Srpen plyne poklidným tempem… aspoň pro mě. Ne tak pro Chotě.

V předešlé části Deníčku šílené matičky jsem psala o peripetiích spojených se služebním postupem a o tom, že se Choti asi nepodaří přestoupit do jiného týmu dřív, než v září. Tak zněl oficiální verdikt.

Na Chotě už toho bylo trochu moc. Vyhrabal staré vzkazy, kde mu jeho nadřízený tvrdí, že už ho dávno uvolnil a všechno je připraveno k převedení, kopie rozeslal nadřízeným nadřízeného a za ním samým si, s důkazem v ruce, došel. Najednou, světe div se, všechno šlo. Ne sice obvyklými administrativními cestami, na to bylo pozdě, ale v reálu se nové oddělení Chotě dočkalo hned toho dalšího rána.

Má jinou pracovní dobu a každý den potřebuje novou nažehlenou košili. Protože já žehlím mnohem hůř než on (a košile musí být d-o-k-o-n-a-l-é), naštěstí se mě to nijak zvlášť netýká. Horší je, že Choťův původní tým za Chotě nemá náhradu. A tak Choť pracuje na svém novém místě… a občas taky na tom původním. Vrchol (doufám) nadešel minulý čtvrtek, kdy choť v osm ráno nastoupil do práce, v půl páté odpoledne ukončil směnu, v sedm večer nastoupil znovu – na staré pracoviště – a v sedm ráno dalšího dne měl, po jednadvaceti hodinách, „padla“. Naštěstí to tak bude jen do konce srpna.

Diskriminovaná slečna z tramvaje, co „umí anglicky“, poslala Choti, jak byli domluveni, e-mail s životopisem, aby jí ve firmě zkusil najít práci. Z nějakých důvodů je tu velmi rozšířená víra, že když někdo někde pracuje, může tam kdykoli komukoli najít místo. Choťův e-mail přetéká životopisy Iráčanů, Guinejců, Afghánců a Slováků.

Ale slečna je první, kdo k životopisu připsal, že miluje horké noci (a to ještě Chotě neviděla v nažehlené košili!).  🙂

Kakao je stále stejné usměvavé nemluvně, které celé dny nezapláče, a Miminko a Knoflíčka teď přes den skoro nevídám; chodí si hrát k sousedům, snad aby si ještě užili jejich dětí. U sousedů se totiž stala hodně nepříjemná věc… a odstěhují se. Netěší mě to.

Změny sousedů vesměs znamenají, i když ne třeba rovnou ztrátu, pak aspoň oslabení přátelských vazeb. Milá a charizmatická sousedka, která nám na Vánoce nosila cukroví, která dělá báječné koktejly a krmí, aniž bych věděla, mé děti gulášem, mi bude chybět stejně, jako mi chybí milá a charizmatická sousedka z Prahy, která hlídala Miminko, chodila s námi ven když jsem byla těhotná a nosila mi nákupy, když jsem si zlomila nohu.

 

A nevím, jak to říct dětem.

 

Kdykoli jdeme z venku domů, tlučou u sousedů na dveře a volají „Janíku!“ Dvanáctiletý Janík je pouští dál, aby si s nimi mohl hrát, nebo se všichni seberou a jdou k nám. Ale když už tu nebudou, nikdo nezapíská odpoledne na Knoflíčka tak, jako každý den po návratu ze školy pískává Janík, a děti nebudou volat nadšenými hlásky „Joooo! Janík! Janíkuuuu!“ a řítit se ke dveřím tak, že je pro samý spěch nemůžou ani otevřít.

Marně přemítám, jak bych se sousedce mohla ještě rychle aspoň trochu odvděčit za to, co pro nás dělali – Janík krmí naši kočku, když jsme pryč,  jeho maminka nám půjčuje klíče od (jejich) zahrady, když jsou pryč oni.

„Janík sem bude za vámi určitě chodit,“ chlácholila mě sousedka před pár dny, „vždyť on má školu tady za rohem…“ Inu, školu, tu za rohem má, což o to. Ale je rozdíl mít kamarády v domě a mít je za (byť školním) rohem.  

