík ve věku Safietou, otcovu novou (a těhotnou) senegalskou manželku nakonec zastřelil.

Ti dva obtloustlí tatíci postávající na rohu frekventovaného podchodu se kradmo rozhlíželi po kolemjdoucích. Kdykoli zaslechli slůvko v cizí řeči, rozhlédli se znovu – obezřetnost sama – a vnořili se do proudu spěchajících, aby exotickou rybičku lapili.

Choť se toho podvečera vracel s dětmi domů, když jeden z tatíků přikročil i k němu: "Cizinecká policie," ohlédl se pán přes rameno, než Choti ukázal odznak ukrytý v dlani, "můžu vidět vaše doklady?"

"Nech toho, to je v pořádku," zasáhl otráveným hlasem zpovzdálí druhý tatík, když popatřil na relativně bledé tvářičky Choťových ratolestí.

První se ale nechtěl jen tak vzdát. Vzal si od Chotě průkaz, prohlédl ho a vrátil – "Vždyť jsem ti říkal, že to je v pořádku!" triumfoval Druhý z rohu.

"A průkaz zdravotního pojištění?" doufal ještě První.

"Vy teď pracujete i pro pojišťovnu?" podivil se Choť, zatímco z rohu se ozývalo: "Ježííííšííí, vždyť ti říkám, že to je v pořádku!"

"To je zákon," pravil První, aniž by si všímal Druhého. Ale ještě než Choť sáhl do kapsy, aby dokázal i svou léčitelnost, První dodal: "Máte ji doma, že? V pořádku, tak jděte."

"Co by asi tak dělali, kdybych utíkal?" přemítal pak doma Choť. "Vždyť vypadali, že by nedoběhli ani k nejbližším schodům…"

  Aminata Faye měla, z pohledu mnohých, obrovské štěstí. Podařilo se jí vdát se za bohatého muže; za muže, který žil ve Španělsku.

Ovšem víc než Aminata si tohoto svazku vážila její rodina. Aminatino srdce bylo totiž úplně jinde…

"Nebuď hloupá, tvůj nastávající má zajištěnou budoucnost, je to hodný člověk a budeš se s ním mít dobře."

Tak nějak asi přesvědčovala maminka Aminatu, když se za emigranta žijícího ve Španělsku nechtěla vdát. Nakonec ji udolala, a dcera se svatbou souhlasila.

Novomanžel zaplatil věno, pořídil velkolepé dary pro manželčinu rodinu a těšil se, že si s Aminatou zařídí společnou domácnost. Vyběhal všechna povolení, novomanželka dostala vízum a bankovní účet jejího chotě se ztenčil ještě o částku potřebnou k zakoupení ženiny letenky.

Hned po nevěstině příletu jí sice obezřetný manžel zabavil doklady, ale – co naplat – do práce chodit musel. A světe, div se, týden po příjezdu Aminata zmizela i s cestovním pasem, který muž nechával zamčený doma.

Nešťastný manžel posléze zjstil, že jeho paní choť odjela za milencem, který žije v Itálii. Naposledy ji spatřil její strýc, který (aniž by tušil, co se stalo) potkal neteř na milánském nádraží. "Byla tam s nějakým mužem a dělala, že mě nevidí. Myslel jsem si, že je to její manžel, tak jsem je nechtěl rušit a nechal jsem ji být," řekl strýc reportérovi bulvárního Pozorovatele. "Ale když jsem v noci volal sestře, že jsem Aminatu potkal, řekli mi, že od manžela utekla. Od té doby ji hledáme po celé severní Itálii, ale jediné zprávy mluví o tom, že je snad v Brescii. Není to spravedlivé: rodina donutila Aminatu, aby si toho člověka vzala, a on měl se svatbou spoustu vydání. Ona má zničený život a on přišel o peníze, a to všechno kvůli rodině." Pátrání v záznamech italských nemocnic ukázalo, že dívka navštívila lékaře a je ve třetím měsíci těhotenství. Pokud její právoplatný muž zruší manželství, přijde mladá žena o oprávnění k pobytu na italském území. Může ale, na druhou stranu, získat šestiměsíční "mateřské" vízum.

Aminatin strýc dodává: "Pokud je otcem dítěte její muž, pokusíme se to vyřešit v rodinném kruhu. Jestli ale otcem dítěte není, měl by milenec uhradit Aminatině manželovi všechny náklady na svatbu. Takový návrh jsem předložil opuštěnému manželovi a Aminatině matce, která je původcem celého problému."

( http://www.seneweb.com/news/article/19583.php )

Zprávy francouzského televizního kanálu předevčírem ukazovaly vyhublé Zimbabwany, sbírající pod stromy plané ovoce. Zimbabwe prý trpí nedostatkem a finanční nedostupností potravin.

Znovu jsem si vzpomněla na svoje dávné kamarády, Roberta a Viktora. Ten můj aerogram už si asi nepřečtou. Buď ho česká pošta zašantročila jako nevyplacený (viz článek ), nebo ho ztratila ta zimbabwská, možná se kluci přestěhovali, zemřeli, nemají na poštovné… Kdo ví? Představovala jsem si, jak někde sbírají pláňata pod stromem, a bylo mi těžko z představy, že ani nemám, jak je kontaktovat.

Ten rukopis jsem poznala hned z dálky.

"Dopis až z Kanady?" studoval Choť zpáteční adresu na obálce vytažené ze schránky.

"To není z Kanady," mám tu adresu zažitou i po letech: "to je Canaan, v Harare, v Zimbabwe," vzala jsem si od Chotě list a začetla se do něj už na chodníku.

Robert píše, jak je šťasný, že jsem zase na světě, že nečekal, že o mně ještě někdy uslyší (není divu, po patnácti letech mlčení) a že i jeho maminka (ano, ta, co mi posílala pletené dečky) má z mého znovuobjevení radost. Těch patnáct let Robert shrnul do čtyř stránek hustě popsaných energickým rukopisem a uvedených slovy (snad jako odpověď na mou otázku, zda pro něj můžu něco udělat): "Život je cesta, Sestro, a je takový, jaký si ho uděláš."

V době, kdy jsem mu přestala psát, Robert končil střední školu ("I must pass my exams with flying colours,"* stálo tehdy v jednom z jeho vzkazů) a pak (myslela jsem), se učil automechanikem. Jenže u toho nezůstalo. Robert vystudoval automobilové inženýrství – přesně v době, kdy zimbabwská ekonomika začala vstupovat do své nejhlubší krize. Aby vylepšil šance na svou zaměstnatelnost, pořídil si čerstvý inženýr řidičské oprávnění ke kamionům. V roce 1992 se oženil… a v roce 1993 ho nutnost uživit manželku a novorozeného syna vyhnala do Konga. Tam se mladému otci podařilo sehnat slušně placené zaměstnání v oboru, který vystudoval. Materiální idylka vydržela několik let. Pak Roberta z Konga vyhnala válka ("Rwanďané a Burunďané přicházeli do Konga. Konfrontace s rebely by znamenala smrt.") zpátky domů. Zůstal bez příjmu a bez práce v zemi, kde inflace ničila platy "šťastlivců", kteří vůbec měli nějaké zaměstnání. Tak jako další zoufalí Zimbabwané, i Robert požádal o jihoafrické vízum, a dostal ho. V Jižní Africe ale zjistil, že bez pracovního povolení legální práci nesežene. Zůstal v cizí zemi bez peněz a bez naděje, s tísnivými vzpomínkami na rodinu v Zimbabwe, která na jeho příjmech závisela.

Bez "papírů" měl automoblový inženýr co dělat, aby uživil sám sebe; dělal kdeco, včetně zahradničení. Pak se ale karta obrátila a on konečně zúročil svou předvídavost: setkal se s člověkem, který mu nabídl místo řidiče kamionů. To byla práce, ke jejímuž provádění jihoafrické úřady žádné povolení nepožadují.

Robert, bývalý premiant třídy a absolvent univerzity začal jezdit s kamionem. Po čase koupil, pro své vlastní podnikání, minibus a náklaďáček. ("Při téhle práci se mi podařilo investovat a trochu prosperovat.") Stále zůstává zaměstnancem velké jihoafrické firmy a sní o tom, že si jednoho dne pořídí vlastní velký kamion.

Když jsem dočetla až sem, nepochybovala jsem (a nepochybuji), že se mu to – pokud do hry nevstoupí nějaká další katastrofa – jednoho dne podaří.

A zároveň jsem si svatosvatě slíbila, že si nikdy, nikdy nebudu naříkat na okolnosti a prohlašovt, že něco "z objektivních důvodů" nejde. Díky Bohu za Roberty,  kteří nejen slovy připomínají, že (opět citát z dopisu): "where is will, there is a way".**

Otázku z mého minulého dopisu (položenou pod vlivem televizních a novinových zpráv o hladomoru v Zimbabwe), zda ode mě Robert nepotřebuje nějakou pomoc, adresát přešel mlčením.

Mám asi štěstí, že se neurazil. 

* musím mít výborné výsledky

** když se chce, jde všechno

  "Hudba tu byla za časů Proroka. Věřící v noci vzdávali zpěvem chválu Bohu,"  říká v písni  Sëlëbu Yoon šestadvacetiletá senegalská rapperka Sister Fa, vlastním jménem Fatou Diatta. A mluví tak v době, kdy většina ortodoxního islámského světa věří, že hudba (s výjimkou pouze bubny doprovázených náboženských písní) je muslimům zapovězena.

Na severu západní Afriky neplnívala hudba jen ty funkce, jaké známe z našeho prostředí. Kromě písní pracovních, písní obřadních, zpívaných eposů, na hudební nástroje doprovázené recitace rodokmenů, písní opěvujících hrdiny a satirických veršovánek tu bývaly i písně hovořící o nešvarech a potřebách společnosti.

Islám, který se v oblasti uchytil ve 12. století, tento kulturní jev neodstranil, ale absorboval (nebo jím byl absorbován). V senegalském umění, hudbu nevyjímaje, se po celá staletí objevují náboženská témata, nepochybně i proto, že obecenstvo si jich žádá (v loňském mezinárodním průzkumu prohlásilo 98% Senegalců, že považují náboženství za důležitou součást svého života, a vystřelilo tak svou zemi do čela žebříčku nejreligióznějších národů).

Zpěváci, zvyklí pět většinou ne o lásce, ale o postavení služebných, o historických osobnostech, o náboženských vůdcích, nevěře a rozvodovosti, infanticidách, dětských sňatcích, AIDS, předmanželském sexu, vztazích mezi manželi nebo o korupci, zcela samozřejmě zařazují tato témata do textů v každém hudebním žánru, který je zrovna v módě – po salse, zouku a reggae je to nyní – coby hudba mládeže – rap a hip hop.

A tak, zatímco američtí rapeři často opěvují sexuální zdatnost, moc peněz, násilí a působení drog, jejich mladí afričtí kolegové kritizují politiky, připomínají nezaměstnanost, volají po zvýšení gramotnosti nebo citují verše Koránu. Hudebních skupin tohoto žánru je přitom neuvěřitelné množství – odhaduje se, že jen v Dakaru (!)  působí tři- až šest tisíc rapových hudebních těles.

Některá z nich se přitom vysloveně specializují na náboženskou tématiku; známému hudebnímu seskupení Laxaso bývá vyčítáno, že islám zneužívá k mrketingovým účelům. Vedoucí zpěváci skupiny se  brání: "Mnoho mladých lidí v Senegalu málokdy chodí na náboženské přednášky. Nejlepší způsob, jak jim předat věomosti, je rap, který většina z nich stejně poslouchá. Nikdo nechce zemřít mladý, ale nikdo taky neví, co se mu může stát. Mluvíme o tom jasně, aby se mldí mohli připravit na eventualitu smrti. Když naši vrstevníci, mladí muslimové, uslyší takové poselství, nebudou zapomínat na provádění modliteb a půst o Ramadánu a budou také laskavější ke svým bližním, ať už muslimům nebo nemuslimům."

Skupina Laxaso tak zřejmě právě naplňuje předpověď z Buchárího sbírky hadísů: "A mezi věřícími budou lidé, kteří se pokusí legalizovat následující: cizoložství, pití vína a užívání hudebních nástrojů."

http://www.djooma.com/videoplayer.swf

http://en.afrik.com/article13935.html

http://news.bbc.co.uk/2/hi/africa/3321771.stm

Blogy jsou zvláštní věc; někdo vás nechá nahlédnout na zahrádku vlastního života, a vy vzápětí s úžasem zjistíte, že za plaňkovým plotem se na vás poťouchle culí vzpomínka,  o které jste už ani nevěděli, že jste ji na jednom ze svých záhonků kdysi pohřbili.

Dá se (cizím) blogem léčit zapomnění? Mozartovým koulím to jde skvěle. Aspoň v mém případě.

Nebylo mi tehdy víc, než jednadvacet nebo dvaadvacet let (a vypadala jsem ještě o dobré čtyři roky mladší). Měla jsem za sebou maturitu a praxi vychovatelky v družině a sotva jsem zakotvila jako sekretářka malé, ale úspěšné exportní společnosti.

Peníze mi chyběly vždycky, ale tenkrát zvlášť.  Měla jsem kamarádku – svobodnou a nezaměstnanou matku naprosto bez příjmu, bez ubytování, bez zaměstnání a bez nároku na sociální dávky, Dneska bych ji snad dokázala politovat… a pokrčit rameny. Před patnácti lety jsem byla odhodlaná udělat cokoliv, abych bližnímu v nouzi pomohla. Vlastně skoro cokoliv. Jisté bylo, že jeden plat z jednoho zaměstnání mi nestačí k tomu, abych kamarádku s robětem užvila.

V záplavě o polední pauze místo oběda čtených inzerátů, jimž mezi řádky prorůstal Herbalife, jsem zahlédla jeden slibný: "Hledáme mladé ženy pro práci hostesek, dobré výdělky, práce na VPP možná." stálo v něm.  V kanceláři jsem byla sama – zavolala jsem na uvedené číslo hned, už předem nervózní z toho, že mi určitě řeknou, že už žádné hostesky nepotřebují…

"A kdy se můžete zastavit?" tázal se mě mužský hlas ve sluchátku.

Téhož odpoledne jsem klopýtala rozkopanou ulicí na pražském Strahově. Studený vítr mi obmotával sukni kolem kotníků, takže jsem vpřed spíš přepadávala, než šla, a v blonďatém drdolu – dost pevném na to, aby ho nerozfoukal ani prosincový vichr – se mi rozpouštěly sněhové vločky.

V přízemí administrativní budovy bylo příjemné světlo a teplo. Milá recepční mi ukázala směr a já za chvíli stanula ve dveřích… za nimiž se mi svým obdivuhodným chrupem chlubil obrovský vlčák.

"No tak, Baltazare!" okřikl vrčícího giganta vousatý chlápek v umolousané košili a mírně se nadzvedl ze židle, snad aby přeskočil stůl (doufala jsem) a zasáhl v případě, že by se Baltazar rozhodl splnit své výhružky a posvačit mě.

"Vy jdete na ten pohovor, žejo? Tak se tady posaďte," ukázal na židli, téměř neviditelnou mezi stohy krabic a papírů,  "a vyplňte tohle," podal mi ze stolu list papíru.

Jméno, příjmení, věk, číslo konfekce, telefon… Kraj formuláře zdobil, jako nějaká abstraktní dekorace, mastný otisk něčího prstu.

"A máte tak představ, co byste dělala?" položil zkusmou otázku můj zkoumatel, když jsem mu vyplněný arch vrátila.

