Ve stejný den, kdy rozporcoval tělo Tonyho Hughese, dobré kousky si dal stranou a zbytek hodil do sudu s kyselinou, Dahmer znovu vyrazil ven na lov.

Později odpoledne potkal čtrnáctiletého orientálce jménem Konerak Sinthasomphone. Dahmer ho nalákal na fotografování, odvedl ho do svého bytu, tam ho omámil, znásilnil ho a vyvrtal mu do hlavy dírku. Zatímco si připravoval injekci s kyselinou solnou, Konerakovi se nějak podařilo vypotácet se ven z jeho bytu, dolů po schodech a na ulici. O pár minut později, asi ve dvě hodiny ráno, si ho všimly dvě osmnáctileté černošky. Chodil nahý po ulici, hlavu měl celou zakrvácenou, krev mu tekla až na nohy a cosi nesrozumitelně blábolil. Jedna z dívek se k nšmu rozběhla, aby mu pomohla, druhá pak přivolala policejní hlídku.

Než hlídka přijela, Dahmer už byl na ulici a hledal Koneraka. Dívkám se podařilo Dahmera zadržet do doby, než přijela policie a pak se zoufale snažily vysvětlit, co se stalo. Dahmer je přerušil a začal policistům vysvětlovat, že chlapec je mnohem starší, než vypadá, že je to ve skutečnosti jeho devatenáctiletý milenec.

Policisté se ani neobtěžovali ověřit si Dahmerovu identitu. Kdyby to udělali, zjistili by, že Dahmer má podmínku za sexuální zneužití nezletilého – chlapce, který byl ve skutečnosti starším bratrem Koneraka Sinthasomphonea. Zdálo se, že si nevšimli ani krve, kterou měl chlapec na hlavě a na nohách. Viděli jen výmluvného jedenatřicetiletého bělocha a dvě mladé černošky. Komu věřili víc?

Uvěřili Dahmerovým vtípkům o tom, že šlo jen o hádku homosexuálních milenců, odvedli Sinthasomphonea zpět k Dahmerovi a tam mu ho předali. O pár minut později byl Konerak mrtvý, jeho maso putovalo do lednice a jeho lebka rozšířila Dahmerovu rostoucí sbírku.

 

Daniel Diehl a Mark P. Donelly jsou historici, přibližující různé aspekty lidské minulosti širokým masám – ať už ve scénářích pořadů vysílaných pak na různých polopopulárních televizních kanálech, nebo ve společně psaných knihách. Kromě témat poměrně nevinných, jako jsou například středověké oslavy, se zabývají i záležitostmi temnějšími. Jejich kniha Eat Thy Neighbour byla v roce 2007 přeložena pod názvem Historie kanibalismu aneb Ochutnej svého souseda i do češtiny.
  
Obálka: Historie kanibalismu aneb Ochutnej svého souseda
Na několika desítkách stran nejprve rozebírají kanibalismus jako fenomén historický a náboženský; zabývají se ritualizovaným kanibalismem a kanibalismem „z nutnosti“, aby pak na relativně podrobném popisu případů od 15. do 21. století ukazovali vývoj motivů i osobnosti antropofágních vrahů (dozvíme se, kdo byl předlohou pro postavu šílence ve filmu Psycho, a kým se inspirovalo Mlčení jehňátek), z čehož vychází nepříliš povzbudivý závěr: incidence kanibalismu v populaci stoupá a tento trend jeví se jim nezvratným.
 
Ať je příčinou šíření kanibalismu cokoli, je zřejmé, že sama povaha kanibalismu se mění. Díky internetu mohou lidé jako Armin Meiwes najít své oběti, aniž by riskovali, že budou dopadeni při pokusu o únos náhodného kolemjdoucího. S použitím pseudonymů a falešných identit mohou internetoví kanibalové snadno komunikovat s podobně zaměřenými lidmi po celém světě. Dříve by se člověk, který by se byť jen zmínil o tématu kanibalismu, automaticky vyřadil ze společnosti, avšak internet těmto lidem umožňuje vytvářet si své vlastní světy nepostižené káravým pohledem společnosti a v podstatě neohrožené zákony.
Kriminolog Rudolf Egg věří, že jsou tisíce kanibalů a těch, kteří se kanibaly chtějí stát, a ti pak hledají způsob, jak své touhy uskutečnit. „Kanibalismus,“ říká Egg, „vždy existoval, ale internet tento fenomén jen posiluje. Můžete být v anonymním spojení s celým světem.“
Kromě toho, že kanibalové mohou snadněji najít jeden druhého a své oběti, mění se také fyzické a mentální rozložení kanibalů.