Kakao po Janíčkovi ještě tesknit nebude. Kakaovi je půl roku a já si řekla, že teď, když budou děti ve školce a choť bude mít víc volna, mohla bych si najít práci aspoň na část úvazku.  

„Ty chceš dělat uklízečku?“ povytáhl Choť obočí nad volbou mého budoucího povolání.

 „Nemusím dělat zrovna uklízečku,“ bránila jsem se, „ale na částečný úvazek nikde nic jiného nenabízejí…“

Pomlčela jsem o tom, že když nemám žádné doklady o tom, že jsem vůbec kdy byla zaměstnananá (kromě pracovních smluv, a z nich nejmladší z roku 1995), žádné doporučení, neprokazatelnou praxi, a když potenciálního zaměstnavatele můžu vábit jedině na na prachem zapadané maturitní vysvědčení a informaci o čtyřech letech na mateřské, moc vysoké ambice mít nemůžu.

 „Ještě bych mohla dělat tuhle noční recepční v hotelu.Chtějí reprezentativní vystupování a dva světové jazyky, dvanáctihodinové směny… To by šlo, ne?“

„Hm,“ nahlédl mi přes rameno Choť, „za osm tisíc hrubýho, to je skvělý. Dostaneš pět tisíc na ruku… Tak já ti  dám šest a budeš v noci hlídat doma děti, jo?“  

 Budu noční recepční ve vlastní ložnici…  

Vrátil se ramadán. Poslední dobou běží roky tak rychle, že mi to připadá, jako by jeden postní měsíc stíhal  druhý.

„Co je to Bůh?“ zeptala se Miminka předevčírem, a já jsem upadla do rozpaků, co na to odpovědět.  Připadalo mi, že slovníková definice o mocném, nadpřirozeném, nesmrtelném všemohoucím a vševědoucím by ji neuspokojila, 99 jmen Božích nejspíš taky ne.   

Uf! Otázky o sexu zodpovídám daleko bravurněji.  

Komplikace evropanství na nás doléhají plnou vahou. Kdybychom byli (třebas) Iráčené, nechali bychom děti od tří let memorovat Korán a považovali to za vhodnou náboženskou osvětu pro tento věk. Ještěže vím, že nejsem sama, koho tyhle otázky ve výchově dítěte uvádí do rozpaků.

Ptal se mě před několika měsíci kamarád, český muslim – manžel katoličky a otec holčičky o něco starší, než ta naše – jak předkládám dítěti náboženství. Musela jsem přiznat, že nepředkládám. Jak předložit tříletému dítěti filosofii, věčnost, koloběh života, vesmír? Kamarádovi se zjevně ulevilo, že není sám, kdo se s problémem potýká, a dodal, že si musí osvěžit pravidla modlitby, aby dcera aspoň věděla, jak se modlitba provádí. V tom mají naše děti výhodu – modlitby, kostely a mešity u nás nejsou o nic exotičtější, než nákupy a obchody.  

Kamarádka bioložka, matka dvou malých dětí, odjíždí na měsíční služební cestu do Senegalu. Mám jí říct, co bych chtěla přivézt, protože si umí představit, že se mi asi hrozně stýská… Kamarádka má za muže českého genetika (nebo tak něco), ale do Senegalu jezdí pracovně už dlouho, a tak ví a chápe. Závidím jí.

A Nigeria mi včera v noci nasadila brouka do hlavy. Kdybych prý odjela s dětmi do Afriky a Choť zůstal sám v Evropě, ušetřili bychom spoustu peněz… a místo v desetiletí (nedej Bože desetiletích!) by se naše stěhování na jih mohlo počítat v horizontu několika málo let. Třeba i jen dvou…Tedy vlastně  Choťovo stěhování, protože my ostatní bychom tam už byli. Nigeria má pravdu. Ať se na to dívám z kterékoli strany.

Teď ještě, jestli si to bude myslet i Choť…