Vyložili jsme z autobusu kočárek. Jako nezkušení městští rodiče jsme se teprve (bolestně) učili, že nejdůležitější vlastností dětského vozítka je nízká hmotnost, snadná uchopitelnost a malé rozměry. 

 

„Tak kde to má být?“
„Já mu zavolám,“ vytáhl Choť mobil, vytočil číslo a vyslechl navigační instrukce.
„Tam přece nemůžete jít se mnou,“ zarazil mě.
„Proč ne?“
„To se přece nehodí, chodit na takový místo… s rodinou,“ zapýřil se.
Sedla jsem si na zastávce, mimino vzala na klín, a čekala. Na autobus zpátky do Prahy.
Choť se z Mělníka vrátil asi za dvě hodiny po mně:
„prej dělají fotky pro Američany, že by to tady ani nebylo, a že mi dají vědět, jestli mě ten jejich klient bude chtít.“
 
Tak to sice v tom inzerátu, na který jsem za Chotě odpovídala – reklamní společnost hledá modely, přiložte foto celé postavy – zrovna nestálo, ale Choťův plat nebyl nic moc a můj plat byl právě to nic. Vybírat jsme si nemohli. A z reklamky nám nadšeni volali, jen jsem jim napsala. A to jsem jim ani neprezentovala Chotě ve spodním prádle, jak chtěli, ale v mnohem cudnějším (ne)oblečku.
 
Pár dnů poté zazvonil Choti mobil.
„To je on, ten fotograf!“ četla jsem Choti z displeje, když jsem mu nesla telefon.
„Aha… aha… ano… tak dobře… Aha? Já nevím… To asi ne… Já si to ještě rozmyslím,“  vedl Choť „obchodní jednání.“ 
„Tak prej jejich zákazník nemá zájem,“ tlumočil mi posléze, „ale prej má pro mě jinou nabídku, že bych prej moh´ točit klučičí porno, že by to vůbec nešlo tady a že to slušně platěj. Copak jsem blbej,“ rozčiloval se, „jak my může říct, že by to nikdo neviděl? Dneska, v době internetu!“
 
 
….
 
Úplně jsem zapomněla, že jsme kdy v Mělníce byli. Úplně jsem zapomněla, že fotograf Choti ještě dvakrát třikrát volal, stejně neodbytně jako mně kdysi volali moji náhončí do bordelu, a ještě pár let posílal e-mailem hromadné pozvánky na castingy. Dočista jsem na to zapomněla… až do dne, kdy jsem četla o Láďovi a Groffym, kteří lžou Petrovi, budoucí star gay porna:
„…nefotíme pornofotky, jen odvážnější erotické fotografie.
…ty americké časáky, kde to uveřejní, sem do Evropy nepřijdou.
…neboj se, my tvý fotky nikomu neukážeme!“
Cyril Valšík se narodil ve Staré Boleslavi jen pár dnů po začátku 2. světové války. Později absolvoval Pedagogickou fakultu bratislavské Univerzity J.A.Komenského a Fakultu filmových studií na Akademii múzických umění. Pracoval pro Československý rozhlas v Bratislavě a pro bratislavskou televizi.
V roce 1987 vyšly jeho Pohádky pro hrocha a v roce 2009 kniha na pomezí prózy a literatury faktu, nazvaná Váš kluk prostitut? .
 
Většina textů, které byly o Váš kluk prostitut? napsány, tvrdošíjně opakuje, že se jedná o (skutečné) příběhy chlapců ze sociálně slabých vrstev – snad proto, že autoři ze sociálně slabé vrstvy nejsou a nechtějí si připustit, že stejný problém se týká i jich, jejich dětí nebo dětí jejich příbuzných a známých. Kniha ve skutečnosti ukazuje – a nečiní tak nijak nenápadně – že drogová závislost nebo prostituce se nevyhýbají žádné společenské vrstvě, od těch nejnižších až po ty vyšší. A navíc připomíná, že zákazníky prostitutů jsou i slušní, milí, zdvořilí a vzdělaní lidé, mnohdy i spořádaní otcové rodin, do kterých by to lidé z okolí (natož vlastní rodiče, sourozenci, manželky a děti!) nikdy neřekli.
 
