Čtyřiadvacetiletá Maam Mariama je na praxi v krejčovském salónu. Bílé boubou, ve kterém je oblečena, doplnila zelenkavým šálem a bílým islámským šátkem, utaženým kolem lícních kostí – právě tak, jak si ho váže den co den už pět let.

Vzala si prý příklad ze své starší sestry, která se v rodině zahalovala jako první. Maam Mariama obdivovala její eleganci a rozhodla se, že půjde stejnou cestou. Jako další pozitivum Mariama vidí, že napodobováním sestry vyhovuje islámské normě ženského odívání.

Stejně mluví i devatenáctiletá studentka Aram, kterou novináři periodika Le Soleil zastihli ve čtvrti Rufisque. K muslimskému šátku obléká košili s dlouhým rukávem a vypráví o tom, jak se začala zahalovat v devíti letech.

U nich doma je jediná, která závoj nosí; matka a sestry její volbu respektují, ale nepřidaly se.   Aram se nezříká společenského života: chodí s kamarádkami na pláž a do přírody, ale muslimský šátek považuje za vhodnou bariéru mezi věřící dívkou a pokušením. „Šátek mě chrání před sukničkáři,“ tvrdí.

Další dívka, Maget Dienová, pochází z rodiny náboženských učenců. Muslimský šátek nosí zhruba od patnácti let, stejně jako všechny ženy z příbuzenstva. Berou to jako samozřejmost; prý je od útlého věku učili, že muslimky si mají zahalovat celé tělo.

A ať už je to kvůli módě, následování vzorů nebo náboženskému doporučení, ženy v muslimských šátcích se na dakarských ulicích nedají přehlédnout.

Některé Senegalky stále dávají přednost lehkému šálu, volně přehozenému přes hlavu nebo uvázanému do turbanu. Velká část z nich se domnívá, že šál hraje stejnou roli, jako muslimský šátek. Paní Ndey Faatu Faalová, oblečená v potištěném kartounu, má přes vlasy přehozen šál ze stejné látky. Říká, že vdanou ženu šál chrání například před bolestmi hlavy z průvanu. „A taky mi dodává vážnosti před lidmi,“ prohlašuje paní Faalová.

Sedmdesátiletá Sererka Helena Maronová si myslí, že zakrývání hlavy šálem je pro vdanou ženu nezbytné, aby se uchránila útokům zlých sil – nejnebezpečnější je procházet se venku prostovlasá za soumraku.

I pro ženy z jiných etnik, například Fulani nebo Bambara, je nošení pokrývky hlavy žádoucí. Fulbové navykají na šál už malé holčičky, a po svatbě se jeho oblékání stává pro mladé paní povinností. Bambarky a Sererky si hlavy do šálů zahalují po západu slunce, nebo v době po slehnutí.

Podle paní Majmúny Njaayové je takových chvílích žena snadnou kořistí zlých sil. Musí se proto chránit tím, že se zakrývá od hlavy až k patě.

Imám Assane Njaay z velké mešity dakarské univerzity Cheikha Anty Diopa sice podle vlastních slov respektuje i ženy, které se halí do šálů, ale vyzdvihuje ty, které zvolily muslimský šátek. Říká, že tyto ženy oblečením uctívají Boha, stejně jako to dělají modlitbou, dáváním almužny nebo půstem. Zároveň ale připomíná, že ty mladé „moderní muslimky“, kombinující muslimský šátek s upnutými kalhotami, se dopouštějí hříchu a měly by se oblékat konzervativněji: „V sexy oblečení a v šátku se nacházejí v situaci nerovnováhy,“ myslí si. „Muslimové by měli přijímat islám vcelku, ne aplikovat jednu část a další vypouštět.“

Nicméně jsou i ženy, které po čase závoj odloží úplně a vracejí se zpátky k minisukním, krátkým tričkám a obepnutým džínům. Zdravotní sestra Aminata vypráví, jak jedna z jejích kolegyň v nemocnici chodila po několik let vždycky zahalená, až jednoho dne přišla bez šátku. Všechny to překvapilo, ale ona sama k tomu nic neřekla a nikdo se jí na to neodvážil zeptat.

Imám Lamin Njaay takové změny považuje za důkaz slabé víry. Věří, že takové ženy nenosí šátek z přesvědčení, ale kvůli módě nebo z chvilkového rozmaru. Hodně žen začne nosit šátek, ale po krátké době ho zase odloží. To nemá s vírou nic společného.

Pokud je oblékání muslimského šátku povinností pro každou dospělou muslimku, není tomu s tradičním šálem a jeho nositelkami jinak. Nevadí, když šál nenosí svobodná dívka,  říkají strážci tradic. Když se ale žena vdá, musí tomu stavu přizpůsobit i své oblečení a především myslet na to, že hlava musí být stále zakrytá.

Ačkoliv vázání šálu je u různých etnik i pro různé situace rozdílné, na povinnosti zakrývání vlasů vdaných žen se shodnou všichni. Vázání šálu je třeba přizpůsobit situaci. Při oblékání na pohřeb se samozřejmě nevážou ze šálů podobné odvážné kreace jako jsou k vidění na křtinách či na svatbách. „A protože ani v islámu by vlasy ženy neměly být vidět, zabíjíme nošením šálu dvě mouchy jednou ranou,“ říká paní Faalová.
A imám Njaay si stěžuje na negativní vliv médií, ukazujících odhalené ženy a modelky v sexy oblecích. Stýská si, že do koranických škol chodí hlavně chlapci a náboženskému vzdělání dívek se tolik pozornosti nevěnuje. Kritizuje i dívky z význačných náboženských rodin, které dávají špatný příklad tím, že chodí provokativně oblečené a prostovlasé. Ještě horší službu dle jeho názoru dělají ti, kteří spojují muslimský šátek s arabskou kulturou.

Na závěr imám povzbuzuje ty, které i přesto šátek nosí: „Když žijete v pravdě, nesmíte se bát v tom pokračovat.“

 

Poznámka: Text vychází ze starší reportáže senegalského deníku Le Soleil. Původní článek ani funkční odkaz na něj se již nepodařilo dohledat. Výpovědi účastnic a citovaných představitelů zachováváme jako dobový dokument.