Když letos na začátku dubna oznámil prezident Senegalu znovuotevření francouzských škol ve městě Touba, netušil, že místo "revoluce" odstartoval skandál.

S otevřením škol by totiž musel souhlasit tamní chalífa, El Hadji Lamine Bara Mbacké, a ten se dal vzápětí slyšet, že nic takového on nepovolil. A nepovolí. Dokud kuřatům nenarostou zuby, v Toubě žádná francouzská škola nebude; nechtěli ji tam ani předchozí chalífové a on sám proti tomuhle druhu vzdělávání nikdy nepřestane bojovat.

 

Ministr školství zařadil zpátečku – před zástupci médií řekl, že nemyslel znovuotevření škol, které v Toubě už nakrátko byly a ve kterých se od roku 1997 učí Korán – měl na mysli výstavbu škol nových, na tom že se s chalífou dohodli…

 

Jenže i to chalífa dementoval. Nechce ani nové školy. Žádné školy. Žádné školy, kde by zněla francouzština. Jestli si stát chce stavět francouzské vzdělávací ústavy, ať to dělá někde, kde k tomu nepotřebuje povolení, vyhlásil El Hadji Lamine Bara Mbacké.

 

Touba, ačkoli je v zemi, kde platí povinná školní docházka (a tato povinnost se nevymáhá, protože pětina dětí v zemi  žije v rodinách, které si nemohou dovolit nákup školních potřeb), žádné laické školy nemá. Rodiče, kteří chtějí, aby jejich děti využívaly státní vzdělávací systém, je do školy musí posílat do několik kilometrů vzdáleného Mbacke. Ostatním musí stačit Korán, sunna, spisovná arabština, literatura, zeměpis a matematika. Co není wolofsky, je arabsky.

 

Intelektuálové se hrozí: Touba se dostává do další izolace. Děti nebudou umět francouzsky a v životě se neuplatní. Senegal se rozdělil na dva tábory: na ty, co El Hadji Laminovi Barovi Mbackému za jeho neústupnost tleskají, a na ty, kdo mu zlořečí za to, že brání občanům v přístupu k jedinému smyslupnému vzdělání.

 

Potíž je ale v tom, že ani většina z těch dětí, které navštěvovaly francouzské školy – od základní po vysokou – se neuplatní. Nízká úroveň základního státního školství, vysoká nezaměstnanost a současná nízká prestiž řemesel a zemědělství škodí nejvíc absolventům škol. Kdo chodil do školy, nebude přece dělat něco tak obyčejného, jako obdělávat pole, kovat nádobí nebo šít boty, i kdyby se tím nakrásně uživil líp, než sezením v kanceláři. A kdo prošel (francouzskou) školou, nutně ztratí kus sama sebe – už nikdy nebude přemýšlet a mluvit tak, jako předtím; málokdy je to změna k lepšímu.

 

El Hadji Lamine Bara Mbacké nepochybně ví, co dělá: francouzské školy s sebou přinášejí pseudointelektuálství, ztrátu morálních hodnot a individualismus extrémní do té míry, že ohrožuje nejbližší okolí.

 

Děti, na které se doma mluví jiným jazykem než ve škole, mají horší školní výsledky než děti, které takovou rozpolcenost nezažily. A děti ve škole přijímají kromě jazyka i cizí pohled na život. Nemluvě o tom, že prvňáčci usedající do školních lavic často nerozumí ani slůvku z toho, co je jim ve třídě předkládáno; doma se francouzsky nenaučí. Takový systém rozdělí děti na dvě skupiny: na ty (téměř)geniální, které zvládnou výuku v naprosto cizím jazyce, a na ty "obyčejné", které handicap cizojazyčnosti překonávají těžko, pokud se jim to vůbec podaří.

 

Na druhou stranu koranické školy nemají žádný závazný standard ani osnovy; na učitele a metody výuky nikdo nedohlíží. V některých školách jsou děti ubytovány v neodpovídajících hygienických podmínkách, dochází k týrání a zanedbávání dětí. Pokud má tálib štěstí, absolvování kvalitní školy mu umožní pokračovat ve studiu na některé z vyšších škol v arabských zemích a pak, třeba, někdy někde použije svou dokonalou znalost klasické arabštiny nebo fiqhu. Pokud štěstí nemá, nenaučí se víc, než pár súr z Koránu, aniž by tušil, o čem jsou… a pak zbývá už jen doufat, že se v dospělosti uchytí v nějakém řemesle nebo obchodu.

 

Bohužel, zatím ještě pořád nedochází k tomu, co by bylo asi nejlepší, totiž k zavedení státního dozoru a pravidel pro náboženské školy.

 

Při čtení podobných zpráv si představuji, jaké by to asi bylo, kdyby Českou republiku anektovala Čína a zavedla nám tu přes noc jako úřední jazyk čínštinu a k tomu čínské školství. Kdyby, řekněme, Morava uchovala částečnou suverenitu, zdalipak by bojovala o to, aby si směla ponechat i původní ráz školství s češtinou jako vyučovacím jazykem a latinkovým písmem? Zdalipak by se ohlížela na to, že čínština je jazyk budoucnosti (mnohem významnější než jakási čeština) a že čínský vzdělávací systém je sofistikovanější…