„Měli jste přijet tak o týden později, to už by byly třešně,“ litoval tatínek, aniž by tušil, že ho vezmeme za slovo.
Musela jsem zařídit odpojení elektroměru a plynoměru u našeho minulého bytu. Do jižních Čech, kam nás pozvala kamarádka, je lepší spojení z Prahy. A Choť se rozhodl, že si potřebuje odpočinout. Vzal si dovolenou, posbírali jsme všechny kašlající a smrkající děti a vydali se na západ.
Pokud šlo o třešně, dorazili jsme skutečně v pravou chvíli. Choť, spláceje věčný dluh za manželku, očesal třešňový strom. Natrhal třešně pro dceru matčiny známé. Zavařil sedmdesát sklenic kompotu („On umí zavařovat?“ žávistivě žasla kamarádka. „Už ano,“ tvářila jsem se, jako že to se rozumí samo sebou.). Posekal trávníky na všech třech zahradách i na ulici před domem. Ugriloval večeři. Ošetřil jabloně. Vyměnil pneumatiky u (tatínkova) auta. S malováním mu to nevyšlo – při balení doma zapomněl část pístového válečku. A taky s kováním; na to nezbyl čas.
Pak tu byly ty zákežitosti s „mými“ byty: v jenom domě se paní z bytového družstva domnívá, že nový nájemník v pronajatém bytě podniká – „má na zvonku název firmy, a pořád se za ním dobývají nějací lidé!“.
Nemám s sebou v Praze na nájemníka kontakt; párkrát jdu za ním do bytu, ale nikdo nikdy není doma. Při třetím pokusu škrábu na papírek vytržený z diáře nečitelný vzkaz (zkoušeli jste někdy psát vestoje a přitom držet v náručí dítě?), a pán hned nazítří volá… volá a diví se a pak je naštvaný. Jediný, kdo ho kdy prý navštívil, byla dvojice pojišťováků, a jelikož vytváří webové stránky, žádnou provozovnu nepotřebuje, klienty si domů nezve, ale pošta mu někam chodit musí…
„Ale jestli to tak moc vadí, tak já z cedulky na schránce ten jeden řádek odstraním,“ nabízí, a já ho ujišťuju, že pošta mu tam může chodit dál.
Do bytu v Košířích se vloupali. Prý ti poslední nájemníci, „ta ženská s dětma“, říká pan Čonka ze sousedství. „Já jsem to po nich všecko zabezpečil, vidíte, ty dveře jsem zatlouk,“ povídá, a já nechci spekulovat o motivech jeho bohulibého činu.
„Ono tu stejně nic není,“ pokračuje pan Čonka, když rozpačitě obhlížíme spoušť v dřív uklizeném bytě, „ta televize ani to rádio,“ ukazuje na minivěž, „ty nejdou. …Teda já to vím, protože mně sem jednou ten chlap zavolal, ať mu přijdu zapnout topení,“ hájí se před myšlenkami, které nás ještě nestačily napadnout, „a on mi říkal, že ani ta televize nejde, že tam lítají barvy…“ .
Choť si proslovu nevšímá (bydleli jsme tu přece jen nějakou chvíli a tak už trochu víme) a skáče panu Čonkovi do řeči, že ty reproduktory od rádia si ale rozhodně vezmeme. Když se pan Čonka nabízí, že tu televizi a to rádio „vyhodí“, radši ještě připomínám, že lednička v kuchyni je naše a v každém případě si ji odvezeme (koupili jsme ji těsně před stěhováním do Brna).
„A ta kuchyň?“ tlumí pan Čonka hlas do mlsného polohlasu, „Tá je pěkná, tu bysem si vzal…“
„Vemte,“ mávla jsem rukou nad prvním manželským kusem nábytku, který jsme si s Chotěm kdy pořídili (jak jsem na ni byla pyšná!) a pan Čonka, asi abychom si to nerozmysleli, nebo aby nás nenapadlo za zánovní kuchyň něco chtít, honem srovnává tvář z výrazu obdivného do ustaraného: „Tu budu muset opravit! To bude práce!“ a Choť zatím snáší na hromadu peřiny a povlečení, aby je odnesl do Červeného kříže („ta paní minule povídala, že mají málo pokrývek!“).
To ještě nevíme, že o pár dní později zatlučené dveře vykopnou (snad) feťáci a seberou všechno, co se ještě sebrat dá (reproduktory naštěstí mezitím pan Čonka odnesl, takže je Choti může vrátit. Na opakovaný trik s „nefungující“ ledničkou jsme neskočili.), a do předávacího protokolu zástupkyně realitní kanceláře zapíše „klíče nepředány, dveře vykopnuté“.
