To, co zavrhneme, musí živořit na samém okraji – patří to přece k tomu, co „u nás neděláme, neříkáme a nemyslíme si.“

Neustálá hrozba, že by se zavržené mohlo vrátit, se z hlediska udržení identity chápe jako nebezpečí, na což upozorňují i sociologové.

Kde se vyskytuje tabu, tam se musíme ptát na mana, na moc, která je pro udržení tabu nezbytná. Tabu požívají mana tak dlouho, dokud přispívají k udržení identity. Co se týče jedince i skupiny či společnosti, můžeme tedy souhrnně konstatovat: tabu zajišťují identitu – jejich překračování umožňuje vývoj.“
 
 
Nepodařilo se mi zjistit, kdy a kde se Hartmut Kraft narodil, kde studoval a co dělal, než se stal neurologem a psychoanalytikem v Kolíně nad Rýnem. Vím jen, že někdy napsal knihu Antiasthetica, knihu o metodice a didaktice autogenního tréninku a jistě i celou řadu dalších publikací. Dozvěděla jsem se ale jen o jediné, která byla přeložena do češtiny: Tabu, magie a sociální skutečnost.

Obálka: Tabu

Od dob, kdy evropská věda zavírala oči před skutečností, že tabu nepatří jen k exotickým kulturním zvláštnostem Tichomoří, už uplynulo hodně času. Přesto si jen málokdo z nás uvědomuje, jak je naše každodenní realita tabu přímo nabitá – respektive, jak úzkostlivě se svým tabu vyhýbáme a jakou nevoli budí pokusy o jejich boření . Kromě příkladů dotykových tabu (nesaháme cizím ženám na ňadra a vlastním ženám mimo vymezené prostory rovněž ne) a prostorových tabu (nelezeme do oltářiště) vypočítává Kraft tabu osobní, historická, rodinná a další. Definuje tabu jako součást identity a přirozenou psychickou výbavu člověka, která nám umožňuje přežít krize – je snazší uvěřit, že něco se nám děje proto, že jsme porušili tabu, než se tváří v tvář postavit frustrující skutečnosti, že na běh událostí kolem nás nemáme absolutně žádný vliv.
 
V tabu se mění i záležitosti, které je snazší zahalit mlčením nebo popřít, než se jim postavit.
 
Pod vlivem toho, co začalo ve Výmarské republice antisemitskými karikaturami, štvavými a pomlouvačnými kampaněmi a dosáhlo hrůzného vrcholu v období holocaustu, se snadno zapomíná na méně známou, nebo dokonce zcela neznámou křesťanskou prehistorii tohoto výrazu. Od 13. století se v křesťanských kostelech (např. v braniborském dómu, mariánském kostele v Lemgu, xantenském či magdeburském dómu objevují zobrazení židů sajících mléko bachyně. Ve spise Vom Schem Ha Mphoras píše Martin Luther o židovské svini ve Wittenbergu toto: „U nás ve Wittenbergu je na farním kostele do kamene vytesána svině, pod níž leží spolu s podsvinčaty Židi a sají. Za sviní stojí rabín, zvedá jí pravou nohu, přehazuje přes sebe oháňku, sklání se a s velkou pílí se dívá svini pod oháňku do talmudu, jako by chtěl cosi pronikavého a zvláštního číst a zvědět.“ Jde o cynické vyloupení židovské tradice, neboť podle kašrutu (jídelního kodexu) se dotyk s prasetem jako nečistým zvířetem, nebo dokonce požívání jeho masa považuje za hnus a svatokrádež. Proto byli například ve středověku Židé nuceni jíst vepřové maso nebo skládat přísahu tak, že přitom stálí  bosí na zkrvavené prasečí kůži (tzv. „židovská přísaha“). Do tohoto diskriminujícího, ponižujícího kontextu můžeme zařadit také zahanbující obraz židovské svině a posléze i stejnojmennou nadávku.

