Do vypůjčených hrnečků nalil Můj Nový Choť horkou vodu a pak v obou důkladně rozmíchal mléčný prášek. Neméně pečlivě rozkrojil bagetu napříč na dvě poloviny a ty pak ještě podélně, aby je mohl pomalu, téměř obřadně namazat máslem. Naše poslední snídaně v Senegalu se musela obejít bez luxusu vařených vajec; na ulici nebylo žádné dítě, na které bychom mohli oknem zavolat a poslat ho k hokynáři.

Vyrazila jsem na závěrečný nákup do centra Dakaru.

Většina položek z nákupního seznamu v  Choti vyvolala lehké zděšení nad mým vkusem: kadidlo je dobré jedině na zimu, hennou se sice ráda zdobí moje tchyně, ale Choti se barvení oškliví; kinkilibu Choť nepije, mbalakh, rap ani reggae neposlouchá – prý má raději Mozarta, operu nebo, přinejhorším, jako nejzazší ústupek pokleslé kultuře, strpí Rn´B či zouk.

S důstojnou shovívavostí tak sledoval, jak si od „svého“ obchodníka na tržišti Sandaga kupuji několik tuctů kazet („ukažte mi všechno, co vyšlo v letošním roce“), jak pořizuji sklenici plnou načervenalých hrudek kadidla, sáček s nazelenalým hennovým práškem a  svazek listů kinkiliby.

Na zpáteční cestě jsme neměli štěstí. Autobusů, jedoucích naším směrem, bylo žalostně málo a všechny byly plně obsazené, nebo v nich bylo jen jedno místo.
Další autobus s otlučeným lakem a zadními dveřmi visícími z pantů. Choť naskočil a ujišťuje se, že ve voze jsou dvě místa.

– „Na co dvě místa“, podivuje se jedna z cestujících: „tak tu bělošku nech tady.“
– „To nejde, to je moje paní.“
– „Tak ať jede taxíkem, když je to paní.“

Na sedadle před ní se otáčí další pasažér: „A co kdybys jela taxíkem ty? Taky jsi paní, ne?“

Car rapide