A já už teď vím, že po zbytek života budu vzpomínat na nádherný dům s pověstí nejhoršího v Praze, na secesní krásu, probleskující pod známkami letitého chátrání a pod nánosy špíny.
Myslím, že ze všech domů, v nichž jsem kdy pobývala, jsem tenhle měla nejradši. S výhledem na kostelní věž a do korun stromů, stínících staré hroby; s pavlačí s chatrným zábradlím, které jako by hrozilo zřícením do hloubky čtyř pater pod ním (a dost možná, že opravdu hrozilo!), s omšelým točitým schodištěm bez osvětlení. V sousedství krámků a zastaváren se slepými výlohami, jen pár metrů od luxusních obchodů, voňavých multikin, drahých hotelů a naleštěných výkladů.
Obešli jsme blok a zamířili do parku.
Praha se mění; na jednom z dvorků v ulici u školy si někdo zřídil restauraci, lidi sedí venku, popíjejí pivo a dívají se na chodník. Z gay baru je prodejna tapet, z gymnázia policejní stanice a tam, kde se dřív šily šaty, vlaje z vytlučeného okna v patře poslední šedivá záclona. Na basketbalovém hřišti na nás cikánský kluk radostně pokřikuje „Respect!“, pak ještě cosi, čemu nerozumíme, a dělá na nás nějaké afroamerické(?) posunky. „Víš, kdo to byl?“ ptá se mě Choť, když jsme hřiště i nechali za sebou. „Přece ten chlapeček od sousedů,“ napovídá mi, a já si marně snažím představit chlapečka, ze kterého mohl za ty dva nebo skoro tři roky vyrůst tenhle mladý muž… Ale Choť má určitě pravdu; z našeho bývalého maličkého souseda je teď mladý americký černoch. 🙂
(Pokračování)
sandra
čvn 26, 2009 @ 09:50:21
Ten pracující manžel vypadá neodolatelně, nechtěla bys mi ho na pár dní půjčit? (na práci, samozřejmě, ve vši počestnosti:-) Potíž je, že ten můj nemá pocit, že by měl doživotně splácet, že si mě mohl vzít (naopak jeho rodiče, mám někdy takový pocit, žijí v představě, že doživotně splácet bych měla já jim:)
Jíťa
čvn 26, 2009 @ 10:46:07
Mě se při pohledu na ty krásné fotky sbíhají sliny na třešně, mému manželovi zase na to nebohé kůzlátko. Nakupuje každý týden od jednoho kolegy kozí mléko a dělá z něj zákys, kůzlátko k sežrání mu ale prodat nechtějí a on by si TAK dal….
Gábina
čvn 26, 2009 @ 11:47:50
Vždycky, když jsem jela tramvají kolem, říkala jsem si \"tak tady někde žila Manželka\". Jen jsem nevěděla, který dům to je. Teď už to vím 🙂 Manžel je šikovný a pracovnitý, také bych se přidala do pořadníku na zapůjčení 🙂
iva
čvn 26, 2009 @ 12:36:06
na pokračování už se těším 🙂
Nyaare
čvn 26, 2009 @ 15:42:59
já vždycky věděla, že Choť je záviděníhodný choť a že domy kol Bertramky jsou až archetypálně chytlavé. Takže mi neříkáš vlastně nic nového, ale říkáš to tak pěkně, že…poděkuju za připomenutí. 🙂
Martina
čvn 26, 2009 @ 19:44:39
moc hezky napsané, úplně vám závidím tu dovču a pohodičku mezi poli. Ten dům musel být kdysi opravdu pěkný, škoda, že ho nechávaj chátrat. Co děti, pamatovali si, že tam bydleli? mně se líbí ta fotka, jak tam choť stříká ty jabloně, vypadá jako lovec duchů :))
Quanti
čvn 26, 2009 @ 20:53:37
okolo jsem kdysi jezdívala denně na gymnázium… 🙂
Papaja
čvn 27, 2009 @ 01:35:05
Ty třešně vypadají parádně…nebylo by jednodušší je zamrazit? 🙂 Ale práce chotě se samozřejmě cení. Krásné fotky, všechny. Bytu je škoda!!! Jíťo, sehnat kozí maso nemusí být vůbec těžké. Pokud o to manžel tolik stojí, dám ti tip: otevři si inzerci na netu něco jako \"ifauna\" a tam v kategorii \"ovce kozy\" si najdete spoustu inzerátů a když jich hodně poctivě obvoláte nebo zašlete maily, najednou bude možností habaděj. Někdo vám ty nebohé tvorečky i zabije, někdo prodá živé, dle gusta manžela… Fuj, já jsem ale hnusná, jak domlouvám vraždění. Good luck.