"To snad ano, už jsem hostesku dělala," odpověděla jsem a chystala se dodat něco  o praxi z výstav a veletrhů, když vtom mě přerušil:

"Víte, my jsme původně chtěli zprostředkovávat služby hostesek. Ale o to není zas takový zájem, víte, tím bysme se neuživili, takže jsme se rozhodli spojit to se službami společnic."

Odmlčel se. Když jsem nic neříkala, navázal po chvíli:

"Je to naprosto bezpečné, escort servis, všechno pod dohledem. Klient by si vás vybral, náš člověk vás doveze autem na místo a počká tam na vás. Nemusíte se ničeho bát!"

Baltazar znovu obnažil dásně.

"Já si to rozmyslím a dám vám vědět," špitla jsem.

"Určitě, budeme se těšit,"  vstal vousáč. Bokem zavadil o hromadu na stole ledabyle navršených složek a ty se s šustivým klapáním rozprostřely po zašlapaném linoleu.

Minula jsem naježeného Baltazara, prošla dlouhou chodbou k recepci a ven do větru, těsnajícího světlo pouličních lamp do trychtýřů ze sněhových vloček.

Zdálo se mi teď nějak přívětivější, to počasí.

———————————————————————-

O týden později mě začaly pronásledovat telefonáty: "Dobrý den, já volám ze společnosti XWZ, tak jak jste se rozhodla? … Vy jste říkala, že se nám ozvete… Finančně by se vám to vyplatilo.. Víte, upřímně, jste jedna z nejlepších kandidátek…" .

Zvláštní. Podle fotografií z té doby vím, že jsem nebyla ošklivá… vzdor všem svým snahám. V mém šatníku se nenacházela (a nenachází) sukně kratší, než po kotníky. Byla bych na sebe nevzala nic, co se nedalo zapnout až k ohryzku (kam, až na poslední knoflíček,  jsem taky všechny halenky důsledně zapínala) a nemělo rukávy končící dva centimetry pod zápěstím. Vlasy jsem si česala do drdolu ve stylu 60. let a vůbec jsem se po většinu času podobala chovance klášterní školy.

Páni podnikatelé zřejmě počítali s klientelou bizarních zálib…

Bludiččin článeček o kulturních rozdílech v sexuálních preferencích mi připomněl příhodu tak asi deset let starou.

Našla jsem tehdy svoji kamarádku Hanku na chodbě ubytovny, kde žil její chlapec (původem z Guineje), nešťastnou a tonoucí v slzách. Rezavé kadeře na jejích mohutných svalnatých ramenou při jednotlivých vzlycích nadskakovaly. I v žalu přikrčená, zaplňovala Haniččina přítomnost nemalou část chodby.

Hanka ráda a hodně jedla. Skoro stejně hodně a skoro stejně ráda, jako sportovala. Rozměry její tělesné schránky byly impozantní, i když faldíky byste na její postavě hledali těžko.

Pro pláč Haničce nebylo rozumět – štkala tak zoufale, že až za hodnou chvíli jsem pochopila: pláče proto, že Cemogo – spolubydlící "jejího" Guinejce – jí řekl, že jí to sluší!

"Ale Cemogovi se líbí jen ženy, které neprojdou jinýma dveřma, než vratama od garáže!" volala zdrcená Hanička, když jsem se jí pokusila přesvědčit, že z komplimentů je třeba mít radost.

Do půl roku po té události Hanička zhubla pětadvacet kilo, motivována vzpomínkou na Cemogovu pochvalu (a na vzhled Cemogových milenek).

Akram Ali Elton, praktikant internista na urologickém oddělení chartúmské fakultní nemocnice připravoval toho rána, jako každý den, seznam pacientů objednaných k výkonům. Rutinní úkon, který nevyžadoval moc přemýšlení… ale přece jen, počkat! Tohle musí být nějaký omyl… Pacientka Hawa Ali přece nemůže být zapsána k odstranění varlat?

Četla jsem ten článek už před několika měsíci a případ je starý dvacet let. Na Hawu Ali ale od té doby myslívám stejně, jako vzpomínám na Lucinku a na Fatou Cissokho.

Všeobecný lékař, který odeslal Hawu Ali na urologii, nenapsal do žádanky nic než to, že pro pacientku žádá orchidektomii a podání hormonů, které způsobí růst prsních žláz.

Hawě, dceři ne zrovna zámožných zemědělců z údolí Bílého Nilu bylo v té době patnáct let. Rodiče ji přivedli k lékaři, protože je znepokojovalo, že dívka nemenstruuje, hrubne jí hlas a hrudník zůstává plochý. Rodina i lékařská dokumentace považovala Hawu za dívku, která trpí nějakou hormonální poruchou.

Akram Ali uprosil nadřízené, aby směl Hawin případ prošetřit – zjistil tak v dokumentaci i při vyšetření, že Hawa je, biologicky vzato,  čistě mužského pohlaví. Souhra nešťastných náhod a Hawina obrovská smůla ale pacientku připravila o možnost normálního života – ať už jako muže, nebo jako ženu.

Hawa se narodil, tak jako mnoho jiných chlapců, s nesestouplými varlaty. Močový otvor měl navíc umístěn relativně nízko. Obřezávačka, kterou Hawina rodina pozvala k provedení zákroku na holčičce menší, než bývá zvykem, nepoznala, že má pod nožem chlapečka, a udělala to, co bylo její povinností – odstranila "všechno přebývající", aby Hawa vyrostla "krásná a čistá".

Hawa byl vychováván jako děvčátko, a teprve když se z něj v pubertě pořád ne a ne stát žena, vyhledali jeho rodiče lékařskou pomoc.

Akram, na jehož lékařském diplomu ještě ani nestačil zaschnout inkoust, byl pln ideálů o poslání medicíny a pomoci pacientům. Případ Hawy přednesl na konferenci, která se shodou okolností v Chartúmu v té době konala, a konsilium lékařů navrhlo dvě možnosti: odebrat z varlat malý vzorek spermatu, aby se dala určit případná životaschopnost spermií a pak oznámit rodině, že Hawa je chlapec a dál pokračovat podle toho; nebo vytvořit umělou vagínu, která by umožňovala pohlavní styk – Hawa zůstane dívka, leč jako neplodná bude po celý život na okraji súdánské společnosti.

Doktor Eltom sehnal sponzory, kteří byli ochotni zaplatit Hawě cestu a operaci v Británii, pokud by se Hawina rodina rozhodla pro variantu "syn", a chystal se provést odběr spermatu. Nplňovala ho hrdost na lékařské povolání – pomůže Hawě napravit, co osud pokazil.

V tomto rozpoložení ho zastihl jeho šéf. "Víš co, Akrame? Na tu Hawu už se vykašli. Je lepší ty varlata vytáhnout a je to, na co to všechno komplikovat a motat holce hlavu. Operace už probíhá, po ní jí dáme hormony a bude po problému."

Doktor Eltom s tvářemi mokrými od slz  opustil nadřízeného se slovy, že kdyby by rodina Hawy Ali podala na nemocnici žalobu, on, Akram Ali, bude proti lékařům ochotně svědčit.

Lékař, který rozhodl, že "je zbytečné situaci komplikovat", se v 90. letech dostal do vedení jedné ze súdánských univerzit.

Akram Ali Elton pracuje pro WHO v Etiopii.

O tom, co se stalo s Hawou, zpráva mlčí.

http://magazine.jhsph.edu/2008/Spring/alumni_dispatch/akram_ali_eltom/

Když nedávná vražda jedenáctileté holčičky a  ubití jejího vraha rozlíceným davem zaplnily titulní stránky novin a vysílací čas televzních stanic, postupně se objevovaly další nehezké věci, obviňující už ne toho, kdo dítě zabil, ale celou společnost.

"To nebyl žádný blázen, mizera to byl! Bral drogy!" volala rozčilená paní do kamery v záběrech vysílaných po vrahově smrti v televizních zprávách. Hněv občanů se netýkal jen vraha, ale také celé jeho rodiny.

Právě rodina Abdoulahaba Wade trpěla se svým členem nejvíc: matce vyhrožoval smrtí, ostatní příbuzné terorizoval. Pár dnů před vraždou (jejíž oběť nebyla, vzdor prvním zprávám, znásilněna ani rozřezána)  Wadovic rodina dokonce žádala o pomoc policii – o pomoc, která nikdy nepřišla.

Abdoulahabův případ se, až na tragický konec, příliš neliší od mnoha podobných. Mladý muž žil několik let v Itálii, odkud se vrátil těžce poznamenaný: měl sny a vidiny plné krve a násilí, jeho jednání se vymykalo kontrole. Příbuzní usoudili, že někdo ze závistivých nepřátel bývalého emigranta uhranul, a začali hledat pomoc u léčitelů a zaříkávačů. Když nic nepomáhalo, obrátili se na psychiatrickou kliniku. Bohužel, zpoždění v nástupu léčby bez možnosti hospitalizace mělo své důsledky.

U bran nemocnice v Thiaroye stojí každé ráno dlouhá fronta nemocných, přicházejících pro pomoc; ne všichni ale mají peníze na léky. A ne všichni, kdo to potřebují, mohou v na klinice zůstat; míst je zoufale málo. 

Většina nemocných se k lékaři ani nikdy nedostane – projevy duševní choroby jsou okolím považovány za "nevychovanost", "svéhlavost" nebo v lepším případě za působení zlých sil. Všichni nemocní, dříve, než se dostanou k psychiatrovi, absolvují tradiční léčbu zaříkáváním, modlitbou, bylinkami a různými magickými praktikami. Teprve když všechno ostatní selže, nastupuje medicína.

Přestože už v roce 1912 podtrhovala koloniální Francie nutnost zřídit ve své západní Africe psychiatrické léčebny s vyškoleným personálem, realizace těchto cílů trvala ještě víc než půl století a nikdy nenabyla na významu.

První psychiatrické oddělení v Senegalu bylo vystavěno až v roce 1956 při dakarské nemocnici Fann; víc než o léčebnu šlo o vězení, ve kterém se stav nemocných zhoršoval. Už o tři roky později alarmoval francouzský psychaitr doktor Colomb kolegy psychiatry, sociology, etnology a sociální pracovníky s požadavkem na změnu typu zařízení  – násilná izolace pacientů, celoživotně zvyklých na pobyt v širokém rodinném kruhu,  úspěšné léčení znemožňovala.

V roce 1960 získal Senegal nezávislost. Migrace osob z venkovských oblastí do měst pokračovala. Růst chudoby, obtížné životní podmínky, stres, rozpad rodin, existenční nejistota a ztráta zázemí způsobily u mnoha jedinců vznik duševních poruch, a tak už o rok později stála na východním okraji Dakaru psychiatrická klinika Thiaroye. Nemocní mají možnost odcházet a přicházet a pobyt v nemocnici nepřesahuje měsíc, aby neztratili kontakt s rodinou a přáteli. Personál nemocnice požaduje, aby s každým pacientem zůstával po celou dobu léčení člen rodiny, který se tak naučí rozeznávat příznaky choroby.

Nicméně v zemi s jedenácti miliony obyvatel se stále nachází jen desítka psychiatrů, a psychiatrická nemocnice je tu jen jediná. Počet duševně nemocných lidí ve velkých městech přitom stále stoupá: jsou vidět na ulicích, jak žebrají o jídlo nebo se přehrabují odpadky, někteří chodí nazí. Mnozí z nich přišli o rodinu, nebo ztratili rozum poté, co od rodiny odešli. Jsou i takoví, kteří ohrožují své okolí – málokdy se dostanou k soudu, aby byla jejich hospitalizace nařízena. Pokud je přece jen do nemocnice někdo přivede, často nevědí, kdo jsou, kolik je jim let. Nemají nikoho, kdo by se o ně postaral. Když se jejich stav zlepší a oni jsou z kliniky propuštěni, končí znovu na ulici, bez rodiny a bez zázemí, a opět se propadají do nemoci.

Ansoumana Dione, předseda Asociace pro pomoc duševně nemocným (ASSAM) se dlouhá léta zasazoval o vybudování dalšího centra pro léčbu duševních poruch, kde by nemocní mohli přebývat. V roce 2002 mu prezident republiky přislíbil 8 milionů (cca 400.000 Kč) na stavbu centra v Kaolacku. V říjnu 2007, stále bez peněz a bez nemocnice, zahájil pan Dione hladovku za rychlejší řešení situace.  Hladovku asi ukončil, protože dosud žije. Centrum ani dnes neexistuje.

http://psychomotdakar.skyrock.com/

http://www.homeview.sn/spip/spip.php?article5459http://www.popline.org/docs/0235/725925.html

http://www.afro.who.int/dnc/databases/mnh/senegal.pdf

http://www.popline.org/docs/0567/265820.html

Zpráva o tom, že jedenáctiletá Ndey Selbe Diouf byla znásilněna, zavražděna a rozčtvrcena,  se šířila jako požár ve stohu. Každý, kdo se to sobotní odpoledne nacházel na ulicích čtvrti Darou Salam v dakarském Guediawaye,  přiživoval plamen hněvu a touhy po odplatě za smrt dítěte – od zdí domů se odrážel křik, který sílil, jak se k davu přidávali lidé.

Skřípění brzd přišlo pozdě. Abdoulahab Wade, toho dne přistižený při pokusu pohřbít rozřezané ostatky holčičky, se před vběhnutím do vozovky nerozhlížel – auta se mu, v porovnání s rozzuřeným davem který měl v patách, nezdála nebezpečná. Dakarské autobusky nebývají v nejlepším technickém stavu. Na asfaltu se rozstříkla první krůpěj krve. A další, když zraněného dostihli pronásledovatelé.

Kdoví, jak dlouho trvalo, než ho vysvobodili přivolaní hasiči, a odvezli jej na traumatologické oddělení nemocnice v Grand Yoffu.

Vrah Ndey Selbe Diouf zemřel na následky svých zranění včera ráno, dva dny po smrti své oběti. Jeho rodina prohlašuje, že byl duševně nemocný a léčil se na psychiatrii. Zděšení sousedé v televizním zpravodajství říkají, že nic takového – vraždu a lynč –  ve své čtvrti ještě nezažili, a další se rozhořčují nad tvrzením, že by utlučený provinilec byl pomatený ("znala jsem ho, byl to lump, bral drogy. Žádný blázen!") – "vždyť to dítě vylákal na zmrzlinu, po činu ji podřízl a pak to chtěl chladnokrevně zamaskovat – copak tak se chová blázen?"

http://videos.seneweb.com/embedPlayer.php?vid=e2c0be24560d78c5e599c2a9c

Senegal v roce 2004 zrušil trest smrti – vlastně celkem zbytečný, protože za celou dobu existence republiky byly popraveny jen 4 osoby (pro srovnání – je to zhruba o stovku méně, než v téže době u nás). V zemi, jejíž ústava praví, že  "stát je povinen respektovat a chránit lidský život" to ale neznmená,  že se zločinci – ať už skuteční,  nebo domnělí – hrdelního trestu "v lidové podobě" nedočkají. 

Úmrtí způsobených pouliční spravedlností je tak málo, že nejsou ani zvlášť zanesena v policejních statistikách.  Můžeme je počítat jen podle zpráv z médií, která takovým případům věnují relativně velkou pozornost: jeden člověk zemřel pod rukama pomstychtivého davu v roce 1993, dva v roce 1994, v roce 1996 jeden. Další v roce 2001, tři lidé o dva roky později, jeden v roce 2007 a dva letos. Případy lynčování, které oběť přežije, se počítají na desítky ročně.

