Chlapi ženskou potřebujou jenom na prcání.
 
A jednou za čas se z toho prcání narodí dítě. I na to je ženská dobrá. Ale na nic víc. Prcání a děti.

Chlapi si s ženskou nemají co říct. Ženská, ta chlapa potřebuje, protože je slepice. Ženské nestačí jenom společnost ženských, ženská musí pořád chlapa srát s něčím, co ho vůbec nezajímá!“

Narovnala si šátek, který se jí trochu svezl do očí, a pokračovala.
„Ženská chlapa potřebuje. Chlap ženskou ne. Chlap si vystačí s chlapem. Tohle jsem pochopila už jako malá, když jsem viděla, jak se chová můj tatínek k mamince.“
 
Zvědavě jsem se na ni podíval. Usmála se a pečlivě nahrnula hlínu kolem kořenů.
 
„Ne aby sis myslel, Ludvíku, že se k ní choval špatně. To nikdy! Choval se k ní tak, jak se chová chlap k ženské, se kterou prcá a se kterou má děti. Dobře se o ni staral. Chlapi prostě takoví jsou. A já měla dar od boha! Já jsem to pochopila! A řekla jsem si, že nikdy nebudu jako ostatní ženský. A s chlapama jsem se nikdy nesrala. Ty chceš moji kundu a já chci, aby ses o mě, o naše děti a hospodářství postaral.“ Narovnala se a ukázala na modrou bandasku, která stála kousek od nás.
„Podej nám pití, Ludvíku.“
 
Přinesl jsem bandasku a babička se zhluboka napila. Když jsem se napil i já a bandasku zase uklidil, babička pokračovala v práci a plynule navázala na to, o čem mluvila před napitím.
 
„A vono je to, bejky, přitahovalo jako mravence med! S naším dědkem jsme se do sebe zakoukali, a protože jsme do sebe pasovali a měli jsme se rádi, vzali jsme se. Druhý den po svatbě jsem před něj dala mísu svatebních koláčů a sedla si k němu. A řekla jsem mu to na rovinu.“ Vstala ze země, narovnala se a pak ke mně napřáhla hlínou zašpiněný prst.
 
„Řekla jsem mu: Ludvo, mně je jasný, že kdyby měl ten tvůj Vokurka kundu, vzal by sis Vokurku. Měj si svýho Vokurku, Ludvo, ale protože potřebuješ moji kundu, tak co bude doma potřeba udělat, to uděláš.“
„A co na to děda,“ zeptal jsem se zvědavě a představil si svého dědu, jak se asi tvářil, když mu tohle babička řekla.
Babička se rozchechtala.
„Dědek se málem udusil koláčem, ale odkejval mi všechno! A už nikdy víc jsme o tom nemluvili! Stačilo to jedno ráno po naší svatební noci. A řeknu ti, Ludvíčku, měli jsme moc hezký manželství, až do dědkovy smrti.“
Pak babička odešla na druhý konec zahrady a mě nechala u toho záhonku s modrou bandaskou samotného.
Irena Fuchsová pochází z divadelnické rodiny; vnučka Františka Červína je suflérkou pražského Činoherního klubu a po knize Divadelní vejšplechty vydala ještě sedmadvacet titulů, všechny s názvem začínajícím na Když…
 
Jedna z nich, Když muž miluje muže, vyšla ve dvou vydáních – v roce 2002 v nakladatelství Erika a v roce 2009 v nakladatelství Beskydy.
 
Pod nepříliš tajnosnubným názvem se nacházejí povídky o lásce (nejen!) mezi muži; povídky ne vždycky s překvapivým koncem, ale vzhledem k tématu u nás přece jen poměrně originální; některé (pro mě) lepší a jiné horší, ale všechny čtivé a k nenáročnému ukrácení chvíle přímo ideální.
 
(Výše uvedený pohled je čistě subjektivní a nebude-li souhlasit s vaším, nevyčítejte mi to, prosím. Já jen říkám, že jsem našla, vzala a přečetla a i když nejsem pětihvězdičkově nadšena – autorka má i mnohem lepší texty, některé rovněž na webových stránkách – vlasy jsem si nad knihou nervala…)
 
 
 
 
 
„Ludvíčku, jak jsem ti odpoledne říkala o těch chlapech, tak ti k tomu musím ještě něco říct. Ty víš, že jsou chlapi, který se maj k sobě, jako se měl můj dědek a ten jeho Vokurka. Byli to kamarádi na život a na smrt. A oba měli manželky. A měli děti. Protože potřebovali ženskou na prcání.“
Nabrala si ještě trochu polévky a pak opatrně opřela naběračku o stěnu mísy. Zamíchala polévku a potichu pokračovala:
„A pak jsou chlapi. Ludvíku, který kundu nepotřebujou. Říká se jim teplouši.“
Měl jsem hlavu skloněnou nad talíř, protože jsem celou dobu čekal, že něco podobného od babičky uslyším a nechtěl jsem to od ní chytit z očí do očí. Skrýval jsem tvář u talíře, ale teď jsem se na babičku podíval, i když jsem cítil, že rudnu, a ona pokračovala dál, jako by si na mně ničeho nevšimla.
„Ano, teplouši. Teplouši si umí zaprcat spolu navzájem. Je jim spolu tak dobře, jako bylo dobře mně a mýmu dědkovi. A je to tak v pořádku.“
Laskavě mě pohladila svýma modrýma očima a pokývala hlavou.
„Něco ti řeknu, Ludvíčku. Někteří chlapi jsou proti teploušům. A mluví o nich hodně vošklivě. A já ti řeknu, proč.“
Zvědavě jsem nadsedl a babička na mě šibalsky mrkla.
„Chceš to vědět, viď?“
„Chci!“
„Protože jim závidí, tak je to!“
Pokývala hlavou, skálopevně přesvědčená o své pravdě, a já přikývl. Mělo to logiku. Závidí nám!
Babička je génius!
 
„Chlapi totiž vědí, že by jim bylo daleko líp, kdyby žili s chlapem,“ pokračovala vítězně babička. „Jenomže to by holt potřebovali, aby ten chlap měl kundu…“ Rozesmála se a já se smál s ní.
 
„Ale to ti nikdy žádnej chlap nepřizná, Ludvíku! A víš proč? Protože chlapi jsou poserové! Ti dokážou akorát tak závidět teploušům, jak si krásně žijou chlap s chlapem! A víš, proč jim závidí? Protože chlap a ženská, to je jako kočka a pes! Těm dvěma to nikdy nemůže klapat, pokud se spolu nedomluví, tak jako jsem se domluvila já s dědkem! A to se podaří málokdy, protože bůh ten dar, co dal mně, zas tak často nerozdává! A proto to většinou v manželstvích neklape, a všichni si vymýšlí kecy vo tom, jak jsou ženský a chlapi jiný a co musí ženská nebo chlap dělat, aby jim to klapalo! ale to je všechno na hovno, Ludvíku! Mezi chlapem a ženskou to nebude klapat nikdy!“
 
Babička během povídání dojedla polévku, teď si pečlivě otřela ústa do ubrousku a pak svou řeč ukončila.
 
„Řekla bych to takhle, Ludvíčku. Většina chlapů má prostě smůlu. Ne každý má to štěstí, že se narodí teploušem.“