 
Obálka: Váš kluk - prostitut?
 
 
Když Leona dopravil k Láďovi do Ateliéru a vysvětlil mu, co se od něho očekává (Leon byl nadšený, že se bude jen fotit, ale říkal si, že potom bude ještě něco, a měl pravdu), Láďa si počkal, až bude nahý, témeř znalecky si ho prohlédl, a se vším, co viděl, byl rozhodně spokojený. Vyjádřil to písmenkem o, které vytvořil palcem a ukazovákem, ale tak, aby to Leon neviděl. (Uvidí to, a bude chtít víc peněz, než mu slíbil. To tak!) Groffy se usmál. Souhlasil.
Vrátil se zpět k těm dvěma zbylým, podíval se na Bora, zamotaného do koupacího pláště a řekl mu:
„Rád bych tě viděl nahého, budeš s tím mít nějaký problém?“
„Ne,“ řekl Boro, rozvázal si šňůru, svlékl si župan a přehodil ho přes opěradlo pohovky. „Co dál?“ zeptal se. Tvářil se úplně klidně.
Ale klidný nebyl.
„Otoč se, ale pomalu,“ zavelel Groffy a Boro to provedl.
(Groffy na jeho postavě neobjevil jedinou chybu. Naopak. Zdála se mu naprosto dokonalá.)
„Dobře,“ pochválil ho, „zůstaneš nahý. Budeš stát tam, kde stojíš.“
Boro se snažil nedat najevo překvapení, dosud si byl téměř jistý, že k něčemu dojde, a teď má jenom stát? Nechápal. Jenže vzápětí mu Groffy řekl:
„Budeš se dívat, jenom dívat, rozumíš? Je možný, že se tě dotknu, ale nic víc. Kapišto?“
Boro přikývl. Dobře, bude se dívat. Ale na co?
Odpověď přišla velice rychle. Groffy si sundal tričko a Dvojce, který také očumoval Borovu bezchybnou postavu, přikázal:
„Shoď ze sebe ten hadr a svlíkni mě!“
Dvojka odhodil osušku na pohovku, na které se vyvalil Groffy, a ten nechal nahého Dvojku, aby mu stáhl džíny, slipy, tenisky a ponožky. Potom se ho zeptal: „Víš, co máš dělat, ne?“
Dvojka se na něho usmál a přikývl.
Stejně ho mám většího! pomyslel si vítězně a sklonil hlavu, aby udělal Groffymu, co od něho chtěl.
I když Groffy vzdychal a čím déle to trvalo, tím byl hlasitější, Bora to naprosto nezajímalo, přestože na něj Groffy nadrženě zíral, hlavně na jeho penis. Vadilo mu, že tu takhle blbě stojí, je očumovaný a sám se musí koukat, jak kluk klukovi kouří, ale v zásadě mu to připadalo směšné. Ovšem po tom, co ho Groffy seřval, se raději ani neusmál. Přemýšlel, kolik asi dostane, když nic nedělá, a viděl to docela černě. Ještě že se najedl. Ale co přinese mamině? Snad mu někdo půjčí…
 
Kluk, kterého sexuálně zneužívá (a prodává) matčin druh. Jiný, kterému se prodej vlastního těla (a cizích těl) zdá nejvýhodnější cestou k penězům). Pionýrský a posléze skautský vedoucí, kterému došlo, že je u zlatého pramene, ze kterého může pro dychtivé efebofily čerpat do sytosti. Další, kterému zmizela jeho první klukovská láska (spolužák), opustila ho další velká láska (stárnoucí podnikatel) a třetí láska ho zavedla do světa červených luceren. Ten, který utekl z domova, protože rodina neměla pochopení pro to, že se zamiloval do kluka i ten, který se prodával, aby měl na drogy pro svoji dívku a posléze pro sebe… Kniha je plná příběhů, strašných svou všedností a snadnou uvěřitelností. Konce nejsou vždycky neradostné, všechno nekončí ani šťastně
 
A i když literárních delikates se při četbě na stránkách Váš kluk prostitut? nedočkáte, stejně na tuhle knihu nezapomenete. Věřte mi.