Ráda si myslívám, že scénky a postoje druhu "nepůjčils´mi kyblíček, tož tě majznu lopatičkou", "když budeš kamarádit s Lucinkou, dosmrti na tebe nepromluvím" či "s Betynkou nekamarádím, protože Janička ji nemá ráda" jsou v životě lidském jen vývojová fáze, z níž se samostatně myslící jedinec vyhrabe během docházky do mateřské školy, nebo nejpozději v průběhu návštěv prvního stupně školy základní. Stává se mi, žel nezřídka, že skutečnost mě z té iluze vytrhává.

"Ani jsem ti neřekl, co se mi tuhle stalo," vzpomněl si nedávno Choť. "Taková ta paní, co vychovává vnuka… toho chlapečka, co není nikdy vidět s nikým jiným než s ní – ona má nějakej problém s dětma… asi."

 

"S dětma? Jak to, proč?" nechápala jsem.

 

"Tenkrát, jak jsem s nima šel na Princeznu a žabáka, víš, tak jsme jeli tramvají.  Čekali jsme na zastávce, tramvaj furt nejela, tak si tam děti sedly na lavičku a hrály si. Děti na jedné půlce lavičky, nějaká stará paní na druhé půlce. A teď přišla ta ženská, měla tašku, a puf – položila ji rovnou mezi děti. No, koukaly… tak jim říkám, ´to nevadí, stejně už nám to jede´, a ještě jsem jim připoměl, ať si nesahají rukama, jak s nima tak šmataly po tý lavičce, na obličeje, že je ta lavička špinavá. A ta paní zvedla nohu a začala si o tu lavičku, o sedátko, čistit podrážky."

 

"A co bylo dál?" zajímalo mě.

 

"Dál… nic, nastoupili jsme, a já jsem se, náhodou, ani nerozesmál," pochlubil se Choť.

 

"Poslyš," nezdálo se mi na jeho vyprávění pár detailů, "to je divný. Nemá ta paní spíš problém s tebou, než s dětma? Ona rozumí francouzsky?"

 

"Ne, já jsem na ně už radši mluvil česky. Asi jo, asi má problém se mnou, ale za to já nemůžu…" rozkryl přede mnou Choť kořeny špinění laviček i důvody nevraživých pohledů, jimiž mě probodává kdysi milá prodavačka v obchodě.

 

"Já jsem totiž asi před dvěma lety v létě šel někam s dětma," začal líčit, "přes park. A ona tam byla s tím chlapečkem, co si hraje pořád sám. Já pospíchal, děti šly po trávě a chlapeček byl rád, že je vidí. Ta babička na něj volala něco jako ´hele, vidíš, tady jsou taky děti,´asi si myslela, že si jdeme do parku hrát. Já na děti v tý chvíli ale taky volal, francouzsky, že pospícháme, ať jdou honem. Chlapeček k nim běžel a ony, vždyť je znáš, jak s cizíma dětma vůbec nemluví, se zastavily na místě. Na chlapečka se nechtěly ani podívat, a babička si asi myslela, že já jsem jim zakázal, aby si s ním hrály. Od tý doby se na mě ksichtí, kdykoli se potkáme… no a ta prodavačka v obchůdku taky, protože to její kamarádka…"  

 

A já jsem se konečně po dvou letech pochopila dozvěděla, proč se pro paní prodavačku z ničehož nic stalo problémem i prodat mi jízdenku ("přestupní? To jsem v životě neslyšela, jaká to je? Přeeestupníííí?! No teda, to se někde říká? Che-che, to jsem teda vážně ještě neslyšela!").

 

Ještě, že už se stěhujeme!  

 

Jenom doufám, že tu lavičku paní otřela, jen co byl Choť z dohledu. Bylo by mi líto, kdyby kvůli "lopatičce a kyblíčku" měl někdo další mít třeba zničený kabát.