Může se to zdát málo v porovnání se situací v některých jiných zemích; podle BBC se například v Nigérii vyskytují někdy až desítky smrtelných případů týdně, přičemž provinilci bývjí často upalováni ( http://www.viewnaija.com/video-2839.html ). Neznamená to ale, že by lidové soudy bez ohně byly humánnější. Před šesti lety lupičův komplic raději svého bitého přítele zastřelil, aby zkrátil jeho utrpení, a muž neprávem obviněný z vraždy a série znásilnění děvčátek umíral s odtrženým ukazovákem, bez ucha a vykastrovaný.

Policejní stanice jsou daleko od sebe, četníků je málo a policejních aut ještě méně. Než by se obyvatelé aglomerací bláhově spoléhali na pořádkové síly, raději formují domobranu.

Každá oběť trestného činu v první řadě počítá s pomocí kolemjdoucích – obvinění je tady důkazem, a nelze jej vzít zpátky. Široké vrstvy obyvatel vnímají současnou vládu a všechny její projevy (policii nevyjímaje) jen jako pokračování cizí koloniální moci, takže se stává, že dav atakuje zločince i v bezprostřední blízkosti žandarmerie.

Policisté jsou často ti, kdo provinilce zachraňují a zároveň s ním zatýkají i ty, kdo se lynčování dopustili. Úloha mužů zákona není jednoduchá: v roce 2001 byli i oni napadeni, když se ze středu rozzuřného davu pokoušeli odvést tlučeného vraha.

Soud ulice je rychlý a efektivní – nese s sebou ovšem riziko vraždy, jak je popsáno ve výše uvedeném případě domnělého násilníka. Oběť pouliční spravedlnosti může své trapiče nechat zavřít nebo je žalovat ("advokát požaduje pro svého klienta milion západoafrických franků jako odškodné za psychickou újmu a ponížení, jehož se mu dostalo před očma celé čtvrti,"), ale málokdy k tomu dojde i v případě pozůstalých po těch, kteří na ulici vypustili duši: rodinám stačí ostuda, kterou už mají, i bez soudních tahanic. Navíc se v těchto případech dá jen těžko určit, kdo zasadil smrtící ránu.

Nikdo si nemůže být jist tím, že nebude čelit rozzuřenému davu – stačí být ve špatný čas na špatném místě a mít trochu smůly. Samotná tato možnost ovšem skutečné zločince trochu umravňuje: "Když jsem na sobě cítil ty pohledy, bylo mi jasné, že jestli začnu utíkat, poběží za mnou celá čtvť. Radši jsem neprovokoval a počkal tam na poldy," svěřil se reportérovi z Le Soleil zloděj, právě nastupující do vazby.

Sociologové vysvětlují existenci "pouliční spravedlnosti" jako "vesnickost ve městě" – na vesnicích a v menších městech k podobným událostem přitom vůbec nedochází, ale konflikt mezi moderním způsobem života ve velkých městech a tradicemi přináší podobná extrémní řešení. Staří lidé z rybářských komunit vzpomínají, že dříve byl každý přistižený zloděj svázán a položen da dno loďky, kterou pak rybáři vyvezli daleko na moře. Dnes jsou svědky toho, jak zloděj, je-li odsouzen, vychází z vězení po amnestii následujícího státního svátku.

Doktor sociologie Djiby Diakhate je přesto přesvědčen, že akty pouliční spravedlnosti v současné době (s šířením vzdělanosti a vlivu globalizace) mizí. I tak ale připomíná, že v určitých vrstvách společnosti přetrvává zakořeněné pravidlo, že člověk je buď příbuzný, nebo nepřítel: cizí, i když nevinný člověk tak může být lynčován, zatímco provinilý známý bude trestán jiným způsobem.

http://www.blogs-afrique.info/senegal-politique/index.php/2008/04/07/1340-senegal-recrudescence-des-lynchages-a-dakar-quand-la-foule-dicte-sa-loi a další

"Viděli už měsíc?" ptá se opozdilec, přicházející do obývacího pokoje, kde v blikajícím světle stařičkého televizoru ze tmy vyplouvají a zase se do ní potápějí tváře diváků.

"Ještě neříkali," odpovídá mu kdosi, aniž by se otočil.

Už skoro dva týdny jdou krejčím, kadeřnicím a prodavačům skvěle obchody. Poslední dny ramadánu jsou ve znamení příprav na Korite – konec půstu, kdy se mešity zaplní, každý obleče nové šaty a sváteční oběd provoní ulice.

To, který den ramadán skončí, oznamuje televizní vysílání podle toho, jestli se na nebi ukáže nový měsíc. Každý rok se ale stává, že část senegalských muslimů slaví Korite jindy, podle toho, kdy "měsíc uvidí" jejich náboženský vůdce, nebo dokonce podle toho, jaký měsíc vyjde nad Saúdskou Arábií. I letos končila většina Senegalců půst ve středu 1. října, ale ortodoxní muslimové a část obyvatel Saint Louis slavili Korite o den dřív.

"Tak je to zítra," říkají lidé a vstávají od televize, aby ještě stačili poslední večerní nákupy. Obilné kuličky a kysané mléko – ingredience potřebné pro přípravu sváteční snídaně – už v okolních krámcích asi neseženou, ale jistě se najde ještě něco, čím by se dal vylepšit zítřejší oběd!

Východ slunce už zastihne rodiny v pilných přípravách; vzduch, po ránu chladný, se rozechvívá tlumenými hlasy mužů a chlapců, křupáním zrnek písku pod ještě tuhými koženými podrážkami bábudží, šustěním naškrobených kaftanů a bubu, nedávno přinesených od krejčího a rukou hospodyně pečlivě uložených v truhlách, kufrech a skříních, kde čekaly na tento den.

Mešity nepostačují počtu věřících; muži se modlí i venku. Témata imámovy sváteční promluvy bývjí různá – imám hlavní dakarské mešity, Elhadj Alioune Moussa Samb, letos přesvědčoval přítomné, aby každý pracoval, jak nejlépe dovede, pro rozvoj Senegalu, a aby se lidé přestali spoléhat na všespasitelnou úlohu státu.

Po sváteční bohoslužbě následuje sváteční snídaně: laax, už zmíněné obilné kuličky v kyselém mléce, poklidné dopoledne a bohatý oběd. Po něm se nastrojí i ženy, s rukama a nohama pomalovanýma hennou a načesané už od včerejšho či předvčerejšího dne, namalují se a ozdobí šperky a vydají se, tak jako muži, na návštěvy sousedů, přátel a příbuzných, popřát "šťastný další rok"*, poprosit za odpuštění případných vin a vyjádřit odpuštění těm, kdo se na nich mohli provinit.*

Ode dveří ke dveřím chodí skupinky dětí: prosí o ndewenal , dárek k svátkům, a dostávají drobné mince.

Večer se hudebníci znovu chopí svých instrumentů, které celý měsíc zahálely, zpěváci znovu rozezní své hlasy a veselí může začít…

Velká mešita v Dakaru (Foto: Wikipedia)

* "Šťastný další rok", "Odpusť mi – Odpouštím ti – Kéž nám Bůh oběma/všem odpustí." jsou obvyklá přání, která nemají nic společného s tím, jestli si dotyční něco provedli nebo ne. 🙂

Čtyři stíny se rozháněly lopatami. Nepadlo mezi nimi jediné slovo; všechno důležité si řekli v autě cestou sem. Každý hluk navíc by mohl přilákat nějakého všetečku, zvědavého, co se to na poli děje uprostřed noci.

Konečně byla jáma dostatečně hluboká. Dva z kopáčů do ní překulili dlouhý, v kusu látky zabalený předmět. Hrudky hlíny padající z lopaty šustily o provizorní rubáš.

O týden později, 31. srpna letošního roku, přiběhl za Samoumem Fayem vyděšený pasáček: na Fayově poli našel lidské tělo! Rolník neváhal a informoval baolskou policii a hasiče. Mrtvola putovala do márnice, a její totožnost nezůstala tajná dlouho: ten, kdo měl odpočívat na poli nedaleko Diourbelu, byl Serigne Mor Mbaye Gueye z dakarského předměstí Fass Mbao.

Četníci brzy odvedli k výslechu syna, bratrance a dva z bratrů zemřelého. Nikdo z nich nezapíral.

Meningokoková infekce připravila Serigne Mora Mbaye o život krátce před jeho šedesátými narozeninami. Naneštěstí pro něj se tak stalo jen půl roku po té, kdy jeho o mnoho mladší jmenovec – také homosexuál – figuroval v aféře "petit-mbaoské svatby gayů". Tehdy časopis Ikona zveřejnil popis a fotografie z oslavy, která se konala v jednom z hotellů v příměstské oblasti.

Několik osob bylo zatčeno poté, co vyhrožovaly autorovi článku smrtí, a mládež z Petit Mbao pořádala tažení na (nepřítomné)  homosexuály: "Jsme uráženi tím, co se o naší vesnici píše. My tady ctíme naše hodnoty, ctíme tradice. Jsou věci, které u nás neznáme. Mezi námi není žádný mladý homosexuál, známe se všichni, a nikdo z nás takové věci nedělá. Jediné, co můžeme říct je, že ti lidé nejsou odsud z Mbaa. Nikdo takový tu nebydlí. A nikdo z Petit Mbaa to neschvaluje ani jim nepomáhá. Takové věci my známe jen z televize a z novin," vyjadřovali se.

Vlna rozhořčení se pozvedla v celé zemi: policie musela rozehnat nepovolenou "demonstraci proti homosexualitě", a rozhlasové stanice byly zahlceny telefonáty posluchačů, žádajících vládu  i spoluobčany o přísné zákroky proti takovým "z Evropy importovaným zvrhlostem, které v naší kultuře neznáme".

Mladíci, kteří se na fotografiích v Ikoně objevili, byli na několik dnů zatčeni, podrobeni testům na HIV a po propuštění, které řadové občany rozlítilo, raději uprchli do zahraničí – do Gambie, Spojených Arabských Emirátů, Jihoafrické republiky a Spojených států – aby tam počkali, až se bouře přežene.

Pozůstalým po Serigni Mbayovi, zvyklými na nepříjemnosti (před několika lety jim kdosi podpálil dům)  už nepomohlo, že prohlašovali, že zesnulý se už s homosexuály dávno nestýkal a žil pořádaným životem konzervativního muže – obyvatelé Touby, kam rodina nechala mrtvého převézt, hlídkovali na hřbitovech, aby tam Serigne Mbaye nemohl spočinout.

Ani žádná z dalších obcí, na které se rodina Gueye obracela, nechtěla mrtvého na svém hřbitově. Milosrdný náboženský vůdce z Guinguinea, který s pohřbem Serigne Mbaye na spravovaném území souhlasil, svůj slib musel kvůli odporu tamních obyvatel zase odvolat.

Pokus pohřbít "nežádoucí mrtvolu" na poli byl, jako porušení pohřebních zákonů a hygienických nařízení, potrestán dvěma až šesti měsíci odnětí svobody a pokutou od padesáti tisíc do sta tisíc západoafrických franků. Tento trest byl všem čtyřem provinilcům vzápětí snížen na jeden měsíc ve vězení.

Tělo Serigne Mbaye, už ve značném stupni rozkladu, bylo pohřbeno v jakési vesničce (tvrdí dobře informované zdroje), nebo ve společném hrobě obětí senegalsko- mauretánských nepokojů (píše se v tisku – prý proto, aby se lidé uklidnili a nepátrali po tom, kde Serigne Mor Mbaye opravdu leží).

Wolofština nemá zvláštní název pro homosexuály – je, transsexuály i transvestity označuje (kromě pejorativních názvů) jediným slovem: goorjigeen, mužožena. Lidé mezi nimi nerozlišují. Přestože homosexuální styk je od roku 1965 v Senegalu trestný, bývalo vystoupení mužožen vítanou a neodmyslitelnou součástí všech větších oslav, svateb a křtin. Mužoženy doprovázely leckterou z tradičních zpěvaček (a dodneška doprovázejí mnohé ženské hudební hvězdy), přátelily se s politickými špičkami; být známou mužoženou znamenalo, přes obecné opovržení,  mít konexe na nejvyšších místech a snadný přístup k penězům.

S nástupem onemocnění AIDS a zviditelňováním homosexuálů se situace změnila. Senegalští sociologové, v souladu s veřejným míněním, obviňují z "rozšíření homosexuality" turismus, úpadek národních hodnot a materialismus mládeže. Většina transsexuálů své pocity skrývá, a dobře ví proč – Alioune Niang, který se od dětství prohlašoval za dívku, byl v sedmnácti letech umístěn do výchovného ústavu.

Společenská stigmatizace je horší, než možný trestní postih, který obvykle bývá pod spodní hranicí určenou zákonem a většinou nepřesáhne několik měsíců odnětí svobody. Vede bohužel k tomu, že mnozí homosexuálové se odmítají přihlásit ve v Senegalu legálně působícím sdružení, které rozdává kondomy, zajišťuje testy na HIV a zprostředkovává  informace o bezpečném sexu. Přitom téměř 22% senegalských homosexuálů je nositelem viru HIV, oproti pouhým 0,7% nakažených ve zbytku populace.

Odsuzující veřejné mínění, tlak příbuzných a rodina s dětmi jako hlavní společenská hodnota má ale za následek to, že víc než 90% senegalských mužožen má pohlavní styky i se ženami (ať už manželkami nebo přítelkyněmi).

"Vidíš, mají tortilly!" zastavil se Choť u regálu v obchodě.

"Ty chceš tortilly?" zdálo se mi zvláštní, jakou pozornost věnuje mexickým plackám.

"Dělal jsem je přece, jednou… Jen už nevím jak.  Akrát si pamatuju, že jsem do nich smažil rajčata."

"Tobě se chce vařit?" nevěřila jsem svým uším.

"Jo," odtušil Choť, "ale musíme koupit rajčata."

Cestou k pultu se zeleninou jsem jen tak tak uskočila před starší paní, ženoucí se s nepřítomným pohledem k broskvím za výprodejovou cenu, nenechala se odstrčit dvěma předpubertálními cikánky ani znervóznit letmou vzpomínkou na Chotě, zápolícího za mými zády s naším potomstvem.

Rajským jablíčkům, nakupeným v přepravkách, dodávalo umělé osvětlení svěží barvu. Kolik rajčat je potřeba na náplň do tortil? Se sáčkem prověšeným váhou kulatých plodů jsem zamířila k ohrádce, v níž obvykle stávají znechucení prodavači (nebo snad "vážiči"?), neodpovídající na pozdrav a nevnímající poděkování. Nemívám jim to za zlé – představuju si, už od doby, kdy jsem svého prvního "vážiče" viděla v Globusu, jaké to asi je, stát hodiny a hodiny za váhou a mačkat obrázky nebo snad čísla na váhách s jablky, hruškami, mrkví a bramborami, které před vás kladou další a další ruce, jejichž majitelé se dívají skrze vás…

Vážiče někdy zdravím a pokaždé jim děkuji a vážiči se vždycky, bez výjimky, dívají skrze mě.

Jenže slečna v ohrádce s váhami nevypadala jako znuděná vážička. Dívala se na mě, usmívala se a dělala dojem, že se nemůže dočkat, až rajčata dosednou na váhu. Působilo to skoro až znepokojivě.

Blížila jsem se k váhám. Úsměv se stával adresnějším… a širším… A ještě než jsem stačila pozdravit,  přidalo se k úsměvu i přání dobrého dne. Odpověděla jsem na něj. Všechno je jednou poprvé. I pozdrav od vážičky ovoce.

