Nejsem "in". Nemám účet na "sociální síti". Ale Choť ho má.  

Skrzevá Facebook je ve fotografickém styku se sourozenci, spolužáky, bývalými kolegy a kolegyněmi, současnými kolegy a kolegyněmi, současnými sousedy… a bývalými sousedy. Ty senegalské nevyjímaje.   Někdy se mu dívám přes rameno.

 

"To je krásná fotografie," rozplývala jsem se včera před monitorem, z něhož zářily úsměvy dvanácti mladých mužů oblečených ve svátečních kaftanech. "Ty barvy… to musel být nějaký svátek? … No asi jo, proč by se jinak fotil takhle?" ukázala jsem na mladíka v popředí – měl v ruce složený modlitební koberec a kolem krku se mu, po vzoru baay faal, vinul muslimský růženec.   

 

"To víš, že to byly svátky, vždyť se podívej na ty šaty," potvrdil Choť. "Jé, tady je můj nejmladší bratr… A ten s tím kobercem a růžencem, to je křesťan, koukni, tady píše, Émile. Oni vlastně," zamyslel se a prohlížel si fotografii znova, "na tom obrázku jsou většinou křesťani."  

 

"A proč má Émile v náručí koberec?" divila jsem se. Vím už dávno, že ta dělící linie "křesťan-muslim-animista" je v Senegalu velice tenká, ba místy nejasná, ale co by dělal křesťan s kobercem, to jsem si představit nedovedla.

 

"No šel se modlit, přece, když byl svátek," užasl zase pro změnu Choť.

 

"Modlit? Kam, do mešity? To umí?" nebralo moje překvapení konce. "Jasně, kam jinam? To nikdo neřeší, křesťan, muslim… Jsou svátky, a když jsou svátky, jdou se lidi modlit. Na Korite a Tabaski do mešity, o Velikonocích do kostela. Bůh je jenom jeden. Však taky, proto," uzavřel, "se ještě nikomu nepovedlo rozdělit Senegalce kvůli náboženství. A ne že by to nezkoušeli!"  

 

Prohlíželi jsme si fotografie na Facebooku. Celý večer. Fotografie ze Senegalu i z Česka. Fotografie horolezců, křesťanů s koberečky, zasněžené krajiny a dívek v plavkách.  

 

Prohlíželi jsme si fotografie… a zapomněli se dívat na zprávy. V nigerijském Josu zemřelo při náboženských střetech, vzniklých z neznámých důvodů, na tři sta lidí. 

 

 (Rovněž viz dnešní článek Ivy Pekárkové o Josu.)