„To tam ale nemůže zůstat sám,“ zamyslel se Choť pár hodin poté, co se dozvěděl, že můj otec ovdověl.

 
„Nemůže,“ souhlasila jsem a netroufala si pokračovat.
 
„Je s ním někdo?“
 
„No, Daniela řekla, že tam budou všichni pár dní jezdit… Máme prej dát vědět, kdybys ti na Vánoce nedali volno, že by tam na Štědrej večer byl strejda.“
Odmlčela jsem se. Myslela jsem na průzkum, ve kterém jsem se kdysi dočetla, že lidé nad pětašedesát jsou skupinou nejvíc ohroženou pády bez vysledovatelných zdravotních příčin, a že polovina pádů českých seniorů končí zraněním. A že jen asi dvě procenta upadlých si sama dokážou přivolat pomoc.
 
„Budeme se tam muset vrátit,“ vyslovil Choť to, co jsem si ani náznakem netroufala navrhnout.
 
„A co práce?“ Věděla jsem, že to, co dělá teď, ho baví. Taky jsem věděla, že to ani zdaleka nepatří mezi špatně honorované činnosti. A že luxus o moc nižšího platu si nemůže dovolit.
 
„Zeptám se, jestli bych tam nemohl chodit jen dvakrát třikrát týdně.“
 
„Tak já se zeptám tatínka,“ potvrdila jsem i svou ochotu ke stěhování.
 
Tatínek konfrontovaný s návrhem neřekl, že nás u něj doma není třeba. Odhadl časový harmonogram stěhování obvyklou výpovědní lhůtou z bytu. Domluvili jsme se na společně stráveném čase vánočním a povánočním.
 
Nacházet se v posledním stadiu těhotenství koncem loňského roku mělo své zvláštnosti. Co těhotenská prohlídka, to přání „ať ještě stihnete porodné!“
 
Moje starosti byly trochu jiného rázu. V Brně se k porodu a kontrolám v porodnici těhotné objednávají nějakých pět týdnů před porodem, v Praze to po dvanáctém týdnu těhotenství už nejde.
 
Snažila jsem se zjistit, co můžu udělat pro to, abych se dostala do střeženého „registru rodiček“ v nějaké porodnici i ‚“za pět minut dvanáct“.
 
„Tak zavoláte rychlou a oni vás do nějaké porodnice odvezou,“ uklidňovala mě lékařka. O jejích slovech jsem neměla pochyb, ale co preventivní prohlídky? Spádová porodnice, do které se těžko dovolává, mi na e-mail s dotazem, zda mohou dodatečně zaregistrovat přistěhovavší se rodičku, vůbec neodpověděla.
 
V panice jsem se obrátila na čtenářku spřáteleného blogu. Čtenářka pracovala v Porodnici u řeky a dokázala tam sehnat porodní asistentku, která na mně za mírnou úplatu provede předporodní kontroly a zařídí podloudné vložení do registru rodiček. Porodní asistentka nebyla o nic méně laskavá než Čtenářka (které tímto veřejně děkuji); dohodly jsme se, že po příjezdu do Prahy zavolám, sejdeme se a domluvíme.
 
A jak plynuly dny, začal ve mně hlodat červíček pochybností: Porodnice u řeky, mimochodem jedna z mých oblíbených (po porodu v ní rodičky před šesti lety dostávaly najíst, což je  – podle mého – úžasný vynález a komfort v jiné mé oblíbené porodnici nebývalý), je od tatínkova domu nějakých dvacet kilometrů daleko. Ta milá porodní asistentka prý „bydlí kousek od porodnice“ a „přijede kdykoli“ – jenže co když si nestihne ani obout boty, natož aby někam došla? A je pro mě opravdu vhodná porodnice, vzdálená půl nebo tři čtvrtě hodiny cesty?