Sotva se sáček ocitl na ploše váhy, oslovila mě vážička znovu: "Můžu vám něco říct?"

Lekla jsem se. A jéje, už je to tu zas, napadlo mě v tom zlomečku sekundy. Teď mi prozradí něco jako "viděla jsem vás v televizi, máte hezký děti, moje sestřenice, sestra, švagrová má taky černocha…"

Nevím, kolik z těch bleskových myšlenek se mi stačilo objevit ve tváři, než mě slečna v ohrádce vyvedla z míry úplně: "Já hrozně ráda čtu váš blog!"

* Náplň do tortill Choť spálil a odkaz na blog slečny vážičky sem dát nemůžu, protože slečna prý nebloguje.

A pokud jsem se na vážičku ten den tvářila poněkud vytřeštěně (teď už asi ví proč), tímto se jí za to omlouvám a doufám, že mi přese všechno zachová svou přízeň. 

"Prosím vás, poraďte mi, co je potřeba, aby se sem za mnou mohla přistěhovat přítelkyně ze Senegalu? Je sirotek z Libérie, teď v uprchlickém táboře v Dakaru a já bych jí chtěl pomoct."

Takovými dotazy se už pár měsíců hemží americké, britské a německé internetové diskuse a v poslední době se začínají objevovat i v Česku.

Scénář je vždycky stejný: na seznamce nebo inzertním serveru se objeví inzerát potenciálního "hejla". Na seznamovací inzerát odpoví pohledná "slečna", toho času v Senegalu, přiloží fotografii a čeká, jak se situace vyvine. (Není-li inzerát seznamovací, napíše prostě, že někde našla/od někoho dostala e-mailovou adresu.) Kupodivu, zřejmě dost lidí reaguje vstřícně – fotografie ebenové krásky v minisukni asi dělá své.

Chuděrka dcera významného liberijského/sierra leonského/pobřežně slonovinového politika/obchodníka musela uprchnout z válkou zmítané vlasti (většina podvodníků správně tuší, že jejich evropské oběti nevědí, že v Libérii ani Sieře Leone se už dávno neválčí). Celá její rodina přišla ve válce o život, ona je nebohá úplně sama, ale – v některých případech – univerzální dědička několika milionů dolarů. Ty ovšem nemůže mít v sengalské bance, protože senegalské zákony neumožňují uprchlíkům vlastnit majetek. Pokud jí pomůžete převést peníze i ji do Česka, bude vám neskonale vděčná a ještě z toho nějaký ten melounek kápne pro vás.

Další varianta je, že slečna není dědičkou milionů, je naopak zcela chudičká a trpící a od svého evropského dobrodince (kterého většinou už od druhého e-mailu tituluje "miláčku" a namlouvá mu, že je jedinou láskou jejího života) očekává, že jí zaplatí vyřízení "pasu", cestovné tam či onam, nové prádlo, zubaře… A že jí vyřídí vízum do Evropy a zaplatí letenku.

To, že slečna většinou není slečna, ani občanka Libérie, ale Nigerijec nebo státní příslušník Pobřeží Slonoviny, který se živí tímto druhem spamu (a prodejem víz, které se tak dají získat), je nasnadě. "Slečna" obyčejně dá svému "miláčkovi" telefonní číslo na "reverenda" nebo jiného představeného "uprchlického tábora" (vlastní číslo autora e-mailů). Pokud se mu natěšený "milenec" dovolá, údajný "reverend" předá telefon své komplicce, která sehraje příslušné divadlo.

Je to tak prosté, že je až neuvěřitelné, že se ještě najdou lidé, kteří na tenhle primitivní, starý a proslulý trik můžou skočit… ale skáčou, a nejen to: pokud se jim pokusíte vysvětlit, že jsou obětí podvodu, zuby nehty se brání a drží se své iluze, i kdyby je měla stát poslední úspory (což se taky zhusta stává).

Měla jsem tu čest poznat dvě takové oběti a učinila jsem zkušenost, že je marné jim dokazovat, že v Senegalu, tím spíš v hlavním městě, nejsou uprchlické tábory (nepočítaje v to ty na hranicích Maurtánie, které ale slouží výhradně Senegalcům), že senegalské zákony nezakazují cizincům vlastnit majetek a že obyvatelé Pobřeží Slonoviny obvykle nepíšou e-maily v pidgin English.

První z dobrodinců, pán kolem čtyřicítky, se na internetu seznámil s krasavicí ze Sierry Leone. Vlastně se dvěma – ta druhá tvrdila,  že je původem rovnou ze Senegalu, chudák sirota, týraná svým bývalým přítelem tak, že potratila. Krasavice ze Sierry Leone tvrdila, že je v uprchlickém táboře kdesi na jihu Senegalu, a protože pán jí tak úplně nedůvěřoval, svěřil se krasavici – týrané sirotě. Týrná Sirota si od pána vyžádala sto padesát dolarů na cestu na jih Senegalu (na cestu by stačilo čtyřicet), aby prověřila situaci, a za pár dnů mu napsala, že tam zajela a údajný uprchlický tábor neexistuje. Konkurence byla odstraněna a Týraná Sirota měla volné pole působnosti.

Zakrátko se dohodli, že Sirota se přistěhuje do ČR, pán jí pošle peníze na pas a na letenku a vyřídí všechno potřebné, aby si ho Týraná mohla vzít.

Pán naštěstí nebyl tak úplně instrukcím vzdorný, takže začal, ještě před převodem peněz, klást Sirotě otázky: kde se naučila tak dobře anglicky, když pochází z malé vesničky? Její otec je z Libérie. Z jakéže přesně vesničky to Sirota pochází? Aha, ta je na severovýchodě… Sirota tedy umí mandingsky nebo fulbsky? To je ale náhodička… jeden kamarád pánova známého je policistou v dakarské čtvrti Guediawaye a úplně náhodou pochází z té samé vesnice… jakže se jmenuje maminka? Určitě by mohl Sirotě pomoci s pasem a možná i s lecčíms jiným…

Týraná se urazila. Tak on jí tedy pán nevěří? Určitě se na ni vyptával, tak jako se vyptával jí na ten uprchlický tábor! Ne, žádného známého policistu potkávat nechce. Vztah by měl být založený na důvěře, a jestli on jí nevěří, ona už zažila tolik zklamání, že tohleto odporné chování ji nepřekvapuje!

Oběť ale trvala na svém, totiž na setkání s neexistujícím policistou, přes kterého by se to všechno dalo vyřídit… a tak ze "svatby" sešlo.

Druhý případ je složitější: filantropická mladá žena se rozhodla dovézt do Čech "přítelkyni", chuděru osiřelou dívčinu z Libérie, trpící v uprchlickém táboře nedaleko Dakaru.

Neexistence uprchlických táborů v Senegalu oběť nepřesvědčila ("ta holka mi přece dala telefonní číslo na reverenda, z jehož kanceláře mi posílá e-maily!"), upozorňování na to, že jde o přímo ukázkový případ trestného činu "419" (podle paragrafu nigerijského trestního zkona) také ne ("vždyť ona mi chce poslat peníze, tak jakýpak podvod? Dokonce mi poslala mailem koncesi svého právníka!" – ovšem. Jenže stačí pět minut s Googlem, aby dotyčná zjistila – kdyby chtěla – že advokátní komora, která měla licenci vydat, se v Senegalu jmenuje úplně jinak a žádný advokát toho jména v seznamech nefiguruje.). Inu, komu není rady…

Pokud se tedy i vám ozvala čokoládová krasavice v nesnázích ("v uprchlickém táboře v Senegalu"), a pokud moje informace považujte za přitažené za vlasy (anebo si říkáte "ale chudák holka, co kdyby to byla pravda"), mohlo by se vám hodit následující:

Telefonní číslo na senegalské zastupitelství v Bonnu: +49-228-218008

Telefonní číslo na advokátní komoru: +221 8 21 48 41

Odkaz na další informace o 419 "senegalských dívkách" : http://www.joewein.de/sw/419-phone-sn.htm

http://419.bittenus.com/compensation/OnumaBasil.htm

Náhodným čtenářům: Toto jsou  soukromé stránky, zčásti osobní deník a zčásti informativní blog o (především francouzské západní) Africe. Je zbytečné, abyste autorce posílali vzkazy s kopiemi podvodných e-mailů,  bankovní spojení na podvodníky apod.  . Nemůže s tím, ani pro vás, nic udělat – to, co mohla, už udělala napsáním tohoto článku.

Schodištěm v tichém domě se zamykání bytových dveří rozléhalo nepatřičně nahlas.

Mladá maminka hodila klíče do otvoru v kabelce a uvolněnou rukou sevřela dlaň dvouleté holčičky. Jedno dítě na ruce, druhé za ruku, chystala se přivolat si výtah, když z protějších dveří vyhlédla sousedka.

"Jé, počkejte, já tu mám pro vás dopis!" zvolala, a obrátila se do bytu. "Tady ho máte," podávala adresátce podlouhlou obálku.

"Tak co, nezlobí tě maminka?" usmála se, už skoro na odchodu,  na starší z holčiček.

"Ne. Mamince teče z prsíček pivo," informovalo batole sousedku o zvláštnostech maminčiny laktace.

"Pivo? ALe, prosímtě…" vzpamatovala se sousedka.

"Jo," vážně pokývala holčička. "Pivo. Plotože maminka pije moc piva."

Nigeria, která během kojení žije ctnostným životem abstinentky, se pokusila dceřino tvrzení obrátit v žert, ale na sousedce bylo vidět, že má ve věci jasno.

Za alkoholičkou a jejími ubohými dětmi se zavřely dveře  výtahu.

A já se pomalu začínám bát dne, kdy moje starší dítě nastoupí do mateřské školy a sdělí paní učitelce i ostatním dětem (tak jako nedávno informovalo spolucestující v tramvaji), že maminka zamyká tatínka do pokoje a tatínek tam má hlad.

"A netluč Knoflíčka, mami! Je ještě malinkej!"

Na Knoflíčka jsem v životě nevztáhla ruku a jediné dveře v našem bytě, které mají zámek, jsou ty vchodové.

Ale vysvětlujte to někomu, když ty děti jsou tak… sladce důvěryhodné!

… Tedy, přesně takhle ten nadpis v černé kronice nezněl, ale klidně by mohl.

V zemědělské oblasti v regionu Koldy byl totiž 8. června zadržen jistý A. Ba, který teď čelí obvinění z toho, že dvěma chlapcům odcizil penisy.

"Kradení" a "zmenšování penisů" je magická praktika, čas od času hojně přetřásaná veřejostí, zvlášť když se objeví nové případy "okradených". (Neptejte se mě, co zloděj s ukradenými pohlavními údy dělá – pověsti tvrdí, že odcizené pindíky bývají uschovány v dutině stromu až… možná až do doby, než okradený zaplatí výkupné. Aspoň u sexuálních poruch to tak bývá. Tradiční léčitelé naopak říkají, že penisy majitelům nikam nemizí, jen mění svou formu.)

V některých oblastech, kde jsou "krádeže genitálií" rozšířené, si lidé raději při pozdravu ani nepodávají ruku – ke zmíněnému zločinu je totiž údajně potřeba fyzický kontakt "zloděje" s obětí. Na tuhle poučku zapomněli dva mladíci z rodin Ticko a Balde, když nabídli panu Ba svezení na koňském povozu. Pan Ba oběma chlapcům při rozloučení podal ruku… a oni vzápětí pocítili nucení na malou stranu. Když chtěli své potřebě ulevit, zjistili prý, že nemají čím čurat.

Vyděšení mladíci běželi domů, kde rodičům řekli o svém neštěstí.

Otcové dětí nelenili a vydali se do sousední vesnice za panem Ba, který se, po výprasku uštědřeném rozhořčenými sousedy, přiznal. Rodiče poškozených pak odvedli provinilce na policejní stanici, kde proběhl výslech.

Podle reakcí pod článkem z černé kroniky soudím, že nejen já si lámu hlavu nad tím, jak bude případný soud dokazovat vinu pana Ba. Také se zdá, že snad nikdo nebyl osobně "okraden" – všichni o tom slyšeli, všichni znají někoho, jehož bratru, bratranci nebo synovci se taková věc stala, ale že by se někdo přiznal, že jemu samému štípli přirození, to ne!

Přesto nehážu zkazky o "zmenšovatelích penisů" automaticky do zásuvky s popiskem "fámy".

Vím totiž, věřte nevěřte, o vyděračích, kteří dokážou přivodit impotenci nebo předčasnou ejakulaci. A třeba už hned ráno po prvním selhání na postiženého čekají před domem a s vědoucím úsměvem se ptají, jestli je všechno v pořádku… jestli jsou manželky spokojené… a že kdyby nebyly, za malý poplateček by se dalo všechno zlepšit.

Ukládám tedy zprávy o zlodějích přirození do krabičky s nápisem "nezařaditelné" a doufám přitom, že patří do šuplíčku fám.

Podrážky bot dopadaly ve svižném rytmu na rozpálený asfalt. Nebyly svižné dost – autobus se odlepil od obrubníku nástupiště právě ve chvíli, kdy Choť vběhl na nádraží.

"Máme jízdenky ještě na náhradní autobus, za hodinu," zabzučela slečna prodavačka kovovým hlasem z mikrofonu přimontovaného na své kukani, a plexisklovým tunýlkem podala Choti písemný příslib dopravy.

Vozidlo přijelo včas, kupodivu. V tom odpoledni jako by se všechno zvolna tavilo a přelévalo, pomalu, poomaaluu, pooomaaaluuu. Cestující stoupali po schůdcích do autobusu a zabírali si volná sedadla. Ty, kdo doufali, že nebudou mít souseda, čekalo zklamání: žádné z míst nezůstalo neobsazeno.

Autobus vykličkoval z města a dostal se na dálnici. Teplota na palubě stoupala, vzduch houstl. Začali se ozývat reptalové, předpovídající své brzké mdloby, pokud nedostanou dávku čerstvého vzduchu.

"Zapněte klimatizaci," pozvedl hlas první odvážlivec.

Žádná odezva.

"Prosím vás, zapněte klimatizaci, tady se nedá dýchat!" zvolala kyprá padesátnice s mahagonovým přelivem a nápadnými náušnicemi.

Nic.

Dva kluci, podle všeho studenti, zkusili pootevřít nouzový východ ve střeše autobusu – marně, východ byl zaplombován.

V přední části autobusu se ze sedadla zvedl tatík v polyesterovém triku a přidržuje se sedadel podél uličky, došel až k řidiči.

"Prosím vás, můžete zapnout tu klimatizaci?"

"Je zapnutá."

"To není možný, my se tu úplně dusíme," stěžoval si tatík.

Na pomoc mu přispěchal další, mladší muž, tentokrát z prostředních řad. A ještě jeden. Kolem řidiče začalo být těsno.

"Ale je to zapnuté, tak se podívejte," bránil se řidič za jízdy.

"Jak jste to zapínal, ukažte!" zavelel jeden z kibiců. Řidič s výmluvným povzdechem předvedl, jak se zapíná klimatizace.

"Zkuste to ještě jednou," přidal se další pasažér, který doteď jen natahoval krk z předního sedadla.

Řidič uposlechl.

"Máte to rozbitý," pravil tatík hlasem, který jen stěží potlačoval známky triumfu.

"Nemá," opravil ho jiný pasažér, "jen to má slabej výkon, asi to neni udělaný na takový vedra."

"Tak zastavte," zakřičela  mahagonová paní zezadu. "Zastavte, nebo se tu udusíme!"

