Bývala nejhezčí ze třídy. Možná i ze školy. Už jako malá holčička budila pozornost; procházelo jí to, co by nám ostatním neprošlo, a leccos měla lehčí. Bylo to její štěstí, protože to, co jí přebývalo na půvabu, chybělo jinde.

Na střední školu se dostala stěží; nikdy nedokončila ani druhý ročník, i když se o to pokoušela celkem třikrát. Nevadilo to; práci si našla vždycky, tu jako modelka, tu jako barmanka, rok nebo dva ji živil bohatý milenec, kterého za čas vystřídal ještě bohatší. S jedním z nich odjela za moře, a my ji přestali vídat. Její maminka, půvabná po celá ta desetiletí, na zdvořilé otázky odpovídala, že dcera se má dobře, ne, nevdala se ještě, vrátit se nechce.

 

To bylo před érou Facebooku.

 

Včera jsem ji viděla. Poprvé po deseti letech. Poznala bych ji už jen podle jména. Muži po ní, podle toho, co píšou v komentářích, (marně) šílejí pořád. Osobního šarmu Heleně asi neubylo. Je svobodná a bezdětná, prozradila na sebe. Je o (notně ovadlých) třicet kilo těžší a celulitidu má i na nose, prozradily na ni fotografie a video.  

 

Helena je o dva roky mladší než já.

 

Ne, cizí neštěstí nepotěší. Cizí neštěstí vyděsilo. Jdu oprášit činky.