„Měli jste přijet tak o týden později, to už by byly třešně,“ litoval tatínek, aniž by tušil, že ho vezmeme za slovo.

Musela jsem zařídit odpojení elektroměru a plynoměru u našeho minulého bytu. Do jižních Čech, kam nás pozvala kamarádka, je lepší spojení z Prahy. A Choť se rozhodl, že si potřebuje odpočinout. Vzal si dovolenou, posbírali jsme všechny kašlající a smrkající děti a vydali se na západ.

Pokud šlo o třešně, dorazili jsme skutečně v pravou chvíli. Choť, spláceje věčný dluh za manželku, očesal třešňový strom. Natrhal třešně pro dceru matčiny známé. Zavařil sedmdesát sklenic kompotu („On umí zavařovat?“ žávistivě žasla kamarádka. „Už ano,“ tvářila jsem se, jako že to  se rozumí samo sebou.). Posekal  trávníky na všech třech zahradách i na ulici před domem. Ugriloval večeři. Ošetřil jabloně. Vyměnil pneumatiky u (tatínkova) auta. S malováním mu to nevyšlo – při balení doma zapomněl část pístového válečku. A taky s kováním; na to nezbyl čas.

Pak tu byly ty zákežitosti s „mými“ byty:  v jenom domě se paní z bytového družstva domnívá, že nový nájemník v pronajatém bytě podniká – „má na zvonku název firmy, a pořád se za ním dobývají nějací lidé!“.

Nemám s sebou v Praze na nájemníka kontakt; párkrát jdu za ním do bytu, ale nikdo nikdy není doma. Při třetím pokusu škrábu na papírek vytržený z diáře nečitelný vzkaz (zkoušeli jste někdy psát vestoje a přitom držet v náručí dítě?), a pán hned nazítří volá… volá a diví se a pak je naštvaný. Jediný, kdo ho kdy prý navštívil, byla dvojice pojišťováků, a jelikož vytváří webové stránky, žádnou provozovnu nepotřebuje, klienty si domů nezve, ale pošta mu někam chodit musí…

„Ale jestli to tak moc vadí, tak já z cedulky na schránce ten jeden řádek odstraním,“ nabízí, a já ho ujišťuju, že pošta mu tam může chodit dál.  

Do bytu v Košířích se vloupali. Prý ti poslední nájemníci, „ta ženská s dětma“, říká pan Čonka ze sousedství. „Já jsem to po nich všecko zabezpečil, vidíte, ty dveře jsem zatlouk,“ povídá, a já nechci spekulovat o motivech jeho bohulibého činu.

 

 

„Ono tu stejně nic není,“ pokračuje pan Čonka, když rozpačitě obhlížíme spoušť v dřív uklizeném bytě, „ta televize ani to rádio,“ ukazuje na minivěž, „ty nejdou. …Teda já to vím, protože mně sem jednou ten chlap zavolal, ať mu přijdu zapnout topení,“ hájí se před myšlenkami, které nás ještě nestačily napadnout, „a on mi říkal, že ani ta televize nejde, že tam lítají barvy…“ .

Choť si proslovu nevšímá (bydleli jsme tu přece jen nějakou chvíli a tak už trochu víme) a skáče panu Čonkovi do řeči, že ty reproduktory od rádia si ale rozhodně vezmeme. Když se pan Čonka nabízí, že tu televizi a to rádio „vyhodí“, radši ještě připomínám, že lednička v kuchyni je naše a v každém případě si ji odvezeme (koupili jsme ji těsně před stěhováním do Brna).

„A ta kuchyň?“ tlumí pan Čonka hlas do mlsného polohlasu, „Tá je pěkná, tu bysem si vzal…“

„Vemte,“ mávla jsem rukou nad prvním manželským kusem nábytku, který jsme si s Chotěm kdy pořídili (jak jsem na ni byla pyšná!) a pan Čonka, asi abychom si to nerozmysleli, nebo aby nás nenapadlo za zánovní kuchyň něco chtít, honem srovnává tvář z výrazu obdivného do ustaraného: „Tu budu muset opravit! To bude práce!“ a Choť zatím snáší na hromadu peřiny a povlečení, aby je odnesl do Červeného kříže („ta paní minule povídala, že mají málo pokrývek!“).

 

 

To ještě nevíme, že o pár dní později zatlučené dveře vykopnou (snad) feťáci a seberou všechno, co se ještě sebrat dá (reproduktory naštěstí mezitím pan Čonka odnesl, takže je Choti může vrátit. Na opakovaný trik s „nefungující“ ledničkou jsme neskočili.), a do předávacího protokolu zástupkyně realitní kanceláře zapíše „klíče nepředány, dveře vykopnuté“.

A já už teď vím, že po zbytek života budu vzpomínat na nádherný dům s pověstí nejhoršího v Praze, na secesní krásu, probleskující pod známkami letitého chátrání a pod nánosy špíny.

 

 

Myslím, že ze všech domů, v nichž jsem kdy pobývala, jsem tenhle měla nejradši. S výhledem na kostelní věž a do korun stromů, stínících staré hroby; s pavlačí s chatrným zábradlím, které jako by hrozilo zřícením do hloubky čtyř pater pod ním (a dost možná, že opravdu hrozilo!), s omšelým točitým schodištěm bez osvětlení. V sousedství krámků a zastaváren se slepými výlohami, jen pár metrů od luxusních obchodů, voňavých multikin, drahých hotelů a naleštěných výkladů.

 

 

Obešli jsme blok a zamířili do parku.

 

 

Praha se mění; na jednom z dvorků v ulici u školy si někdo zřídil restauraci, lidi sedí venku, popíjejí pivo a dívají se na chodník. Z gay baru je prodejna tapet, z gymnázia policejní stanice a tam, kde se dřív šily šaty, vlaje z vytlučeného okna v patře poslední šedivá záclona. Na basketbalovém hřišti na nás cikánský kluk radostně pokřikuje „Respect!“, pak ještě cosi, čemu nerozumíme, a dělá na nás nějaké afroamerické(?) posunky. „Víš, kdo to byl?“ ptá se mě Choť, když jsme hřiště i nechali za sebou. „Přece ten chlapeček od sousedů,“ napovídá mi, a já si marně snažím představit chlapečka, ze kterého mohl za ty dva nebo skoro tři roky vyrůst tenhle mladý muž… Ale Choť má určitě pravdu; z našeho bývalého maličkého souseda je teď mladý americký černoch. 🙂 

(Pokračování)