"Copak můžu zastavit, ženská," odsekl jí řidič, "na dálnici?"

"Musíte něco udělat! Takhle tam nedojedeme!" Mahagonové paní se asi ještě nedoneslo, že jekotem spotřebuje víc kyslíku, než mlčením nebo tichou mluvou.

Na příštím odpočívadle u benzinové pumpy se řidič znovu pokoušel otevřít nouzový východ. Utrhl plombu, ale dveře držely jako přikované. Lomcoval s nimi sem a tam.Tvář mu zbrunátněla, po pleši sklouzla krůpěj potu. Bum! Dveře se vylomily ze střechy, a zůstaly viset na kovovém laně, příliš krátkém na to, aby jim povolilo spadnout na podlahu autobusu. Řidiči uniklo tichounké zaklení. "Tak, teď je dáme tady nahoru k zavazadlům", řekl spíš sám k sobě, než k cestujícím, a chystal se dveře zasunout nad baculatou Mahagonku.  

"Ne, to ne, sem ne!" zaprotestovala dáma hlasitě. "Pak mi to spadne na hlavu!"

Překvapenému řidiči dveře vyklouzly z rukou a na svém ocelovém poutu se zlověstně pohupovaly v uličce.

"No tak je dám sem," pokusil se je zasunout na druhou stranu uličky.

"Ne, nade mě ne," zvolal mladík, který seděl na místě pod dveřmi. Řidič se rozmýšlel jen maličko:

"Tak budou nad vámi," zasunul dveře zpátky nad mahagonovou kštici, "vy jste je chtěla vysadit, tak teď budete sedět pod nima!" a vrátil se za volant.

"Ale pojedete pomalu! Jeďte pomalu!" volala za ním Mahagonka.

"Jo, pojedu stovkou," zabručel ten trpělivý muž.

"Devadesátkou! Nanejvýš devadesátkou! Nebo mě to zabije!" vykřikla pasažérka a s obavou pozvedla zrak ke dveřím nad hlavou.

Autobus vyjel na dálnici.

Otvorem ve střeše proudil chladivý vzduch a sušil zpocené kštice cestujících. Ta lahoda! Na palubě se rozhostila spokojenost.

Jak se vozidlo blížilo ku Praze, měnilo se i počasí kolem dálnice. Už nebylo vedro, ba ani teplo. Ze svěžího vánku se stal ledový vichr. Choť v tričku jektal zuby a jeho spolucestující na tom nebyli o nic líp. Zajatci děravého autobusu, s pupenci husí kůže na odhalených pažích a stehnech, po sobě nesměle pokukovali. Stěžovat si řidiči už se nikdo neodvážil.

V Praze naštěstí začalo pršet. Silně. Provazce vody dopadaly na podlahu a sedačky autobusu, smáčely tváře prokřehlých cestujících. Bylo jasné, že dveře se musí vrátit na místo.

"Dejte je tam sami," nechtěl už s dveřmi řidič nic mít.

Dva dobrovolníci z řad pasažérů se kymáceli v autobusu, jedoucím Legerovou ulicí, a snažili se utěsnit střešní otvor utrženými dveřmi, zatímco jim déšť promáčel košile.

Povedlo se jim to až těsně před Florencí.

"Maminko, proč jsou ti pánové mokří?" ptal se blonďatý chlapeček, který někam cestoval s maminkou.

Mladá paní se ohlédla za pasažéry vystupující z brněnského autobusu, ze kterých crčela voda.

"Nevím, miláčku. Opravdu nevím."

V článcích o tom, jak jsme za úplatu poskytovali bydlení pochybným příslušníkům etnické minority i solidním příslušníkům zdejší etnické majority, jsem zmínila některé zážitky spojené s pronajímáním bytů. Inu, této činnosti se přinejmenším nedá upřít to, že se při ní člověk seznámí se spoustou zajímavých lidí.

Poté, co "solidní nájemníci" bez rozloučení opustili byt i padesátitisícový dluh, vyvstala nutnost nalézt pro osiřelou jednotku nové obyvatele. Takový úkol obvykle řeším inzerátem, prohlídkami a nakonec podpisem smlouvy.

"Máte ten byt ještě? My bychom o něj měli vážný zájem," volal kdosi, hned druhý den po tom, co inzerát vyšel. "Aha, vy ještě nemáte klíče. A kdy bychom mohli…? My budeme v úterý v Praze, tak tam do té středy počkáme… Dobře, tak ve středu v deset?"

Byli tam přesně. Pár ve věku kolem třicítky, maličko zašlý, na pohled sympatický.

Jenže: "To tam ale nebylo, že chcete jeden nájem jako kauci!"

"Promiňte… Asi jsem na to zapomněla…"

No, zapomněla. Taky mě nenapadlo, že si někdo bude myslet, že mu za pět tisíc bez jakékoliv další záruky předám klíče od zařízeného bytu.

O co zapomnětlivější jsem byla v textu inzerátu, o to explicitnější omluvy jsem chrlila.

Rozčarování potenciálního nájemníka se ale zvrátit nedalo: "To je teda pěkný. Tolik my nemáme, my jsme z Moravy. Chtěli jsme něco sehnat tady –  já už jsem tu jednou práci měl, než jsem o ni přišel a musel jsem se vrátit – ale jak, žejo, abych si něco zase našel, na to nejdřív potřebujeme někde bydlet."

"To se opravdu moc omlouvám, ale paní majitelka taky musí mít nějakou záruku, nějakou rezervu, kdyby něco…"

"Ale to přece taky jsou, takový byty, že dáte majiteli první nájem, on vám dá klíče a žádná kauce u toho nejni! Paní, my nejsme žádní zloději, my jsme slušní lidi, my platíme" upozornil mě muž.

"A to teď jsme tady ještě na vás čekali, dva dni v Praze, to je zas skoro tisícovka pryč," obrátil se ke své společnici, "teď ještě co dáme za cestu…," a zpátky ke mně: "My jsme na pracáku, už na ten první nájem jsme si vypůjčili, a teď si zase půjčovat na kauci… to už ne."

Ticho mezi námi zhoustlo. V duchu jsem děkovala Bohu, že ten byt není můj, a svou neochotu k řešení problémů za druhé lidi (a k zadělávání si na problémy vlastní) můžu svést na nelítostnost paní majitelky.

"U nás se žádná práce nesežene, to musíme do Prahy, jenže to tu zas musíme mít nejdřív byt," zkusila to paní ještě.

Napadala mě spousta otázek – třeba, proč nehledají nějakou práci s ubytováním, proč nejdou pro začátek na ubytovnu, než si vydělají na nájem někde jinde, nebo jestli u nich vážně nemůžou sehnat ani dočasnou brigádu v hypermarketu… ale mlčela jsem.

Přišli kvůli bytu a na moje moudra určitě nebyli zvědaví.

Ve dveřích se minuli s mladou dvojicí – slečna přicházela už podruhé. Z první prohlídky byla nadšena, byt se jí zdál velký, světlý, hezky zařízený, cena skvělá. Teď dovedla přítele, aby jí výběr schválil. Radost z ní přímo svítila, když mu ukazovala kuchyň a ložnici… a pak zvolna pohasínala, když její milovaný vyčítavým hlasem komentoval: "Ale… vy tady máte jen linoleum! Ta kuchyňská linka taky mohla být nějaká lepší, mohli byste ji kdyžtak vyměnit? A taková malá lednička? Mohla by nám paní majitelka koupit nějakou větší? A ta pračka… My bychom radši nějakou s předním plněním…? Aha, tady je koupelna… nějaká moc malá… ty obklady se mi nelíbí…"

Naštěstí nechtěl, aby mu paní majitelka nechala přebourat koupelnu, a od pronájmu upustil. Uf! 🙂

Další z neodolatelných titulků zpravodajství způsobil, že jsem přeskočila všechny články o infanticidách, falešných penězích na letišti, služkách zavřených za napadení domu Youssou N´Doura a neuvěřitelných příhodách z politické scény a začetla se do novinové zprávy o tom, jak kouzelník odvedl manželku svému bližnímu.

V Pozorovateli se praví, že pan Cheikhou Oumar Kouyate ve věku šestapadesáti let šťastně žil v Kedougou se svou třicetiletou ženou Fatou Sidibe. Pan Kouyate svou krásnou ženu zahrnoval dary a na jejich manželství prý nejprve nebylo ani stínečku. Nedávno se však objevilo cosi, co novinář odbývá termínem "banální historie". Tato  blíže nespecifikovaná "banální historie" přiměla krásnou Fatou Sidibe, aby vyhledala odbornou pomoc náboženského učence.

Ledva ovšem učenec, "ve své profesi velmi zběhlý",  spatřil krásnou tvář paní Sidibe, podlehl jejímu půvabu. Spředení a uskutečnění ďábelského plánu bylo pak už dílem okamžiku: učenec dal Fatou vypít kouzelnou vodu, po níž jmenovaná dáma pozbyla vůle a svlékla se v jeho pokoji donaha. Kouzelník ženě z trhu přinesl nové šaty, sbalil si věci a odešel i s paní Sidibe neznámo kam.

Pan Kouyate podal na učence trestní oznámení,  ale policie po zločinci zatím pátrá marně.

Česko má svůj Blesk, Senegal má svého Pozorovatele. Blesk nečtu nikdy a Pozorovatele pravidelně nestuduju, ale některým titulkům ve zpravodajství prostě neodolám.

Músa, bohatý obchodník, si ke svým třicetinám pořídil o dvanáct let mladší manželku Aminatu.

Žili spolu šťastně a spokojeně až do té doby, než se bohatství pana Músy začalo tenčit. Mladá manželka to nesla těžce a trávila víc času v domě svých rodičů, než s manželem. Naštěstí se její choť brzy ekonomicky zotavil a jejich rodina se rozrostla o dceru. Jenže když po čase Aminata svému muži oznámila očekávaný příchod dalšího potomka, čekal chudáka manžela šok: bylo totiž jasné, že on otcem být nemůže – v době, kdy mělo dojít k početí, byl Músa ve Španělsku.

Músa se po poradě s rodinou a s přihlédnutím k naivnímu mládí manželky rozhodl své ženě protentokrát ještě poklesek prominout. Druhou dcerku uznal za vlastní (nejspíš, aby se vyhnul ostudě), a doufal, že jeho žena se už dostatečně poučila.

Ta naděje byla planá – mladík, se kterým Aminata před svatbou chodila, se se svou bývalou milenkou zatím pořád setkával v domě jejích rodičů, kteří jim dopřávali soukromí. Ale protože bylo zapotřebí se také nějak domlouvat na časech schůzky, vymyslela Aminata způsob, jak jí může její milý volat. Nahrála si křik své malé dcerky a ten pak použila jako vyzváněcí tón pro číslo svého milého. Telefon nechávala v dětském pokoji, a když se v noci z místnosti ozýval pláč, odcházela od manžela "tišit dítě".

Plný pochopení, litoval pan Músa svou ženu a doporučoval jí, aby navštívila muslimského učence, který by svými modlitbami možná dokázal zajistit dítěti i matce klidnější spánek.

Paní Aminata by si mohla spokojeného rodinného života užívat jistě déle, kdyby byla opatrnější. Jenže ona nechala jednoho dne povalovat telefon v obýváku, zatímco pobývala v kuchyni. A telefon zvonil. Manžel s překvapením poznal dětský pláč, který slýchal každou noc, a ze sluchátka slyšel, když jeho žena přiběhla a hovor přijala, mužský hlas.

V následující tahanici o telefon si Músa stačil přečíst pár usvědčujících esemesek, a paní Aminata se zamkla na záchodě. Zůstala na záchodě zbytek dne, celou noc a část dne následujícího, než Músa zavolal svého švagra. Teprve ten přesvědčil Aminatu, aby toaletu opustila.

Švagra samozřejmě zajímalo, co vedlo sestru k tomu, že strávila noc a část dne zamčená v koupelně –  Músa to prozradit nechtěl a Aminata prohlašovala, že manžel je chorobný žárlivec, který šílí ze zpráv, omylem zaslaných na její telefon.

Tentokrát se ale Músa nedal a manželku švagrovi vrátil s tím, že se s ní rozvádí. To ovšem ještě netušil, že až se nazítří vrátí z práce, najde doma jen holé zdi. (Bývalá) manželka si dvěma náklaďáky odvezla všechno včetně Músových svršků…

Původní článek je ZDE .

Aminata měla štěstí; zhruba ve stejnou dobu ve vesnici Kolia jiný manžel svého soka zastřelil, manželku zranil a sám spáchal sebevraždu.

http://videos.seneweb.com/flvplayer.swf

Ta rodinka byla sympatická už na první pohled – mladý pár a miminko, plánovali, jak se zařídí.

"Ale, přece jenom, víte… kdyby to nebyl problém… my bychom ten byt potřebovali vybavený, dalo by se to nějak udělat?"

Rodina Druhých zapůsobila na mě i na Lenku (realitní kancelář jsme tentokrát raději vynechaly). Byt dostal moderní nábytek dynamických tvarů a Druzí se stali nájemníky.

Lenka odletěla zpátky za manželem a já jsem se za nějaký čas odstěhovala z Prahy.

Proti Druhým nemohl nikdo říct křivého slova – sousedi v domě si je pochvalovali, a když se Druzí náhodou opozdili s placením nájemného, dali vědět předem.Nájemné ostatně platili trochu nezvykle  -někdy o trochu později, jindy celé měsíce dopředu – ale vždycky spolehlivě.

Idyla vydržela dva roky.

"Dobrý den, tady Druhá," ozvalo se ze sluchátka koncem minulého roku "jen bych vás chtěla poprosit o novou smlouvu, ona ta stará už končí."

Napsala jsem novou smlouvu a poslala ji do Prahy. Paní Druhá mi obratem volala, že potřebuje u smlouvy jiné datum. A paragraf o trvalém pobytu.

Dokument jsem přepsala a čekala, až mi ho (podepsaný) paní Druhá pošle zpátky. A čekala jsem, a čekala. Taky na nájemné.

Když nic z očekávaného dlouho nepřicházelo, zatelefonovala jsem sama.

"Vy jste tu smlouvu nedostala?" podivil se telefon koncem března. "Já vám ji posílala už dávno, hned jak mi přišla… Jo, ten nájem! Vím, vím, právě se ho chystáme zaplatit, do příštího týdne to máte na účtě. Tu smlouvu teda pošlu znova, jo?"

A o měsíc později:

"Moc se omlouvám, ale víte, my ty papíry nemůžeme najít. Byla byste tak hodná a poslala nám je ještě jednou? …Nájem ještě nepřišel? Že by? To je divné, posílali jsme ho už osmého… Asi se to někde zatoulalo, prověřím to v bance. A ten přeplatek z vyúčtování, ten jste nám už vracela? … No ale tak je to ve smlouvě, že se přeplatek bude vracet na účet," byla veškerá žoviálnost z hlasu paní Druhé  najednou ta tam.

Paní Druhá měla bohužel pravdu. Podle smlouvy nešlo přeplatek použít k úhradě jiných pohledávek.

Peníze jsem vrátila, a když jsem se koncem května znovu chystala urgovat dlužné nájemné, ozvala se mi paní Druhá sama.

Sdělila mi, že v Lenčině bytě ona ani její rodina nebydlí už od prosince. Museli se odstěhovat, protože můj přístup byl skandální: ani novou smlouvu jsem jim neposlala (v tom okamžiku paní Druhé nejspíš došlo, že smlouvu jsem posílala doporučeně a možná o tom mám doklad, takže se opravila) "teda poslala, ale pak jste ji jako nedostala, žejo," přeplatek záloh jsem vrátila pozdě a vůbec, v tom bytě se nedá žít.

