Blížily se Vánoce. Blížil se náš odjezd.  A blížil se termín mého porodu.

Porodní asistentka z druhého konce města, než na jakém jsme chtěli pobývat, byla milá a ochotná. Za skromný poplateček prý mě vyšetří  kdykoli, k porodu sama přijede.

Spádová porodnice k mým pokusům o komunikaci zůstávala hluchá. Až mě napadlo zavolat do zdravotní pojišťovny a prohlásit se za bezradnou nastávající matku (jíž jsem koneckonců opravdu byla): vím, že v rodičky se registrují v porodnicích do třetího měsíce těhotenství. Vím, že když budu – nezaregistrovaná –  rodit, odveze mě sanitka do porodnice, která mě nesmí odmítnout. Ale když se  přestěhuji pár týdnů před porodem, kam budu chodit na předporodní kontroly?

Postupně jsem se dovolávala lidem, kteří  nevěděli, ale dávali mi „číslo na někoho, kdo vědět bude“… a celý koloběh se opakoval.  Až čísi sekretářka pravila:  „předám váš případ revizním lékařům, oni vám už něco najdou, řekněte mi vaše rodné číslo, jméno, telefon…“

Za okamžik volala zpátky: „Zapomněla jsem se zeptat, kde tam budete bydlet, abyste to neměla daleko?“

A za půl hodiny znovu:  „Máte to domluveno Na kopci, zavolejte paní Juráškovou a řekněte jí, že je to dojednáno s doktorkou Bolehlavskou.“

Paní Jurášková byla ochota sama. „Kdy máte termín porodu? Kdy jste byla naposledy na kontrole? A kdy by se vám hodilo přijít? Můžete v úterý? Aha, aha…  ve středu my zrovna máme rizikovou poradnu… ale tak přijďte, abyste s sebou teda nemusela vodit děti,  já vás tam stejně objednám, řeknete, že jdete ode mě.“

A tak jsem se po čtyřech letech znovu ocitla v gynekologické ordinaci nemocnice Na kopci.  Přišla jsem sice nejspíš úplně jinam, než kam mě objednali („My tady žádnou rizikovou poradnu nemáme! Ani vás tu nemám napsanou, že jste objednaná? Ale když už jste tady, tak pojďte…“), ale aspoň jsem se zbavila poněkud trapného puncu „protekční pacientky“.

„Tak snad to stihnete do konce roku, ještě na to porodný,“ zopakovali i v této ordinaci mantru těhotenských prohlídek konce loňského roku.

„No, porodný,“ odtušila jsem, „já potřebuju brzo porodit spíš kvůli pravděpodobné hypertrofii plodu…“

„Jak to? Míváte velké děti?“ nahlédla lékařka do karty.

„Tři kila devadesát, čtyři kila deset, čtyři kila dvacet…“

„A vy se bojíte, že neporodíte? Ty porody, to bylo spontánně? Nějaká velká poranění?“

„Ale ne, se mnou všechno bez potíží… ale mimina mají zlámané klíčky,“ zamlčela jsem, že víc než lámání klíčních kostiček mě leká představa distorze ramínek.

„No tak pak uděláme váhový odhad a uvidíme,“  uzavřela lékařka.

Mou žádost o hamiltonův hmat brala pravděpodobně spíš jako výmysl rodičky hamižné než rodičky strachující se.

Jo, chtít vyvolat porod v roce 2009 bylo rozhodně jednodušší, než žádat o totéž koncem roku 2010!