Čtyřikrát jsem se dovolala do hlasové schránky.
„Pokud vám nezvedáme telefon v našich ordinačních hodinách, jsme zaneprázdněni, zavolejte prosím později,“ šuměla už hodně ohraná páska.
Sestra se přihlásila až na popáté.

„Chtěla bych se zeptat, jestli bych, když jsem ještě pořád na Moravě, mohla chodit do poradny tady a pak se k vám zase vrátit,“ zaškemrala jsem.
 
„No to určitě nepůjde,“ zpřísněl hlas jinak moc milé sestřičky, „my máme opravdu hodně pacientek, a zájem je veliký! Jak se jmenujete? … Aha, no tak to víte, že ano, abyste se nemusela vláčet až k nám“ vrátila se ke své obvyklé poloze hlasu, zřejmě vzpomínajíc na mou nehynoucí oddanost, s níž jsem při předešlém těhotenství jezdila k lékaři po africkém způsobu – 200 kilometrů tam a 200 zpátky – „vy jste pořád v tom Brně? No tak to vám moc blahopřeju… A jak se máte?“
 
S příslibem nezavržení za pacientskou nevěru vyšlápla jsem si do renomované ordinace v hlavním moravském městě. Přihlásila jsem se na recepci, protlačila kočárek po koberci, sedla si před plochou obrazovku lákající mě k nákupu očkovací látky proti HPV (marně – pro mě je moc pozdě a pro dceru moc brzo, i kdybych třeba proti HPV očkovat chtěla) a začetla se do letáčků, slibujících úžasnou péči tu a onu a apelující na mé svědomí, které mi jistě nedá nezaplatit dárcovskou sumičku, aby vysoká kvalita služeb mohla být zachována.
 
Paní doktorka byla sympatická, laskavá, při setkání podávala ruku a dívala se do očí, všechno podle lékařského dobrého vychování. Obě – ona i sestřička – „přeslechly“ můj první dotaz, koho mohu finančně obdarovat. Právo platit si upírat nedám; ale i druhou otázku odbyla lékařka rozpačitě: „No, to tu dáte třeba sestře… někdy potom…“ A pak přišlo: „Všechno je v pořádku, přijďte na kontrolu za měsíc.“
 
„Za měsíc? A nemám jít třeba ještě na genetiku, nebo tak?“
 
„Proč?“ podivila se paní doktorka, „vy máte v rodině nějakou genetickou zátěž?“
 
„No, to ne,“ koktala jsem, „ale… přece… kvůli věku?“
 
„Ne,“ usmála se na mě, „tam se posílá až od osmatřiceti, jinak to pojišťovna bez indikace nehradí.“
 
Zmatena jsem posbírala své doklady a přemýšlela o tom, jestli nutnost úspor přinutila zdravotní pojišťovnu posunout věk, od kterého se rodička stává „starou“ – protože při předchozích těhotenstvích, a to i před sedmi lety, jsem „stará“ a tím pádem ke genetikům odesílaná byla – a jak se vyrovnám s tím, že jsem náhle omládla a pravděpodobnost, že budu mít zdravé dítě, se zvýšila.