"Tak mi řekněte, kdy a kde vám můžu předat klíče," otázala se paní Druhá tónem šéfové, která právě na hodinu vyhazuje opilého zaměstnance.

Chtěla jsem se ještě ujistit o tušeném: "A kdy zaplatíte to nájemné?"

Paní Druhá nezklamala: "Jaké nájemné? Přece jsem vám jasně řekla, že od prosince už tam nebydlíme. Za loňský rok jsme vám už všechno zaplatili."

"Víte co, tak o tom si snad radši promluvte s paní majitelkou," doporučila jsem jí.

"Já s ní nemám o čem mluvit. Byt máte uklizený a jestli si ty klíče nepřevezmete, hodíme vám je tam do schránky a basta," štěkla na mě paní Druhá a zavěsila. Hodinu nato už její číslo nefungovalo.

Když jsem o týden později – před svědky, jak velí nájemní smlouva – otevřela ten nepředaný byt, překvapil mě pohled na olezlou kuchyňskou lavici a otrhanou a prosezenou sedací soupravu, které by byla ozdobou každého smetiště a které Druzí v Lenčině bytě "zapomněli". Původní nábytek, byť otlučený a zašpiněný, sice zůstal na svém místě, ale dovedně naaranžované ulámané nohy kuchyňských židlí i polámané rošty postelí, omotané lepící páskou a narafičené pod matrací na první spánkuchtivou oběť, jej činily zdraví nebezpečným.

Ze stolu v kuchyni na mě v průvanu zamávala nastražená – taktéž "zapomenutá" – nezaplacená březnová faktura za plyn ve výši zhruba šest tisíc korun (splatno v dubnu) a pod ní další, z května, v podobné výši, za vodu.

Při započítání kauce mi vychází, že Druzí nechali své bydlení dotovat  částkou zhruba 45.000 Kč. A předpokládám, že trvalé bydliště si nechali přehlásit do Lenčina bytu, takže případné soudní obsílky jim stejně budou chodit tam.

Podala jsem inzerát, "hledá se nájemník". Statečný Choť se nabídl, že byt po Druhých vymaluje (proč mají všichni nutkání vrtat do zárubní? Po Prvních jsem celé dveře musela tmelit, ale, pravda, První udělali díry i do obkladaček. Ale co proboha věšeli na zárubně Druzí, že do nich museli vrtat po celém obvodu?), koupil sádru, barvy a dal se do díla.

Za pár dnů mi volal rozezlený zástupce nájemníků domu, kde má Lenka svůj byt. Prý jsme neohlásili změnu nájemníků: ten slušný pár s dítětem je pryč a místo něho se v protorách domu potlouká jakýsi podezřelý mouřenín.

http://videos.seneweb.com/flvplayer.swf

Související článek: Jak se vyhnout placení nájemného

Moje kamarádka Lenka, které jsem mnohým zavázána, má byt.

Moje kamarádka Lenka žije v zahraničí.

A protože má byt, protože žije v zahraničí a protože jsem jí zavázána, dopřála mi okusit radostí, jichž se jinak dostává jen majitelům nemovitostí.

Lenka mě obdařila štůskem pných mocí, svou důvěrou a povzbudivou větou, že v péči o svěřený majetek určitě nebudu horší, než ona – vzpomněla toho, jak za své nájemníky platila telefonní společnosti osmdesátitisícový dluh.

Pár týdnů poté, co jsem od Lenky převzala klíče od bytu, jsem seděla v prostorách realitní kanceláře, se kterou Lenka uzavřela (velice nevýhodnou) smlouvu o zprostředkování pronájmu.

V křeslech proti mě se rozvaloval korpulentní romský pár, o kterém mi realitní agent – asi ve snaze zmírnit mé předpokládané zděšení – do telefonu tvrdil, že "pán je bílý, paní je Romka". Ve skutečnosti veěkerá "bělost" klienta pocházela z toho, že byl Olach, a svůj etnický handicap důvěryhodnosti se snažil vyrovnat ostentativní demonstrací své solventnosti – pomalu bych mu věřila, že k svému maličkému suterénnímu bytečku v dělnické čtvrti bude přijíždět v nejnovějším modelu mercedesu, řízeném olivrejovaným šoférem.

Prosta etnických předsudků a znalá textu smlouvy, který neumožňoval klienty realitky odmítnout, převzala jsem zálohu a předala klíče.

Rodina První se nastěhovala do Lenčina bytu.

Znovu ho vymalovali, ozdobili záclonkami a barevnými obrázky s Ježíšem a všechno se zdálo být v pořádku. Asi tak týden.

Po prvním telefonátu od paní První ("trouba špatně peče") kázala Lenka koupit nový sporák. Po druhém telefonátu ("nechali jsme přestěhovat přípojku k pračce z kuchyně do koupelny a chceme to proplatit") začala Lenka maličko vzdorovat.

Ale přesto na podzim nechala v bytě vyměnit plynová kamna  ("taková zima tady je, a manžel je churavý na plíce, to my nemužeme tady byt v takove zimě!"), která všem předchozím nájemníkům postačovala, koupila nový přímotop ("to nový topeni topí, ale taky málo!") a odmítla instalovat další plynová kamna ("ty elektrický budou moc drahý," protestovala paní První, když se dožadovala výměny přímotopu za plyn) i elektrický zářič do koupelny.

Na jaře šel pan první na laserovou korekci vady zraku a na účet nedorazilo nájemné ("my sme museli platit tu operaci," dovolávala se mého soucit paní První).

Nájemné nedorazilo už nikdy: paní První, jsouc upomínána, lkala, že manžel je v invalidním důchodu, je chudák nemocen a rodina nemá co do úst. Jsouc vypovídána z bytu, lkala paní První, že nemají kde hlavu složit: hledají, opravdu hledají jiné bydlení, ale nikde je nechtějí – to ten proklatý rasismus!

Po několika měsících přiletěla do Prahy na dovolenu Lenka. Skutečnost, že sponzoruje nejen bydlení rodiny Prvních, ale i jejich spotřebu energií, ji přiměla k originálnímu řešení: zazvonila u jjich dveří s kufrem a pohádkou o tom, že ani ona nemá kde hlavu složit. A protože byt je jej, inu… bude žít s Prvními.

Stačily tři dny na lehátku v kuchyni Prvních,  aby se otázka náhradního bydlení vyřešila. Ubytování rodiny Prvních sice Lenku přišlo na nějakých třicet tisíc, ale – uf – byli pryč.

(Pokud teď máte cukání zanadávat si na minority, počkejte raději na pokračování – rodina Prvních byli totiž úplní břídilové. 🙂  )

Mívala jsem kamarády v Harare. Dva, o málo starší než já, Roberta a Viktora. V době, kdy řádky od většiny mých dopisovacích kamarádů z Afriky, Vietnamu a Ruska přetékaly prosbami o dárky, peníze nebo vízum, nosil pošťák od Viktora a od Roberta balíčky.

Spolužačky, žmoulající Pedro, mi záviděly voňavé žvýkačky,  maminčinu vázu jsem hýčkala pleteným ubrusem od Viktorovy maminky a rozplývali jsme se nad fotografiemi Robertovy čtyřleté neteře, která mi namluvila vzkaz na kazetu.

Časem naše kontakty řídly – Robert se stal automechanikem ("můžeš mi, prosím, poslat nějakou literaturu k automobilům Lada? Pokud možno v angličtině."), Viktor odešel pracovat do Jihoafrické republiky. Nepsala jsem jim už několik let, ale myslívám na ně.

A jak se tak teď v novinách množí titulky o ekonomickém kolapsu, hrozícím hladomoru, totalitě a možná i budoucích občanských nepokojích v Zimbabwe, vzpomínám na Roberta a Viktora stále častěji. Jak se jim daří? Nepotřebují něco? Možná nadešel čas, kdy bych jim mohla oplatit ovocné žvýkačky, jestli ne rovnou pletený ubrus.

Jenže posílat dopisy do zemí v ekonomické krizi je ošemetné. Zimbabwská pošta bývala vzácně spolehlivá, stejně jako keňská, ruská, marocká nebo ugandská, ale v Tanzánii nikdy adresáta nenašel obyčejně poslaný dopis (a někdy ani doporučený). Kdoví, jestli bída nepozměnila morálku zimbabwské pošty? Nejlepší bude, když pošlu aerogram – ten nikdo krást nebude, protože je jasné, že v aerogramu žádné peníze ani dárečky nejsou.

Aerogram je pruh papíru, s předtištěnou známkou a okraji určenými ke slepení. Koupíte ho, na jednu stranu napíšete adresu, druhou popíšete textem, slepíte,  pošlete. Takhle jednoduché by to mělo být, a vždycky bylo.

Nákupem jediného aerogramu strávil Choť na hlavní poště v Brně dobrou půlhodinku – než poštovní úřednice zjistily, že aerogramy skutečně existují, že je mají v nabídce a kam je schovaly. To bych ještě pochopila, přece jen to asi není nejvyužívanější služba.

Ale když jsem konečně napsala, slepila a odnesla na poštu (tentokrát již nikoli hlavní), čekal mě šok.

"To musíte ještě 11 korun doplatit," slyšela jsem od paní za přepážkou.

"Ne, nemusím. Tohle není dopis, to je aerogram. Nesmí v něm nic být a má pevnou sazbu, osm korun kamkoli po světě," rozhodla jsem se neposílat aerogram za cenu dopisu.

"Já se na to skočím zeptat," rozhodla se úřednice, že více hlav více ví.

A za pět minut jsem se dozvěděla, že "kolegyně si myslí, že to musíte doplatit."

"Ale tohle přece prodává Česká pošta, máte to v sazebníku," nechtěla jsem se dát.

"Nojo, ale ony se od ledna měnily ceny, co když se změnila i u tohohle? Ale tak víte co, hoďte to do schránky," doporučila mi ta dobrá duše. "Já vám to nevezmu, protože kdyby to náhodou bylo za víc a bylo na tom moje razítko, musela bych to doplácet sama."

Mezitím se za mnou utvořila fronta, děti začaly ztrácet trpělivost a já jsem to vzdala.

Ne, nehodila jsem aerogram do schránky. Nechci riskovat, že se za týden objeví v mojí poštovní schránce s tím, že byl poslán nevyplaceně. Zato jsem z domova zavolala na informační linku České pošty. Aerogram stojí stále stejně, osm korun, každá pošta mi ho musí vzít k přepravě. (Teoreticky…) Asi ho zkusím poslat znovu, z hlavní pošty, a když se mi to nepodaří, odešlu ho z Prahy. Tamodtud to mám vyzkoušeno.

Následující text je téměř doslovný přepis telefonického rozhovoru s mým osmdesátiletým příbuzným.

"Ahoj, jak je ti? Byl jsi s těmi bércovými vředy u doktorky, doufám?"

"Nojo, byl, to víš, že jo…"

"A co? Dali ti na to něco?"

"Jo, poslala mě na kožní…"

"A šel jsi tam?"

"No šel. A představ si, že mi ošetřili jen jednu nohu!"

"Ty jsi jim neukázal obě?!"

"Ale to víš, že ukázal! Zavázali mi jen jednu a dali mi recept, že prej tu druhou si mám ošetřit sám doma. … A víš co? To byla zrovna ta horší, se kterou jsem tam šel!  Asi šetřej na těch sterilních polštářkách, nebo co. Ale o třicet korun si řekli, to zas jo."

"Tys jim dal třicet?! To jsi měl zaplatit jen patnáct, ne? Šel jsi tam se dvouma nemocnejma nohama, ošetřili ti jen půlku, tak na co celej poplatek?"

"To mě teda nenapadlo! Ale oni to stejně vybírají předem."

Vědoma si tradované poučky, že všichni autoři blogů se stylizují, nechtěla jsem vybočovat a psát tady o tom, kterak se úžasná, schopná a bystrá Manželka dopustila týrání účastníků překladatelské konference.

Nakonec jsem podlehla pokušení a poučku i mýtus odhazuji v dál. Poslyšte tedy příšerný příběh o tom, kterak Manželka na seminář překladatelů jela.

Manželka překládá z wolofštiny. To je tu, myslím, známo dostatečně. Manželka přeložila Krále Tillénu, který vyšel v ne úplně dobré antologii nazvané Africká čítanka . Manželka pomáhala překládat povídku Guvernér, která vyšla v Plavu.

(Shodou okolností žádný z vydavatelů předem neřešil autorská práva s tvůrcem původních textů. První z editorů se nepokusil o nápravu ani poté, co ho spisovatel sám kontaktoval, druhého editora poslal do háje sám rozhořčený tvůrce. A hádejte, na koho je ten autor naštvaný? Ano, na Manželku …ale to sem teď nepatří.)

Manželka taky překládá Opičí mláďata, pro která zatím nemá nakladatele. Vědoma si toho, že když bude svůj překladatelský počin tajit, zůstanou jí Opičátka v šuplíku, dělá možné i nemožné, aby je udala.

Editor Africké čítanky byl tak laskav, že přislíbil pomoc. Byl dokonce ještě laskavější a dopustil se nepředloženosti: poslal Manželce pozvánku na konferenci překladatelů z exotických jazyků, "kdybys měla zájem, mohla by ses aktivně zúčastnit".

Manželka měla dojem, že by to mohlo být zajímavé. Dozví se něco o překladech z japonštiny, čínštiny, hebrejštiny nebo třeba i turečtiny. A na oplátku (vzala Manželka toho dobrého muže za slovo) pohovoří o překládáni z wolofštiny. Konference měla proběhnout v Praze.

Choť Manželčinu účast vetoval: kam by jezdila? Jak vůbec může jet na nějakou schůzi? A na celý den?! Má přece děti! Kdo by je hlídal? Nikam!

Leč vystaven pozvolnému působení Manželky, vzal si Choť na inkriminovaný den dovolenou a Manželce koupil, sám od sebe, novou sukni a halenku s fiží, aby mu na konferenci nedělala ostudu.

Manželka se těšila na den volna.

V autobuse  s trochou zlomyslnosti vzpomínala na Chotě,  opuštěného na celý den s malými andílky a radovala se, že jí nebude moci ani zavolat.

Hravě našla Rakouské kulturní centrum, kde se seminář konal. Užívala si výkladů erudovaných překladatelů a překladatelek, sinologů a orientalistů. Bylo evidentní, že Manželka je tu široko daleko jediná, kdo neabsolvoval alespoň jednu vysokou školu; ale to Manželce nevadí, Manželka je zvyklá. Možná to maličko uvedlo do rozpaků paní konferenciérku, když se o přestávce před Manželčiným vystoupením ptala, co je Manželka vlastně zač:

"A co vy jste vystudovala?"

"Já jsem nevystudovala nic," pravila Manželka hrdě, a než se paní docentka stačila polekat, dodala skoroanalfabetka rychle: "ale přednášela jsem wolofský jazyk a literaturu na fakultě humanitních studií. A překládám." Paní docentce se ulevilo a po přestávce a několika erudovaných a vtipných příspěvcích přišla na řadu Manželka.

Za úspěch můžeme považovat, že Manželka nezakopla. Jenže… Manželka hovořila příliš tiše, tedy bylo zapotřebí mikrofonu.

Víme, že Manželka se nebojí kamery. Manželka se nebojí ani mikrofonu a světýlek v rádiu. Ani sedmi studentů doktorandského studia se Manželka nezalekne, a kdysi v mládí bez potíží působila jako dvouhlavé tele v nabitém kinosále někde na vesnici, kde k davům promlouvala o islámu.

