Československá strana lidová dostala nápad: zrušíme daně vícedětným rodinám. Je zvláštní, kolik lidí to v internetových diskusích pochopilo jako „podporujme ty, kteří nepracují“, i přesto, že ze sociálních dávek se daně neplatí.
Pro mě je ale daleko zajímavější, jak si někteří z nás představují péči o děti.

„Každý ať má tolik dětí na kolik má finance. A také je třeba, ty děti zabezpečit, až vystudují, koupí bydlení. Dneska je to tak vysoká položka, že si každý rozmyslí mít víc dětí. Já mám jen jedno, protože jsem pracovala ve školství a tam se zbohatnout nedá.“

„děti stojí hodně peněz, studia jsou drahé, pak jim musíte postavit barák, koupit auto. Je fakt, že víc jak 2 děti dokáže málokdo zabezpečit.“

psali diskutující na serveru Novinky.cz.

Je potřeba děti zabezpečit. O tom se určitě polemizovat nedá. Nezletilé dítě potřebuje mít co jíst, co si obléknout, mít kde spát. Potřebuje chodit do (pokud možno dobré) školy, možná i do nějakých kroužků.  To všechno je povinnost i nejlepší zájem rodičů. Ale studia? Barák? Auto?

Rodiče by, podle mě, hlavně měli dítě vychovat tak, aby si studia, barák i auto dokázalo zajistit samo. A hlavně ne tak, aby případné pořízení čehokoli z výše uvedeného rodiči považovalo za samozřejmost, nebo dokonce povinnost rodičů.

Můj příbuzný, o kterém jsem už psala, má syna zhruba v Choťově věku. Platil mu školu, kterou syn nedokončil. Koupil mu byt, který syn prodal a peníze rozházel. „Poučen“, koupil můj příbuzný synkovi na další byt už jen smlouvu – přece jen, nenechá potomka – v té době už s manželkou a miminem – na ulici. Z bytu s regulovaným nájemným synka vystěhovali. Neplatil…

Říkám si, jestlipak by se onen mladý muž choval stejně, kdyby si na školné vydělával nočními brigádami, na byt si vzal půjčku a věděl, že z jeho vlastních průšvihů ho nikdo jiný tahat nebude?

V Dakaru asi před dvěma lety kdosi založil soukromý hospic – zahlédla jsem na internetových stránkách reklamu. Slibovala kvalitní péči našim blízkým. Reklamní banner byl k vidění asi tři měsíce, pak zmizel. Mám pochyby o tom, že kapacita hospicu byla vyčerpána – spíš nenašel zákazníky. Dát staré rodiče nebo prarodiče z domu? Nepostarat se o ně v nemoci a ve smrti? Horší ostudu si těžko lze představit. Rodičům přece člověk vděčí za život! Dluh rodičům se nikdy splatit nedá, i kdyby se rodiče dítěte vzdali hned po narození.

U nás je to jiné. Lidé chodí do práce, nemají čas, nemají peníze, aby zůstali doma… nebo si to myslí. Málokdo je ochotný změnit zaměstnání, domluvit se s partnerem, aby jeden mohl být vždycky doma a postarat se o – třeba celá léta – umírajícího dědečka. A taky, kdo by chtěl mít senilního starce doma? Je pohodlnější říkat „dědeček potřebuje specializovanou péči, tu my mu doma nikdy dát nemůžeme,“ případně „otec nás opustil, když jsem byl malý, tak teď si ho domů brát nebudu!“. U nás rodičům splácíme „něco za něco“, i v našich pohádkách to tak bývá. A často „za něco“ nedáváme nic.

„Přibližně 5000 bytů ročně se v poslední době v Praze uvolňuje tím, že se jejich majitelé odstěhovali na chaty a chalupy. Zhruba 20 až 30 procent vlastníků prázdné byty dále pronajímá, ostatní je třeba prodají nebo poskytnou svým dětem a vnoučatům.Kromě Prahy se stěhování na chaty týká hlavně Brna, výjimkou ale není například ani v Ostravě nebo Plzni.
Většina lidí, kteří se takto z měst stěhují, patří spíše mezi seniory.
Hlavní motivací pro ně většinou není pronájem bytu, ale jeho přenechání dalším generacím, soudí Diblík; lidé volí bydlení na chatách a chalupách jako levnější alternativu ke koupi rodinného domu.

„Po zateplení a dalších úpravách je investice nižší. Je to však  vykoupeno kvalitou bydlení,“ informoval Jan Kratochvíl z MEXX Reality.
 