Manželka
čvn 27, 2009 @ 08:52:57
Pracujícího manžerla nepůjčím, chyťte si nějakého samy! 🙂 S těmi tchyněmi a tchány domnívajícími se, že manželka by měla též doživotně splácet, je to asi celosvětový problém. Martino, dům je nádherný (z fotek to ani tak nevypadá!), ale poslední (nový) majitel se o něj naštěstí zajímáý aspoň natolik, že tam poslal statiky a revizi elektřiny a plynu a snaží se aspoň ucpat díry ve střeše… Moje starší dítě si pamatuje, že tam bydlelo, pamatuje si taky holčičku od (neromských) sousedů (o tom ještě příště). Papajo, zamražené třešně? A není kompot lepší? A co bychom pak dávali návštěvám? Nevím, nevím, jestli by si například Nyaare chtěla místo kompotu odnést vzorek zmrzlých třešní… 🙂 Jíťo, taky myslím, že kozy k jídlu se určitě sehnat dají.
Papaja
čvn 27, 2009 @ 18:05:46
V mražených třešních zůstane o žďabek víc vitamínů a jsou bez cukru. A třeba do pohárů, do koláče, já nevím…., se hodí taky. Ale možná ze mě mluví jen nechuť k třešňovému kompotu co mám odmala. Chutnaly mi kompoty z dýně (skoro jak ananas!), hrušek atd, ale třešňové už jen při vzpomínce… nee. :))) Svou maminku nervuju vytahováním ovoce z mrazáku a chroupáním jen tak, v létě. 😀 Ale stejně, zavařující manžel! 😉 🙂
Manželka
čvn 29, 2009 @ 14:48:00
Papájo, mražené ovoce mi nechutná ještě o krapet víc, než zavařované :), a z kompotů beru na milost jen broskve a ananas. Ale, práě, jak říkáš, \"zavařující manžel!\"(vzdych!). Také mě to fascinuje. :))) (To pánové v žádném magazínu nenajdou, že cesta k ženinu srdci vede přes kompoty /i u nás, které kompoty nerady/!) 😀
Papaja
čvn 30, 2009 @ 19:35:39
Aha. 🙂 😀 jj
Mikeš
říj 09, 2009 @ 16:35:05
Tubeen, nevím, jaké české mužské znáš, ale pomáhat jakýmkoliv rodičům se aspoň u nás považovalo za samozřejmost (ona by taky moje hysterická švagrová bráchu přerazila, kdyby se zdráhal pomáhat při rekonstrukci celého velkého baráku jejích rodičů. Stačilo, jak ho sjela, když při plení mrkve namítal, že mrkev z trhu přijde levněji). Co se zavařování týče, až po 20 letech jsem zjistil, jak bývalá mangelka nenáviděla zavařování – a to při něm vlastně jen přicmrndávala, páč materiál jsem přivlekl sám, sklenice umyl také sám, i ty blbé okurky jsem většinou drhnul také sám, takže na ni zbyla ta nejhorší práce, strkat to společně se mnou do sklenic. Tím to pro ni skončilo – teda, abych byl spravedlivej, ještě mi pomáhaha odpeckovávat meruně a broskve. Cesta k ženinu srdci – hm, promiň, ale mám pocit, že ta vede většinou přes jeden otvor.
Manželka
říj 20, 2009 @ 11:34:24
a vede cesta k ženinu srdci přes tentýž otvor i po letech? 😉 Můj tatínek si maminku už drahně let získává úplně jinými způsoby… A mě ty kompoty dojaly taky víc, než noc plná vášní. (Tedy, možná jsi měl na mysli jiný otvor, to se pak omlouvám.) K té pomoci komukoli z rodičů blahopřeji, netvrsím, že \"se to nevid¨í\", ale že \"to není samozřejmost\". Když se letos Choť po dovolené vrátil do práce s tím, že dovolenou strávil prací u tchána, ťukali si někteří kolegové na čelo a promlouvali mu do duše, že má myslet víc na sebe, užívat si a na nějaké rodiče kašlat.