Posluchačstvo semináře překladatelů nepřesahovalo třicet osob, osob povýtce velmi vzdělaných, inteligentních a, jak se posléze ukázalo, také velice zdvořilých.

Než někdo nastavil mikrofon, Manželka nadobro zapomněla, co chtěla říkat. Poznámky na papíře pozbývaly smyslu a Manželka se jich chytala jako tonoucí stébla, leč stéblo není primárně určeno k záchraně tonoucích.

Na tvářích posluchačů se odrážela soustředěná snaha porozumět alespoň něčemu z ne zrovna smysl dávajícího Manželčina projevu. Marně.

Když byla Manželka milosrdnou konferenciérkou upozorněna, že čas vystoupení už už vyprší, bylo dílo zkázy dokonáno:  Manželka ztratila návaznost myšlenky v polovině věty. To, že po Manželčině vystoupení a útěku z pódia následoval potlesk (za statečnost?), si Manželka vykládá jako projev neobyčejně dobrého vychování členů české překladatelské obce.

Konference se maličko protáhla. Manželka spěchala na autobus. Našla na věšáku svou bundu, seběhla ze schodů a uháněla do metra. Po tom všem si ani nevzpomněla,. že o přestávce od ní chtěla jedna z pořadatelek adresu a rodné číslo, a že tam někde povlávaly příjmové/výdajové doklady.

Manželka dojela domů, nalezla v relativně uklizeném bytě spokojené děti a Chotě (slůvko "relativně" bych mohla vynechat, kdyby Choť neuklidil způsobem "nahážu všechno do skříní"), katastrofální průběh dne jim zamlčela a spokojeně se začala věnovat rodinnému životu.

Až za dva nebo tři dny Manželku z ničehož nic napadlo, že, propána, měla nejspíš zaplatit nějaký poplatek za konferenci! A že po tom všem ještě utekla ze semináře bez placení! (Pro ty, kdo nevědí: na konferencích se někdy platí příspěvek na občerstvení, taky jako záloha za to, že můžete přednést svůj příspěvek atd. Výše poplatků je různá, od sta do několika tisíc korun.)

Manželka nelenila, sedla a napsala e-mail, že se omlouvá, spěchala na vlak a tak vůbec, poplatek samozřejmě uhradí, "jen mi, prosím, napište, kam".

Obratem obdržela odpověď, že  konference byla bez poplatku… a za další dva dny dostala zprávu z místa trvalého bydliště, že doň dorazila složenka s "honorářem za příspěvek na konferenci". Manželka teď bojuje s pokušením honorář nechat propadnout, jelikož má dojem, že by měla platit spíš odškodné – nejen za utrpení způsobené posluchačům konference, ale i za všechny ty zmatky okolo.

Na e-mail, který mě informoval, že jakási Ema Nováčková byla přijata k předškolnímu vzdělávání, jsem odepsala, že děkuji za zprávu, ale dítě takového jména neznám. Žádná odezva. (Coby nenapravitelná idealistka jsem čekala třeba omluvu a vysvětlení.) Mé skomírající odhodlání přihlásit dítě zrovna do téhle školky tak zesnulo definitivně.

Minulý týden se v naší čtvrti konal závod rodičů v podávání přihlášek do mateřských škol. Vystartovala jsem pozdě, ale oběhla jsem školky tři. Základním kritériem bylo, aby školka nepožadovala od dětí spaní po obědě.

Do krásné, veliké a poměrně svobodomyslné školky jsem dorazila jako čtyřiapadesátá, tedy víceméně bez naděje na vítězství. V malé a ošklivé sídlištní školce nedaleko našeho domu takový nával nebyl, ale paní ředitelka se se mnou podělila o názor, že pro malé děti je důležité, aby spaly, protože to potřebují a chtějí. Výjimky nejsou možné, malé dítě si nedá vysvětlit, že nemá být hlučné, aby nerušilo. Ale moje dítě si to vysvětlit dá, má přece mladšího sourozence!

Paní ředitelka se zarazila, zamyslela a pak mi vysvětlila, že kdyby jedno dítě nespalo, pak by nechtěly spát ani ty ostatní (já myslela, že to "potřebují a chtějí"?). A že bych si tedy mohla brát dítě domů třeba po obědě, když nechce spát. To už známe z jeslí: v devět tam, v jedenáct zpátky, celý den zabitý a dítě si ani nepohrálo s vrstevníky. Vycouvala jsem ven a pádila do školky číslo tři.

A, páni, úplně jsem se zamilovala! Zvenku školka vypadá jako řadový domeček a kdyby na fasádě neměla označení, nikdy by mě nenapadlo, že tam je. Pidiškolička má jen dvě třídy, zahrádku, paní ředitelku, která vypadá, že ji její práce baví a, třikrát hurá, děti tam nemusejí ležet ani dojídat obědy! Skoro to vypadalo, že asi v ředitelně padnu na kolena a budu plakat, aby nás přijali. Ale protože, dle slov paní ředitelky, nám konkurují hlavně děti "čtyřhodinové", možná se dítku podaří nastoupit do školky i bez mého plazení po kolenou (nakonec jsem se k padání na koberec stejně ani nedostala, jelikož jsme musely probrat možné nevýhody adopcí na dálku… ale o tom zas někdy jindy).

Když jsem tam pak vyplněnou a potvrzenou přihlášku nesla, paní učitelka nás, i když dny otevřených dveří už dávno skončily, pustila dovnitř do třídy, Miminko jim tam probrala hračky a vypadá to… no, mnohem líp, než jesle. Děti se zdály být spokojené a paní učitelka trpělivá.

Chotě večer zajímalo,  kolik to stojí.

"Asi tři sta osmdesát korun."

"Denně?"

"Ne, měsíčně. Samozřejmě bez jídla, plavání, škol v přírodě a takových věcí."

"A jídlo?"

"Nepamatuju si přesně, snad sedm stovek?"

"Proboha, co je to za školu?!" vyděsil se Choť. "To je nějaké podezřelé! To bude podvod!"

V krásném sobotním odpoledni na sklonku loňského léta kdosi zazvonil na domovní zvonek. Moje otázka, položená do bílého sluchátku interkomu, zůstala bez odpovědi. Neotevřela jsem tedy.

Klepání na dveře u bytu se ozvalo pár minut na to. Předpokládala jsem, že po otevření spatřím sousedku. Místo ní tam byl drobný snědší chlapík v modrobílém svetru.

"Dobrý den, pani, bydlí tady Čonkovi?" zaimprovizoval. "Já hledám Čonkovy, měli by bydlet v  Prokopově ulici a todle je Prokopova, nevite, kde by mohli bydlet?"

Na jazyku se mi převalovaly otázky – jak se dostal do domu, kdo ho pustil dovnitř? Nahlas jsem řekla: "Nevím, tady nebydlí," a zase zavřela. A zajistila dveře a šla volat Choti do práce. Co bych měla udělat? Mám zavolat policii? A co jim řeknu? "Pomoc, přijeďte honem, u dveří mi zazvonil Cikán?"

Postavila jsem se k oknu. Chlapík v modrobílém svetru vyšel ven, doprovázen dalším mužem. Kráčeli volným krokem po chodníku podél domů, jeden z nich objímal minivě,  druhý nesl kufřík s laptopem a reprobednu.

Schody k sousedům jsem brala po dvou.  Dveře byly, ano, vylomené a přivřené.

Muži s minivěží při pohledu z okna stále v dohledu… Jenže než mě volání na tísňovou linku spojilo s policií, než jsem nadiktovala všechny údaje, pánové svým pomalým tempem zmizeli za rohem. Soused, kterému jsem telefonovala, mě ve sluchátku zapřísahal, ať se jdu podívat, jestli má v bytě klíče od auta a počítač a já odmítala vlézt na dějiště trestného činu. Policejní vůz přijel za čtrnáct minut od telefonátu. Policisté prý projížděli okolí, ale nikoho podobného mému popisu neviděli.

Sepsali hlášení, počkali na majitele bytu, odjeli. Pachatelé vloupání nebyli odhaleni.

Ale… já toho muže (teď v zimě vyměnil modrobílý svetr za bundu) potkávám nejmíń dvakrát do měsíce. Vídáme se v supermarketu, míjíme se na přechodu, chodí kolem našeho domu. Jednou jsem ho viděla v tramvaji, kterak si veze nezabalený počítačový monitor.

Soused, kterému jsem to řekla, informoval muže zákona. Jenže co bychom tak mohli dělat? Přimáčknout mužíkovi pistoli mezi žebra a říct mu, ať počká, než zavolám policii?

Tak se tedy každou chvíli potkávám s bytovým zlodějem a vzájemně předstíráme, že se neznáme. Dokonce se ani nezdravíme. 🙂

Nešly jsme nijak daleko – světlo z diskotéky, pokud si ten dřevěný domek s teráskou vůbec takový název zasluhoval, dosahovalo jen do poloviny parkoviště a zbytek toho místa zůstával ve tmě. A ta tma vypadala, jako by na člověka zrovna číhala, držená v bezpečné vzdálenosti jen rozžhavenými vlákýnky několika žárovek na terase.

Na druhé straně osvětlené části parkoviště vztekle zaječela nějaká žena. Ve tmě bouchla dvířka auta a někdo túroval motor.

Když nepočítám školní zájezd k dederáckému moři, byla jsem do té doby v Německu jen dvakrát. Dvakrát jsem navštívila Echefua, se kterým jsem si psala od doby, kdy jsem nastoupila na střední školu a kdy on žil ještě v Imo State na jihovýchodě Nigérie.

Poprvé jsem s Echefuem okoušela život v "domě pro žadatele o azyl", ubytování po čtyřech v malých pokojích bez dveří a sprchy společné s asi tak dvaceti muži.  Z vedlejšího pokoje se po celý den a větší část noci, otvorem v němž by za jiných okolností asi byly dveře, rozléhala po celém domě nějaká středoafrická hudba. Echefu byl milý, ale opouštěla jsem ho ráda.

Podruhé, o tři roky později, měl už protestantsky přičinlivý Echefu pronajatou garsonku ve velkém severoněmeckém městě a vlastnil malou úklidovou společnost tamtéž. Vozil mě postarší bílou dodávkou s firemním nápisem Echefu´s Reinigungservice. V nákladovém prostoru se převalovaly kbelíky, násady mopů klepaly do vodního vysavače a Echefu jako šéf a zároveň svůj vlastní (a jediný) zaměstnanec mluvil o tom, že už si konečně musí najít někoho k sobě, protože zakázek má moc a všechno to nestíhá. Po nocích seděl nad účetnictvím a na dobrou noc mi říkal, že mi na stole v kuchyni nechá peníze, abych si došla něco koupit k snídani, protože on jede ve čtyři ráno do práce a dřív než v deset se nevrátí. Opouštěla jsem ho ráda, protože – ať se to snažil maskovat sebelíp – bylo jasné, že mu trochu překážím.

Ovšem s Markem a Kehindem se rozloučím ještě daleko raději, to už mi bylo jasné v tom parku, kam nás Mark zavezl hned po obědě. U jezírka si tam v sobotním odpoledni nějaká rodinka dělala piknik, dva kluci házeli frisbee, Marc s Alenou byli daleko přede mnou a Kehinde v saku bez knoflíků se snažil udržovat duchaplný rozhovor. Po hladině jezírka k nám zvědavě připluly dvě kachny. Kehinde rychle poodstoupil.

"Ty se bojíš kachen?"

"Čeho?"

"Kachen. To jsou kachny. Ty nevíš, že se jim říká kachny?"

"Ne, mně ptáci nezajímají," opáčil Kehinde. Většina našich dosavadních rozhovorů probíhala podobně a já začínala vážně rozmýšlet nad tím, jak dlouho se dokážeme bavit o počasí. Copak jsem, sakra, Angličanka?

"Půjdeme si zatancovat," navrhl Mark později toho večera, když už jsme měly věci v hotelových pokojích (každá ve svém …pochopitelně). Nechtělo se mi vůbec nikam, tím míň s Markem, zamilovanou Alenou a mírně dotěrným Kehindem, ale vyvléknout se z toho jen tak nedalo. "Můžeš spát zítra ve vlaku," odsunula moje námitky Alena a za chvíli jsme se soukaly do o něco méně nápadného vozu, než byl ten, kterým jsme odpoledne jezdili po městě.

Štěrk na parkovišti před diskotékou vrzal pod nohama. Většina míst už byla plná a mezi auty se poflakovali černoši v čepicích nasazených kšiltem dozadu. A tlusté bílé holky. Odpadkové koše na okrajích parkoviště přetékaly kelímky, plechovkami od piva a Red Bullu. Hned vedle zadní pneumatiky našeho auta se mrtvě bělaly ostatky použitého kondomu. (Tady? Na parkovišti? Před lidma…?)

"Je absolutně nutný, abys s ní promluvila," zaslechla jsem Marka.

"Ale no tak když nechce…"

"Ale vždyť o nic nejde! Promluv s ní. My na vás počkáme vevnitř," vyskočil na schůdek pod modrým neónem, lákajícím do dveří tancechtivé návštěvníky.

Položila jsem ruku na zábradlí (ne, nic, nic jsem neslyšela) a chystala se jít za ním, když mi Alena pohladila rameno: "šla by ses na chvilku projít? Jen na chvilenku."

(Tak tedy vlastně ještě jedno pokračování… ale už bude konec, vážně!)

Alenino pozvání nebylo jen formální, došlo mi, když ho opakovala už nejmíň pošesté.

Nakonec jsem si u naleštěného okénka agentury Thomas Cook vyzvedla peníze, došlé na moje jméno z Německa, a na nádraží je vyměnila za jednosměrnou jízdenku do Bonnu.

Bláznivý kousek? Celý život jsem dělala bláznivé kousky. Na tomhle vlastně nic nepředloženého nebylo. Přece jsem Alenu znala už léta.

Vagón byl tichý tím zvláštním způsobem, vyhrazeným pro časně ranní spoje. Seděly jsme s Alenou vedle sebe a já jsem, když se vlak rozjel, měla konečně příležitost zeptat se, co se stalo mezi ní a Marií.

"Marie Marcovi lhala a teď má vztek, že jsem ji připravila o zlatýho voslíčka," pootočila se ke mě bývalá premiantka naší třídy a ve tváři se jí na okamžik objevil nehezký úsměv.

Mariina verze příběhu byla jasná. Alena zneužila nezištně nabídnutou pomoc a přebrala Marii kluka. Aspoň tak jsem tomu rozuměla.

Mezi rytmickými zvuky kol jedoucího vlaku se rozsypaly Aleniny věty. Zbývalo je posbírat a uspořádat tak, aby dávaly smysl. I s těmi Mariinými.

Z té skládačky mi vycházelo, že Marc není žádný kluk. Byl to chlap ženatý v pořadí s už druhou Němkou a podle všeho si nežil špatně. Marii se náramně hodilo, že Marc nemá představu, jak to v Čechách chodí – tu jí poslal tři sta marek na nový cestovní pas, tu jedenáct set na platbu za nemocniční ošetření. Jenže Alena se do Marka zamilovala – neřekla mi to, ale mám dojem, že do postele ji dostal hned při první nebo druhé návštěvě – a finanční podvůdky sokyně jí v nastávajícím boji o milence prokázaly nemalou službu.

Přestoupily jsme v Drážďanech a pak znova hledaly návazný spoj ve Frankfurtu, až mi skoro bylo divné, že všechno to trmácení Aleně stojí za chvilky tajného štěstí.

