Mužům na nějakém tom smítku prachu nebo otisku dětského prstíku na zrcadle nezáleží. Prý.

Nevím, kde to ti, kteří to tvrdí (a že jich není málo!) vzali.

 

Jedna z mých nejrannějších vzpomínek je ta na tatínka, jak mě učí do čisťoučka luxovat zářivě zelený jekor, a další, jak mi ukazuje, že umyvadlo bych měla drhnout, pěkně pískem, denně.

 

Choť, když už nemůže déle trpět mou úklidovou nedbalost, chápe se sám hadru a cídidla, aby náš odraz v nerezových nožkách barových židliček v kuchyni znovu získal bezchybnou zřetelnost.

 

Když jsem před časem téměř neohlášena navštívila kamaráda v jeho mládenecké novostavbě, cítila jsem se… pod psa. V bytě, hodném označení "vzorový", bylo všechno srovnáno na milimetr přesně. V lednici v krabičkách uložena do zásoby (kamarádem navařená) domácí jídla. Z podlahy by se dalo jíst, podle přikrývky na posteli rýsovat. (Nejspíš nad podlahou levituje ve dne a nad postelí v noci.)

 

To moje návštěvy jsou zdvořilejší – objednávají se dlouho dopředu. Udělal to i Honza, geolog, který jel z Prahy do Brna na burzu minerálů, a potřeboval u nás složit hlavu.

 

Noc před jeho příjezdem jsem nespala. Snažila jsem se umýt omyvatelné, vyleštit vyleštitelné, oprášit oprášitelné, vyklepat vyklepatelné. A vyžehlit nevyžehlitelnou hromadu prádla, konstantně se rozrůstající o prádlo průběžně prané a dosychající.

 

Řečeno stručněji, pokoušela jsem se stihnout nestihnutelné. Ráno mě zastihlo navyspalou, unavenou, nad nevyžehleným prádlem a bytem naleštěným jen zčásti.

 

Totéž ráno zastihlo mé starší děti v zajetí jakési záhadné choroby, která byla dost závažná na to, aby jim znemožnila navštívit předškolní zařízení, a dost lehká na to, aby na ni po první dávce paracetamolu dočista zapomněly.

 

Honza zazvonil až ve chvíli, kdy částečné naleštění z předchozí noci již metamorfovalo zpět do úplného ušmudlání a útulného chaosu.

 

Prozradil mi, že má hrozně moc práce, je stále ve stresu, a "mohli bychom jít na procházku, ne, je krásně… Pojďte ven," lákal mě, aniž by překročil práh bytu.

 

"Ráda bych, ale musím vařit večeři," odmítla jsem a dodala, že i já jsem ve stresu, nic nestíhám, činnosti kumuluji, co to jde, a stejně ten čas, potvora, někam mizí!

 

"Nestíháš?" podivil se Honza. "Jakto? Co děláš? Copak děti nechodí do školky?"

 

"Chodí. A stejně nestíhám," přiznala jsem s pocitem absolutního selhání. "Ono je to tak," zamyslela jsem se, "víš, ne že bych něco dělala dlouho, jako třeba dvě hodiny, pět hodin… ale to děláš něco minutu, něco dalšího pět minut, něco deset, něco tři… no a než se otočíš, je dvacet hodin v háji."

 

"Hm, to máš asi pravdu," děl nepřesvědčeným tónem Honza, a dodal: "Ale stejně, vykašli se na večeři, pojďte ven…" a já si představila, jak Choti, který je bytostně přesvědčen, že jen teplé jídlo je jídlo a jen pokrm, jehož příprava zabrala alespoň tři hodiny, je hoden pozření – jak tomuhle Choti servíruji chleba s máslem, vydávajíc namazané pečivo za večeři. Vycházku jsem nějakým zdvořilým způsobem odmítla a soustředila se na vytváření poživatelné krmě, aniž bych se ze soustředění nechala vytrhovat dětmi, rozsypávajícími hlínu z květináčů po podlaze obývacího pokoje.

 

Honza se vrátil z osamocené procházky a dělal mi společnost při krmení dětí, při mytí nádobí, při zametání rozsypané hlíny i při přesazování pochroumaných květin. Povídal si se mnou při úklidu kočičího záchoda, při rovnání bot i třídění dětských šatů. Při hledání ponožek do páru i při čištění dětských zubů. Tři roky jsme se neviděli – měli jsme si co povídat, i když jsem zrovna kojila, myla podlahu, drhla umývadlo i vynášela koš. Na chvíli se odmlčel vždycky, když jsem odtrhovala peroucí se děti a následně konejšila to, které se považovalo za zraněné, a když jsem děti koupala. Ale znovu jsme se dávali do hovoru, když jsem ohřívala večeři, přebalovala mimino, čistila boty, věšela prádlo, rovnala vyházené knihy do knihovny a "vypadlé" šaty do komody.

 

Krátce před půlnocí, když jsem ho ujistila, že jeho nespavost je pro mě požehnáním, protože si aspoň budu mít s kým povídat další tři čtyři hodiny při žehlení, zaúpěl do ticha už dávno spícího, ale stále ještě ušmudlaného bytu: "Prosím tě, přestaň už uklízet, vždyť ty neděláš vůbec nic jinýho…"  😀