Co všechno ještě stihnu, než…?
Dovolí nám majitel bytu stěhování před vypršením výpovědní lhůty? Dovolí zaměstnavatel Choti práci z domova? Kde seženeme školku, školu, doktory?

Stěhování v pokročilejším věku, s vlastním bytovým zařízením a několika dětmi už nebude taková psina jako v době, kdy jsme měli dětí poloviční počet a hmotného majetečku desetinu. Začala jsem to tušit už kolem Vánoc.
Nějaké ty výlety s dětmi na bobech v hlubokánských závějích (mých klasických předporodních 90 kilo, v břiše mimino už už se chystající narodit, boty na deseticentimetrovém podpatku – protože jediné moje zimní – propadajícím se do sněhu) mě jen párkrát zaměstnaly natolik, abych na chvíli zapomněla na to, co nás čeká.
„Řekněte si manželovi o sex. Aspoň tak dvakrát, třikrát. Dejte si na to pár decinek vína, jen vy, manžel ne, aby mohl řídit, a ono to určitě půjde,“ zásoboval mě radami pohledný pan doktor v těhotenské poradně.
„Nemáme auto, nemáme víno,“ odškrtávala jsem v duchu a zlořečila čaji z koření, který sám o sobě porod ne a ne vyvolat. I když špatně zrovna nechutnal.
„Přes čtyři kila určitě,“ oznámil mi další švihák v bílém plášti o pár pater výš. Roztíral mi sondou sliz po břiše a uvažoval nahlas: „hodně přes čtyři kila. Já tam napíšu čtyři kila osmdesát, třeba to teda tolik ani nebude, ale dost přes čtyři rozhodně. Jinak se miminku daří dobře. Kdy jdete na kontrolu?“
Čekání na vyšetření se protáhla, Choť s dětmi nevydržel doma. „Chtěl bych zajet do toho obchoďáku, kde měli ten úžasný šašlik,“ přál si. „Tam, jak jsme byli v bance.“
„To je přece na Chodově,“ byla jsem si jista.
Ale na Chodově to nebylo.
Ani na Budějovické.
Ani na Pražského povstání.
Seznámili jsme se se všemi obchodními centry na staré trase metra C, než jsme našli to „svoje“. Šašlikáři mezitím šašlik vyprodali a chystali se zavřít.
Bez šašliku, zato s dětskou zimní bundou, vrátili jsme se v deset večer domů.
V předtuše, že z uondaného Chotě už žádné milostné hrátky stejně nevymámím, šla jsem ohřát večeři.
U ledničky jsem se zastavila. Byla to kontrakce? Nebyla? Takové poslíčky už mám týden. Byla, nebo nebyla? Ohlédla jsem se po hodinách. Byla to kontrakce! Do ledničky jsem se vrhla. Jedu do nemocnice Na kopci. Je noc. Od rána jsem nejedla. Nedají mi večeři, nedají mi snídani, kdoví, jestli bude oběd… Jedno oko pátrá v lednici, druhé oko sleduje displej mobilu, na kterém vytáčím rychlou záchrannou službu.
„Potřebovala bych sanitku,“ sděluji ženskému hlasu, „rodím.“
„Kdy začaly kontrakce, jak jsou časté, jsou pravidelné?“ ptá se paní nebo slečna rozvážně, asi v domění, že hovoří s rozechvělou prvorodičkou.
„Začaly teď, po třech minutách,“ nezdržovala jsem se vysvětlováním, že po třech minutách přišla druhá kontrakce, „čekám čtvrté dítě a rodívám do hodiny.“
„Dobře, někoho tam pošleme,“ slibuje unylý hlas, a já ve dvou soustech polykám, fuj, studený hamburger. Zapíjím mlékem z krabice. Při další kontrakci se prokousávám jablkem, o minutu později funím nad taškou do porodnice.
„Proč tak dýcháš?“ ptá se dítko.
„Pohlídá někdo děti?“ ptá se Choť. „Pojedu s tebou.“
„Dej je spát,“ úpím a vybíhám na mráz, k brance, čekat na sanitku.
Od telefonátu na ústřednu uběhlo asi deset minut, když se záchranka připlížila.
„Tady není co ověřovat,“ volám a cpu se pánům do vozu, „potřebuju do porodnice!“
„Tak mi pokaždé řeknete, až budete mít kontrakci, ano?“ žádá další fešák toho dne, a když mu vyhovím, trošku pobledne: „Vy máte ty kontrakce nějak často… po minutě!  Vy jste nějak dlouho čekala, než jste volala záchranku?“
„Jo, volala jsem až po druhém stahu,“ syčím a slibuji, že to ještě vydržím, když mi bude vyprávět něco veselého. A tak se dozvím, že jedu tou záchrankou, která  asistovala při mediálně známém porodu odmíntnuté pacientky, a poslouchám záchranáře, jak volá na řidiče, ať jede rychle, ale ať je taky připraven zastavit a přijít mu pomoct.