Možná jsem jí na okamžik porozuměla, když nám na konečné přišel naproti vysoký okouzlující chlapík v koženém sáčku.

Ten druhý, který na nás čekal na konci nástupiště, už tak šarmantní nebyl. Kárované sáčko vzdalo snahu obepnout pivní břich; demisi knoflíku ještě připomínaly visící nitě. Těkavý pohled pod zpocenou pleší, studené prsty vkládané při pozdravu bezvládně do těch našich.

"Musíte mít hlad," oznamoval nám Marc cestou na parkoviště jásavě, "zajedeme nejdřív někam na oběd". Když přede mnou s tichým klapnutím galantně otevřel zadní dveře BMW sedmičkové řady – do poslední chvíle jsem nevěřila, že skutečně míříme k tomu autu – spíš mě to vyděsilo, než ohromilo.

(Pokračování, už jen jedno.)

Zasouvala jsem tuhé kartičky do přihrádek z průhledného plastu. Jména na nich čtu spíš ze zvyku, než ze zvědavosti, spíš proto, že moje oči jsou příliš rychlé, než že bych toužila znát jména návštěvníků našeho stánku. I když některá jsou jistě zajímavá, ne že ne. Ale z těch desítek lidí, kteří se u našeho stánku na veletrhu zastavili, nikdy nebylo víc než pět šest nových obchodních partnerů. Aspoň myslím.

Chtěla jsem uložit vizitky, umýt hrnky od kafe a talířky od párků s hořčicí a co nejdřív se dostat do hotelu nebo kamkoliv jinam, kde si budu moct zout ty špičaté módní lodičky na  vysokém podpatku. Měla jsem je na sobě už jedenáct hodin a moje touha po přezutí rostla každou minutu. Napůl jsem se vyzula aspoň pod stolem. Kdyby do místnosti nakoukl šéf, měla bych je v mžiku zase na nohou – panebože, aťsem nikdo nechodí!

Alena Reihardová.

Příliš neobvyklé jméno na to, abych uvěřila ve shodu.

Mezi návštěvníky stánku jsem neviděla nikoho, kdo by se Aleně podobal, ale to nic neznamenalo. Mohla přijít v době, kdy jsem byla v kuchyňce, na záchodě, nebo když jsem vyřizovala nějakou pochůzku.

Podle vizitky byla zástupkyní středně velké firmy a měla dokonce i vlastní mobil – vím, teď to asi zní směšně, ale v té době byly mobilní telefony výsadou ředitelů, politiků a snobů.

Zavolala jsem na to číslo ještě týž večer, připravená okamžitě zavěsit, kdyby se ozval cizí hlas.

Podle opatrného "haló" toho stejně moc nepoznáte, takže jsem v rozpacích koktala jen něco jako "promiňte, promiňte, že obtěžuji, ale nestudovala jste náhodou v Praze?"

"Jsi to ty?" Alena si na můj hlas vzpomínala rozhodně líp, než já na její.

Když za mnou druhého dne přišla na výstaviště, už jsem se nedivila, že jsem ji nepoznala. Z nenápadně elegantní studentky se za ty tři roky stala nápadně elegantní mladá dáma. V broskvovém kostýmku a s vyčesanými vlasy vypadala tak o deset let starší a o celé věky důvěryhodnější.

A vůbec, ani trošičku nevypadala jako někdo, kdo si se mnou půjde pokecat na kafe. Asi i proto mi šéf jen pokývl, když jsem mu říkala, že si na chvilku odskočím, že tu mám známou… Řekla bych "kamarádku", ale to slovo se k té paní tak nějak nehodilo.

Co si dvě mladé holky, které se pár let neviděly, stihnou říct u automatu na kávu, za tu chvíli než vyhodí kelímky se zbytky chladnoucího nápoje, který se pro šetrnost výrobce ani nedá pít?

Alena hned po škole nastoupila do firmy, kde měl její otec známé, a kombinací těch známostí, schopností a možná ještě něčeho dalšího – neptala jsem se – celkem rychle postupovala. Nebyla vdaná, děti neměla, do Nigérie se nikdy nepodívala. Ale kdybych s ní někdy chtěla jet do Německa, třeba i jen na víkend… Cestu by mi zaplatili. Kdo? Zase jsem se nezeptala. Už tenkrát jsem věděla, že někdy je lepší nebýt moc zvědavá. A proč by mě to vůbec mělo zajímat?

Považovala jsem její návrh za nabídku, jaká se dává jen ze zdvořilosti a jakou by bylo nevychované přijmout. Zástupkyně ne zrovna malé firmy chtěla potěšit sekretářku a hostesku, protože spolu kdysi seděly v jedné třídě.

Kromě toho, v tu chvíli kolem nás zrovna procházela paní Abrahamová, naondulovaná jednatelka FAREXu, společnosti, pro kterou jsem pracovala. Nemohla jsem si dovolit vrátit se ke stánku až po ní.

Poloprázdný kelímek mi při zmáčknutí zapraštěl mezi prsty (vzpomněla jsem si na zkazky o šetrných provozovatelích nápojových automatů, kteří použité kelímky vybírají z odpadu a vracejí do oběhu) a zmizel v otvoru stříbřitého válce, který tam u dveří sloužil jako odpadkový koš. Když jsem se ohlédla ze schodiště, abych Aleně ještě zamávala, byla už pryč.

S Marií jsme se vídaly pořád. Ne zrovna pravidelně, ale věděly jsme o sobě. A když jsem toho léta při jednom telefonátu zmínila setkání s Alenou, sluchátko se odmlčelo. Na tak dlouho, že jsem si na okamžik myslela, že nás přerušili. Chystala jsem se zavěsit a vytočit číslo znovu, když jsem zaslechla, jak se Marie mezi zuby nadechla.

"Já o ní vím. Chtěla jsem jí pomoct a ona mě podvedla. Jezdí pořád do Německa, slyšela jsem o tom" říkala klidným a ještě pevným tónem, ale pod ledovým povrchem bylo tolik zuřivosti, že mě to lekalo. Vlastně jsem čekala, že každou chvíli začne ječet. Litovala jsem, že jsem Alenu zmínila, ale už se nedalo nic dělat.

"Nojo," odfoukla mou nedopovězenou větu. "Čekám tu na kamaráda. Je z Lybie, strašně hodnej kluk, je jako můj bratr, fakt."

"A co Marc?" zeptala jsem se opatrně. "Nejedeš teď do Německa?"

"Ne Marc byl teď nedávno tady, kvůli autům… Prodává auta, to nevíš?" dodala. Asi si všimla mého překvapeného pohledu. O autech se docela určitě nikdy nezmiňovala.

"Chtěl se potkat i s Alenou, ale byla v nemocnici. Prý zamlklý potrat. Mluvila jsi s ní?"

"Nedovolala jsem se k nim. Takže žádné cesty do Afriky?"

"To nevím, jak se dohodli," řekla Marie jenom tolik stroze, aby bylo jasné, že dál se ptát už nemám.

Dlaní jsem pohladila tmavé dřevo lavičky, na které jsme seděly, a chystala se říct něco, co by mi umožnilo teď odejít a zároveň by nevypadalo, že jsem se urazila.

Na lavičku padl stín a tentokrát jsme do sluníčka mžouraly obě. Nad námi stáli dva mladí muži.

Marie se rozjásaně vrhla na toho menšího z nich, toho, kterému lokýnky dlouhých vlasů dosahovaly až na ramena. "To je Mustafa, strašně, strašně hodnej, můj bratr, moje štěstí," rozplývala se Marie a Mustafa, který vypadal, že to neslyší poprvé ani podvacáté, ji trochu shovívavě poplácal po rameni.

Stála jsem vedle lavičky a připadala si trapně, stejně jako se nejspíš cítil i ten druhý Arab.

"Nechtěl, abych na něj čekala ve Slováči, že tam choděj jen arabský kurvy," informovala mě Marie a já se nadechovala, že se s ní konečně rozloučím. Ruská mluvnice čekala.

"Dáte si s námi kafe," spíš oznámil, než se zeptal Mustafa. Dneska už nevím, proč jsem tenkrát neodmítla. Snad že ta ruská mluvnice zas takovou přitažlivost neměla.

Šla jsem po boku toho vyššího z Lybijců za rozvernou dvojicí Marie – Mustafa, která mířila, jak jinak, právě do Slovanského domu (když tam jdeme v pánském doprovodu, nejsme arabské kurvy?) a chystala se na ruskou gramatiku pro ten den zapomenout nadobro.

Co se dělo, když Alena poprvé přijela do Bonnu?

Znám to jen z vyprávění.

Představuji si, jak na tmavý povrch podlouhlého zrcadla, jaká bývají připevněna nad sedadly vlakových kupé, vyplouvá pobledlá tvář. Skleněná plocha na chvíli znovu zčerná, když se pasažérka obrátí k vypínači.

Kupé se rozzářilo namodralým světlem.

Dívka s brýlemi se kolenem opřela o sedadlo, aby snáz dosáhla na sportovní tašku na poličce nad sebou.

Vlak se s kovovým nářkem zastavil a chodbička ožila rychlými kroky.

Alena si ve spěchu natáhla lehkou černou bundu – prameny rovných světlých vlasů se s tichým zašustěním složily zpátky na límec – špičkami prstů se přesvědčila, že v náprsní kapse má peněženku i pas a vydala se, s popruhem tašky přes rameno trochu nemotorně bokem, chodbičkou k východu.

Myslím na to, jak zvolna asi našlapovala na úzké vlakové schůdky, jak schválně zpomalovala krok a oddalovala chvíli, kdy se bude muset rozhlédnout po nástupišti.

Hrdlo měla sevřené a v žebrech cítila každý úder srdce – co když nikdo nepřijde? Kolem ní prospěchal páreček mladých Italů. kluk v bílé bundě položil holce ruku kolem ramen a společně se něčemu zasmáli.

Ohlédla se za nimi a uviděla ho.

Naproti zamilované dvojici přicházel vysoký černoch. Italy minul bez povšimnutí a zastavil se až u Aleny.

Později té noci, v čistě povlečené posteli úhledného hotýlku rodinného typu v okrajové čtvrti, přemýšlela Alena nad tím, jak se její život v posledních týdnech mění.

Jako by se tou nocí, kdy se v dřevěné chatce ve Vraném nad Vltavou všichni opili, dostala do jiného světa. Od toho dne už nic není, jak bývalo.

Marie jí dala peníze na vlak – prý je Aleně poslal Marc, ten, jehož bratr na ni čeká v Nigérii. Chce se s Alenou nejdřív vidět, promluvit s ní, dohodnout podmínky tak, aby všichni byli spokojeni.

Jenže Marka Alena zatím ani nezahlédla – vzkazy posílal po Marii a ten, kdo ji vyzvedl na nádraží, byl jeho kamarád Kunle: Marc se moc omlouvá, nemohl se pro ni dneska zastavit, ale zítra ji vyzvedne v hotelu.

Ještě těsně před usnutím Alena sama sebe uklidňovala tím, že Marie přece svého přítele dobře zná. Určitě by ji za ním neposílala, kdyby si jím nebyla jistá.

"No, a tak co teď mám dělat?" zvedla Alena pohled od popelníku, ve kterém současně rychlým a nervózním pohybem zamačkávala další, jen zpola vykouřenou cigaretu. Kouření jí asi moc nechutnalo.

Příliš dlouhý nedopalek se zlomil a proužek kouře se dál vznášel nad kavárenským stolkem, stejně jako nezodpovězená otázka.

"Co mám, sakra, dělat?"

Mlčely jsme.

Do maturity zbývalo už jen pár týdnů a od nás se čekalo, že budeme všechen svůj čas i myšlenky věnovat studiu. Jako by každá generace pozvolna ztrácela paměť a skutky vlastního mládí pod nánosem prachu plynoucích let pozbývaly jasné obrysy.

Alena se nijak zvlášť učit nemusela, věděly jsme. Ona sama byla sice přesvědčená, že ano, ale to jen proto, že netušila, jak moc dokonalá je, Patřila ke studentkám, které profesor nikdy nepřistihne nepřipravené. nikdy nepodvádějí, nikdy nevyrušují, nikdy neřeknou žádný nesmysl. Sukně vždycky dlouhé tak akorát, každý vlásek na svém místě, brýle posunované elegantně dvěma prsty a rtěnka jen v přirozeném tónu.

Holčička, která nikdy nezklame svoje rodiče.

Jenže Alena byla TAK perfektní, že dokonale zapadala i do třídního kolektivu pubertálních chuligánů. A byla TAK perfektní, že ji rodiče bez obav a s důvěrou pustili se spolužáky na chatu.

Nenapadlo je, že přinejmenším část Aleniny dokonalosti bude rozpustná v lihu.

Probraly jsme už všechny možnosti:

že by Alena prodiskutovala situaci se všemi potenciálními nastávajícími otci

že by podstoupila interrupci

že by dítě porodila a dala k adopci

že by se stala svobodnou matkou.

Že by mohla situaci probrat s rodiči, to nás samozřejmě nenapadlo. Ji možná ano, ale jak by mohla před rodiče s takovou novinkou předstoupit zrovna ona?

Podle všeho se alena odhodlávala odejít od rodičů – "s dítětem za svobodna bych tam zůstat nemohla, to ani za nic."

Z čeho bude žít? Kdo jí pomůže? Snažily jsme se jí to nenápadně rozmluvit.

Marie, něžná blondýnka s panenkovským obličejem a postavou pornohvězdy (jediná, kterou netrápily naše maturitní starosti, protože ze školy ji vyhodili už v prvním ročníku), se tvářila zamyšleně. Brčkem, sevřeným mezi špičkou palce a ukazováku, šťouchala do kostek ledu rozpouštějících se v tlustostěnné sklenici s pomerančovým džusem a kousala si rty.

"Já bych možná o něčem věděla," řekla, aniž by přitom přestala cinkat kostkami ledu o sklo, když si Alena už potisící věštila žalostnou budoucnost chudé svobodné matky.

Alena se na Marii poočku podívala. Skepse z jejího pohledu přímo odkapávala. Marie, která nedokončila školu a nikdy neměla pořádné zaměstnání, Marie že by pro ni mohla něco udělat? Marie, kterou jsme mezi sebou trpěly spíš pro ty společné zážitky našich prvních středoškolských dní, než pro co jiného, Marie že by jí pomohla?

"Musela bych se nejdřív zeptat," řekla Marie rychle. Led zacinkal o sklo.

"Mám přítele. V Německu. A ten má bratra. V nigérii. A potřeboval by pro něj českou manželku, aby sem mohl přijet. Teda ten bratr. Jsou to bohatý lidi, ale prostě potřebuje ten papír. A vím, že by ti za to dali peníze. Akorát bys musela jet do Nigérie, na tu svatbu… Zeptám se. Teda… jestli chceš."

Zaraženě jsme mlčely, než Alena mávla rukou s nově zapálenou cigaretou sevřenou mezi dvěma prsty.

"Zeptej se, za to nic nedáme."

Dvířka elektrické trouby tichounce lupla; s vytahovaným plechem se do kuchyně dostal závan horka a vůně.

„Zase je celá zdrclá!“ zvolala maminka dramaticky, zatímco se shýbala, aby mohla obrovskou vánočku dokonalého tvaru zhodnotit svým kritickým okem ze všech stran.

(Z nějakého důvodu považuje moje maminka všechny svoje vánočky za „zdrclé“, i když – přísahám – vždycky vypadají tak, že by je mohli z fleku fotit pro obrazovou přílohu hodně drahé kuchařky.)

Další