Výhodou debat s cizincem je fakt, že vždycky lze více či méně ohromující výraz toho druhého přičítat na vrub kulturní odlišnosti.

Málokdy se mi stává, že bych nad knihou dlouze uvažovala, jakou ukázku vybrat, protože jako „nejlepší kousek“ se mi v ní jeví všechno. Při listování Ani Evou, ani Adamem jsem tohle dilema zakoušela obzvlášť bolestivě. Četla jsem román o románku o trochu déle, než by se slušelo, a nenašla jsem v něm stránku, která by mě nepobavila, neohromila nebo která by ve mně nevyvolala nějaký pocit. Z každé řádky se dá vyčíst, že autorka je vzdělaná, sečtělá a inteligentní mladá žena s nenápadným (a o to příjemnějším) smyslem pro lehký humor.
 Občas zazvonil telefon. Rinri zvedl sluchátko po japonsku, to znamená, že toho řekl tak málo, až to budilo podezření. Rozhovory trvaly nanejvýš deset vteřin. To jsem ještě tenhle japonský zvyk neznala a znovu mě napadlo, jestli můj milý opravdu nepatří ke známé japonské mafii, jak by se dalo usuzovat z barvy jeho bělostného mercedesu. Na nákup odjížděl autem a vracíval se až za dvě hodiny se třemi kořeny zázvoru. Těmi nákupy zaručené maskoval nějakou nekalou akci.Ostatně kvůli své sestře měl vazbu na kalifornskou zlodějskou sebranku.
 
Později, když byla jeho nevina mimo pochybnost, jsem zjistila, že pravda byla mnohem neuvěřitelnější – skutečně potřeboval dvě hodiny na to, aby si vybral tři kořeny zázvoru.
 
Čas ubíhal velmi pozvolna. Mohla jsem chodit ven, ale ani mě to nenapadlo. Ten hieratický pobyt mě fascinoval. Když Rinri odjížděl na své tajemné výpravy, chtělo se mi samoty využít a něco vyvést – kroužila jsem po betonovém zámku a hledala možnost, jak škodit, ale žádná se nenabízela. Nakonec mi nezbylo než opět usednout ke psaní.
 
Po každém návratu jsem ho obřadně vítala a nazývala ho Dannasama (můj pane manželi). Protestoval z titulu svého nižšího postavení a padal přede mnou na tvář, zval se mým otrokem. Teprve po těchhle opičkách mi ukázal, co přivezl.
 
„Tři kořeny zázvoru, to je úžasné!“ rozplývala jsem se.
 
Už jsem si představovala, jak se účastním konference o manželkách slavných zločinců. „Jak jste se dozvěděla, že váš snoubenec je vůdce zločinecké bandy?“
 
Pokoušela jsem se v jeho chování odhalit skrytý význam. Někdy si počínal velmi podivně. Doprostřed salónu umístil obrovský bambusový škopek plný písku. Uhladil jeho povrch a pak v něm vestoje kreslil holou nohou kabalistické znaky.
Snažila jsem se dešifrovat, co to vlastně píše, ale jeho se zmocnil stud a patou všechno smazal. Připadalo mi, že to potvrzuje hypotézu banditismu. Tvářila jsem se nevinně a zeptala se, co ty kaligrafy znamenají.
 
„To je kvůli soustředění,“ říkal.
 
„A na co se připravuješ, že se musíš soustředit?“
 
„Na nic. Soustředění se vždycky hodí.“
 
Zdálo se, že to nikam nevede – byl neustále duchem nepřítomen. Nakonec mi někoho připomněl.
 
„Kristus v epizodě o cizoložné ženě taky kreslil znaky nohou v prachu na zemi,“ konstatovala jsem.
 
„Aha,“ řekl s hlubokou lhostejností, jakou v něm vyvolávalo každé náboženské téma (kromě řádu templářů).
 
„Víš, že na kříž, na který ho přibili, napsali Římané nad Ježíšovu hlavu INRI? To je bez jediného písmena tvoje jméno.“
 
Ono akronymum jsem mu hned vysvětlila. Podařilo se mi ho zaujmout.
 
„Proč mám o písmeno víc?“ zeptal se.
 
„Možná proto, že nejsi Kristus.“
 
„Anebo měl Kristus o písmeno míň. To ´er´na začátku by mohlo být od slova rónin.“
 
„Znáš hodně slov, ve kterých se míchá japonština s latinou?“ zeptala jsem se ironicky.
 
„Kdyby se dnes Kristus vrátil, nespokojil by se s tím, že by mluvil jediným jazykem.“
 
„Ale nemluvil by latinsky.“
 
„Proč ne? Zpřeházel by časová období.“
 
„A ty myslíš, že by byl ´rónin´?“
 
Jasně. Přece když ho ukřižovali, řekl ´Proč jsi mne opustil?´ To je věta hodná samuraje, který přišel o svého pána.“
 
„Ty to znáš? Ty jsi četl bibli?“
 
„Ne. Bylo to v knize Jak se stát templářem.“
 
Ten název mi napověděl, že jsem přišla právě včas.
 
„Existuje nějaká japonská kniha, která se tak jmenuje?“
 
„Ano. Otevřela jsi mi oči. Jsem samuraj Ježíš.“
 
Pochopila jsem, proč je Amélie Nothombová tak známou spisovatelkou. Tento talentovaný potomek rodu belgických politiků spatřil světlo světa v létě roku 1967 v Japonsku. Tam Amélie trávila první léta života; její otec v Japonsku působil jako diplomat. Téměř celé dětství vlastně prožila v cizích krajích, než v roce 1984 konečně došlo i na život v Evropě. Po absolvování bruselské univerzity se slečna Nothombová vrátila do Japonska, kde znovu zažívala podivuhodné příběhy. Naštěstí pro nejaponce (a možná i Japonce) se je rozhodla sepsat a tak vznikla kniha o práci v japonské společnosti, nazvaná Strach a chvění a po ní i vyprávění o Améliině tokijském zasnoubení, vydané pod titulem Ani Eva, Ani Adam.
Obálka: Ani Eva, ani Adam
Bambus, hybridní stvoření, jež Japonci neřadí ke stromům ani k bylinám a jehož půvabná pružnost se snoubí s elegancí množství, v němž se vyskytuje, ve mně vždy vzbuzoval šílenou lásku. Avšak v mých vzpomínkách nikdy předtím nedosáhl obdivuhodné nádhery tohoto zasněženého lesa. Navzdory útlosti měla každá silueta svou dávku sněhu a bíle naškrobenou kštici po vzoru mladičkých dívek, předčasně stižených jakýmsi posvátným posláním.
 
Román Ani Eva, ani Adam vyšel koncem loňského roku v nakladatelství Mladá Fronta.