Podle tohoto článku starší lidé, kteří po životě plném práce a povinností zasluhují žít ve všem pohodlí, tedy často upravují své chaty a dobrovolně souhlasí se snížením kvality bydlení, aby jejich děti měly všechen luxus… a byt (většinou) zdarma. Přesto se k nim v naší společnosti chováme hůř, než leckde jinde, kde se dospělé děti tolik nerozmazlují.  

Pod jedním mým článkem se objevil názor:   „Neúcta ke stáří pramení i z neúcty k mládí. Stačí se podívat, jak jsou na tom dnešní mladí lidé, které zrůdný systém a komunističtí rodiče vyhánějí zcela nebo nepřímo na ulici resp. k celoživotním dluhům u lichvářských bank.
…Těžko se dnes někdo bude starat o rodiče, když ti ho jako běžnou normu vykopávají do nicoty a dluhů, zatímco jim ve většině případů střechu nad hlavou dali zadara komouši nebo jejich rodiče.  Jak se chováš ke svým dětem v jejich mládí, tak se jednou budou chovat ony k tobě ve tvém stáří.“ 

Obě moje babičky dožily u nás. Jedna z nich celý život pracovala jako pradlena; po manželovi, zemřelém na souchotiny, jí zůstaly tři děti, z toho dvě nevlastní. Děti uživila, byť za cenu toho, že za tmy odcházela z domova a za tmy se vracela. Nikdy se ale nedostala tak daleko, aby nemusela žít v nájmu. To až díky druhé babičce, která měla dva domy – jeden z toho nájemní – a jeden z dvoupokojových bytů („dvoupokojový“ tu znamená pokoj, kuchyň a na chodbě společný záchod) dala synovi po svatbě k dispozici. S mou maminkou se do nového domova nastěhovala i maminka její, která na to, aby dětem zaplatila bydlení nebo školy, nikdy neměla. 

 Přesto by nikdo z mých rodičů nikdy vážně neuvažoval o „odložení“ některé z těch starých dam „někam, kde by měla lepší péči“.  

Choť a jeho bratři chodili na církevní, soukromou základní školu. Když druhý z nich odmaturoval, odešel jejich otec do důchodu. Na studia si děti musely dál vydělávat samy, a k tomu i na školné pro ty mladší z nich. Gymnázium teď dokončil poslední z nich. Ti ostatní, všichni kromě nejstaršího – Chotě – na kterém bylo zodpovědnosti nejvíc, vystudovali univerzitu nebo soukromé vyšší technické školy, zaručující lepší možnost nalezení lukrativního zaměstnání. Kdykoliv teď mají nějaké peníze navíc, vzpomenou si na rodiče. Platí lékařské účty za tatínka, zavedli vodovod mamince.

První věc, na kterou jakýkoli Senegalec obyčejně myslí, když dostane dobře placenou práci, je: „postavím dům pro maminku“ nebo „zaplatím mamince/tatínkovi cestu do Mekky“.  

U nás, když přijdou k penězům rodiče, napadne je často „postavím dům pro syna.“  

A přece… když jsme docházeli – tatínek, moje sestra, moje neteře (z nichž jedna kvůli tomu přiletěla z Nového Zélandu), švagr, já a Choť – den za dnem, téměř celý měsíc, ošetřovat maminku, která ležela – nemohoucí a nevnímající – měsíc v nemocnici, oslovovaly nás zdravotní sestry. Říkaly nám, jak je to vzácné, jaké má maminka štěstí… že takovou rodinnou soudržnost vůbec nevídají. 

Na druhou stranu se mi stává, že si čtenáři Baobabu myslí, že jsem dcerou krkavčích rodičů. Četli totiž pasáže o tom, jak jsme žili bez teplé vody a neměli co jíst… a jsou názoru, že rodiče mi měli pomáhat. Nehledě na to, že rodiče by mi jistě pomohli, kdybych je o to požádala, já tu myšlenku nesdílím. Proč by měli rodiče podporovat dospělé a zdravé dítě, pokud to není opravdu nezbytně nutné?

Moje maminka nám – mně a sestře – nedala byt, dům ani auto. Maminka nám dala život. Nosila nás devět měsíců. Kojila nás, utírala nám pokakané zadečky, plakala, když jsme měly horečku nebo nás něco bolelo.  Učila se s námi, když jsme chodily do školy, vyprávěla nám pohádky. Trpěla naše pubertální nálady a bála se o nás, když jsme cestovaly.  

Rodičům vděčíme za to, že nás přivedli na svět a dali nám – aspoň většina z nich – lásku. To ostatní si můžeme pořídit sami. Tu šanci jsme od rodičů dostali všichni.  

http://www.sreality.cz/reality/stehovanim-na-chaty-lide-casto-resi-bydleni-deti-a2783