Nedá se nic dělat. Už toho vím příliš.

Je načase se podívat pravdě do očí. Naše manželství je nefunkční. Choť není schopen vděku a pokory… A já vlastně také ne.

Prý bych měla nosit nezdobený šátek a neprůhledné ponožky. (Já, která ponožky nesnáším, a i v největší zimě chodím naboso!)

Nesmím se smát nahlas. Vlastně se vůbec nesmím smát, protože Choť nemá smysl pro humor. Nesmím se s nikým stýkat a od tří ráno se starám o děti… vlastně ne, zpět, o děti se starám nonstop.

Ohřáté jídlo by mi Choť hodil na hlavu. Nemám čas na nic světského, Choť mi zakazuje i hudbu. (Tedy až na operu, R n´B a gregoriánské chorály, jenže ty za hudbu nepovažuji a naopak je zakazuji já jemu.)

Děti bych měla vzít ze školky, protože tam jsou dohromady chlapečkové a holčičky.

Zpívat se dětem nesmí, obrázkové knížky v dětské knihovničce nemají místo. Jsem opuštěná, nemám se na koho obrátit. Domů se vrátit nemůžu a navíc, Choť by mi unesl děti, kamkoliv, jen abych je neměla. Bojím se o dceru i o sebe; Choť by nás mohl vyvézt do ciziny a zabít. A teď? Musím Chotě ještě ke všemu živit, o nic se nesnaží, protože, jak říká, neumí česky a má to všechno tak těžké. V Senegalu by nikdy nepřiznal, že tu musí pracovat, to je pod jeho úroveň…  

V takovém svazku nemá smysl zůstávat, ale jak odejít, když mi jde o život?  

Článek v pětatřicátém letošním čísle časopisu Reflexu mi otevřel oči. I když nechci být jmenována, protože se bojím mužů (zejména toho vlastního), nemůžu již dále mlčet. A rozvést se musím. Jsem totiž totéž co pes. Aspoň tak to psali na obálce.  

Zdání šťastného života ve dvou (vlastně v pěti), to je pouhá iluze. Funkční muslimská manželství neexistují, mám to teď černé na bílém. Děti do školky sice chodí, ale to je určitě jen dočasně… a když se občas dohadujeme o to, kdo si po rozvodu vezme děti („Děti budou s tebou.“ „Se mnou? Proč, proboha, se mnou? Jsou to tvoje děti!“ „Copak já se můžu starat o děti? Budu ti posílat peníze…“ „Peníze? Nechci peníze! To já ti budu posílat peníze, jen si pěkně všechny děti vem!“), Choť určitě lže a jen číhá na moment, kdy všechny děti unese, nejspíš ve vypůjčeném mikrobusu. (Musím přiznat, že tímto zjištěním se mi docela ulevilo.)

Dotírají na mě ale jiné neodbytné myšlenky: pracuje on Choť vůbec? Určitě ne. Nejspíš ho platí nějaká islámská buňka, která se za logem nadnárodní společnosti jen schovává… možná Chotě dokonce živím já? Třeba na mě bere nějaké sociální dávky, o kterých nevím? A říká on rodině doma, že pracuje? Opravdu? Není to tak, že mluví do vypnutého telefonu, aby mě zmátl? A ta jeho čeština… Nedabuje ho někdo? 

 

Děkuji časopisu Reflex, že mi otevřel oči. Sice se tím v mém pomyslném žebříčku českých tiskovin propadl někam na úroveň Blesku, ale rozhodně mi velice pomohl v mém osobním životě. Konečně jsem pochopila, jaké je „manželství s muslimem“. (Ne s nějakým konkrétním muslimem, ale prostě „s muslimem“, jakýmkoli.)

Naštěstí ten článek vyšel dřív, než jsem, zaslepená, v takovém nefunkčním vztahu strávila celý život.

(Milí čtenáři, tento text myslím naprosto vážně. „Muslimové nevědí, co je to ironie.“

Jdu připravit podklady pro majetkové vyrovnání… )