Zlatavý kokršpaněl bez vodítka očichával hromádky po svých psích kolezích na trávníku před klinikou.

Vzala jsem mladší dítě na ruku, obrnila se proti představě, jak ušaté stvoření skáče (ať už s jakýmkoli úmyslem) na dítě starší, pevněji jsem uchopila madlo kočárku a blížila se ke psu.

Z druhé strany k němu spěchala majitelka.
 
Minuli jsme psa a míjeli i dámu, která jako by si mazlíčka pořizovala k barvě vlasů. Chystali jsme se přejít silnici. Neočicháni, neolízáni, nepokousáni…
 
„Můžu se podívat na to malý?“ vrhla se chovatelka kokrů ke kočárku.
 
„Proč?“ zeptala jsem se pobaveně a sledovala paní, která ve vleku zvědavosti právě obíhala psa, moje starší dítě i kočárek, aby mohla nahlédnout pod boudičku.
 
„Hm! Taky tmavý!“ konstatovala paní, poté co poodhrnula cípek fusaku, který jí překážel ve výhledu.
 
Ukojená již touha přestala zatemňovat její vnímání: „Proč? Co, proč? Se chci podivat, ne?“ zakřičela na mě, už na druhé straně silnice, rozhořčeně.