Kdo si „pořídil černocha“, nechť ve vlastním zájmu předstírá, že černoch není černoch.

Na profláknutém serveru, kde se nachází mé detašované blogovište, bývá legrace.

 

Už jsem se zbavila počátečních iluzí, že by blogosféra nejčtenějšího serveru nebyla komunitní – ale protože komunita je vetší, i švandy je víc.

Na stránkách IDnes je takový vynález: pokusný blog. Něco jako „pískoviště“ na Wikipedii.

 

Způsob uvažování nekterých psavců (nejen tam) mě občas přivádí k úžasu. Naposledy se to povedlo pánovi, který se písemně divil, proč že lidé vlastně tvoří blogy. Nejsem sice s to komentovat, proč asi blogují inženýři s krásnými domy (za příspěvek k úvaze „co hledá na blogu matka tří dětí, nemá snad dost práce doma?“ by se dal považovat můj článek Matka na ten nejplnejsi úvazek ), zato se – ač sama již starší dáma –  cítím být dostatečně fundovaná k vyjádření k odstavci věnovanému blogujícím „českým holkám“:  

 

„Ještě zajímavější jsou české holky, které si pořídily černocha a maj potřebu to vytrubovat do světa..pro mě za mě, vemte si svoje černochy, ale musíte tak okatě o tom psát a pak si stěžovat, že dostáváte rasistickou poštu? Co kdyby našinec nebyl jenom velkej kecka, ale skutečně chtěl něco provést dotyčné paní, která nám říká vše a ukazuje na blogu fotky, jakýsi veřejný deníček, kde najdete fotky manžela, rodiny, dětí, bytu, popis, kde bydlí, do jakých parků chodí..kdybych chtěl, lehce si najdu dotyčnou rodinku..není to divný, takhle se svěřovat cizím? Je mi vždy líto manželů, kteří ani nevědí , že dotyčné blogují nebo pokud vědí, nevědí, do jakých detailů dotyčné zacházejí. Sakra, ženské, proč si nepíšete deníček jen tak jako dřív? Nenapadá vás, že tím můžete ublížit vlastní rodině, že se to nutně nemusí líbit ostatní rodině, že jsou jejich životy popsány na blogu, jejich nátura, jejich nemoci, jejich stolování či co..? V cizině tohle není tak běžný, ono v cizině tohle už holky mají dávno za sebou, není to taková novinka začít si s cizincem…“  

Zní to trochu, jako kdyby byl internet plný blogu rasových exhibicionistek… ale jak (a proč) tajit, že má někdo partnera jiné národnosti? Jak o zvláštnostech binacionálniho vztahu psát nenápadně, „neokatě“? A proč o nich nepsat? Proč „politicky korektně“ předstírat, že nejsou?

Před dvěma lety si na blogu povzdechl arabista Zdenek Müller, ze „Alláhovy nevěsty“ píšou jen a pouze o islámu, zatímco bychom „raději četli něco o tom, jak muslimové u nás žijí a to docela konkrétně a věcně. Vyprávějí svým dětem české pohádky, zpívají jim české písničky, hrají na nějaký hudební nástroj, chodí do kina, čtou občas něco jiného než korán a náboženské příručky? Zajímá nás život naších muslimských občanů, nikoliv naučené fráze.“

O životě našich muslimských občanů píšu. Píšu pro ty, které to zajímá. Píšu proto, ze nedorozumění vzniká z nevědomosti. Proto, ze i mě zajímají blogy Vietnamců, veganů, childfree, satanistů… Čtu, abych porozuměla. A píšu, aby porozuměli ti, kteří čtou.

Jak je vidět, někdy se moje snaha míjí účinkem. Ale jindy ne. (Diky, Cirrat!)  

Fotografie schovávat nebudu: bylo by to snad i směšné, potom, co se v posledních patnácti letech (někdy i s celou rodinou, a, ano, i s interiery ruzných svých příbytků) objevuji v různých televizních pořadech a časopisech.

Tajit identitu rovněž nehodlám: je to s českým národem tak zlé, ze člověk, který se dopustí dobrovolné odlišnosti, je v ohrožení života? Pokud ne, pak je to v pořádku (a proč tedy nepsat, že?). Pokud ano, je to o důvod víc – ne míň! – proc psát.

Anonymy (na žádném blogu jsem nečetla, že by si na ně někdo stěžoval – většinou se jimi adresáti spíš baví) chodí i bez blogování, a dokonce i těm, kdo nejsou muslimové a žijí zcela černochů i černošek prosti.

Jinými slovy: pokud se i zde mezi Vámi, milé čtenářky a čtenáři, nachází někdo divící se, proč píšu o „multikulturním manželství“, zamyslete se nad tím, jestli by se Vám stejne podivuhodným zdálo, kdybych psala o životě ve svazku s vozíčkářem, horolezcem nebo euroindiánem, se všemi specifiky, která to přináší. Pokud zní odpověď „ne“, něco je špatně… ale ne u mě.  

A, poslední poučení na závěr (zejména pro neblogujicí): blog není televizní Big Brother, ani skrytá kamera. Nepodléhejte dojmu, ze se jeho čtením „dozvíte vše“ o autorovi a jeho rodině (jak uz jsem se doslechla z diaspory).  Dohlédnete přesně tam, kam vas autor(ka) dohlédnout nechá.