Zpodobňování Židů, jak líbají prase, sají z jeho struků, objímají je, zabývají se jeho zadkem a pohlavními orgány a nakonec také jedí jeho výkaly a pijí jeho moč, sahá od vyobrazení na sloupových lavicích (např. ve Wittenbergu) přes řezby na chórových lavicích (např. v kolínském dómu) až k letákům a knižním ilustracím. Teprve koncem 18. a začátkem 19. století tato vyobrazení mizí. V polovině 19. století se už objevují jen ojedinělé karikatury.
Drastičnost pozdně středověkého ponižování Židů, již můžeme trefně označit za „křesťanské svinstvo“, zřejmě působila od poloviny 19. století svou přímostí a křiklavostí na poučené měšťanstvo zcela nevěrohodně. Tím však tento fenomén nezmizel, jen se proměnil v nadávku (také v podobě Saujud – svinský žid). V období nacionálního socialismu  se tento výraz dodatečně rozšířil i na Němce, kteří navázali milostný vztah s židovským spoluobčanem. Jako „prznitelka rasy“ byla například jedna žena zostouzena s cedulí kolem krku: „Jsem největší svině v okolí, dělám to jenom se Židy.“
Co ale vytváří údernost tohoto výrazu dnes? Jinak řečeno: má výraz „židovská svině“ nebo „svinský žid“ ještě vůbec nějakou údernost?
 
V dalších kapitolách se dozvídáme, jak přísně byl výraz „židovská svině“ v následujících obdobích tabuizován:
Očividně nám dělá potíže odlišit hanlivý, ale zároveň vědecko-kunsthistorický termín na jedné straně a ponižující, urážlivý výraz, jehož se zmocnila nacistická propaganda, na straně druhé. Jak těžké je zacházet s tímto sochařským, výtvarným a jazykovým dědictvím, dokazuje i skutečnost, že doposud to byl pouze Wittenberg, kde na zem pod sloupovou hlavici se židovskou sviní připevnili desku, jejímž textem se od židovské svině distancují. židovská svině na chórových lavicích kolínského dómu, jež dala k této rešerši podnět, není ani odstraněna, ani opatřena komentářem. Když umělec Wolfgang P. Kastner tento požadavek vyslovil, označila to vedoucí stavebních úprav kolínského dómu, profesorka Barbara Schocková-Wernerová, za absurdní. Zaprvé se prý jedná pouze o epizodní vyobrazení v rámci uměleckého díla a za druhé toto dílo obsahuje také řezby, které židovství oslavují – např. krále Šalamouna. Nedaleko chórových lavic si prý ostatně lze přečíst kamennou desku s „Židovskými privilegii“ z roku 1266, podle níž jsou kolínští židé pod zvláštní ochranou arcibiskupa. … O motivech a odlišných názorech v této věci jsme kapitulu kolínského dómu písemně zpravili. Na rozdíl od vedoucí stavebních úprav jsem vypořádání s kořeny antisemitismu vždy považoval za potřebné. Teprve rozhovory s chodci před dómem mě ale poučily o tom, jak je důležité útočit právě na církevní původ antisemitismu. Během této hodiny tři věřící křesťané namítli, že Židé jsou vrahové boží, a nemají žádný důvod si stěžovat na antisemitismus. Vedoucí stavebních úprav ve své zprávě označuje za nevkusné toto téma v současné době otevírat. Existoval však v církevních dějinách nějaký okamžik, kdy by boj proti antisemitismu nebyl ostatními považován za „nevkusný“?
Jak tyto konkrétní příklady dokazují, neexistuje žádná absolutní svoboda slova. Zdaleka ne všechna jazyková tabu mají smysl – ta, která jsme tu exemplárně předvedli, ale snad ano: zostřují naši citlivost vůči zraňování, znevažování a ponižování bližního a nedovolují zapomenout na těžká bezpráví minulosti.