„To ona taky jedna říkala, že to vydrží, no a pak jsme stříhali pupeční šňůru,“ nedal se mými sliby ukolébat lékař v sanitce, „ale já to tu mám naštěstí všechno nachystaný,“ uklidňoval spíš sebe než mě.

„Vy v tý nemocnici jste registrovaná? No já se ptám, že i kdybyste byla jinde, stejně musíme vozit rodičky do té nejbližší,“ přesvědčil mě mimoděk o tom, že zapsání do porodnice Na kopci byl skvělý nápad.
„Nezastavujem, jedem co můžem, vem to přes tu křižovatku,“ volal lékař směrem k řidiči. Nervozita z něj nespadla ani před branami porodnice: „Ježíšmarjá, co tam dělají? Vždyť už tu zase stojíme tři minuty,“ měřil čas, uplynuvší od zazvonění na zvonek, mými kontrakcemi.
Ve dveřích stanula tělnatá sestra. „Paní má kontrakce po minutě,“ zvolal řidič ve snaze sestru popohnat. Ta se nedala vyprovokovat – natáhla ruku pro doklady a aniž by mi věnovala pohled, mávla rukou ke křesílku na chodbě: „Tady se posaďte a počkejte.“
S pohledem upřeným na záda zdravotnice, kolébající se po chodbě směrem od nás, sykl záchranář: „Zařvěte!“
Přestala jsem se svíjet u židličky a vyjekla jsem. Víc než „zařvěte“ mě překvapila kaluž, ve které jsem najednou seděla. Místo mě zařval pán ze sanitky: „Paní praskla voda!“
Sestra změnila směr pochodu a vrátila se, o něco rychleji, k nám.
„Aha, tak jdeme  rodit,“ uvěřila, že se nejedná o neodůvodněnou paniku, a odvedla mě na porodní sál.
Nejmilejší porodní asistentka mého života se objevovala, aby se mnou žertovala, a zase mizela, protože tu noc měli v porodnici Na kopci nějak napilno.
„Co s těma papírama? Tohle není podepsaný. A chybí tady ten test!“ slyšela jsem, jak se dohadují nad mými doklady.
„No tak teď s tím asi nic neuděláme,“ rezignoval kdosi.
„Poslyšte, já budu tak do pěti minut rodit,“ varovala jsem tu milou dámu, která pode mnou co chvilku měnila povlečení.
Přesvědčila se, zavolala stejně milou paní doktorku, a společně jsme přivítaly čtyřapůlkilovou Žďourku. Narodila se dvanáct minut po mém příjezdu do porodnice a jako jediná z našich dětí šestého, nikoli pátého dne v měsíci.
Sice se mi ani napočtvrté nepodařilo zjistit, proč porodnice tvrdí, že rodičkám umožňují volbu polohy, když v reálu tomu tak není („jestli chcete rodit bez poranění, tak jedině vleže,“ odbyla mě lékařka letos), ale stala jsem se hrdinkou „turnusu“ („paní přišla, hned porodila, nic nechce, nic nepotřebuje, tak to má bejt!“ chválila mě o pár hodin sestra na oddělení šestinedělí).
Choť tentokrát dorazil o dobrou půlhodinu později, než jeho druhá dcera.