Moc tomu nerozumím. Co vede ženy a dívky, aby snědému uhrančivému cizinci tolerovaly chování, za které by českému Honzovi rozbíjely hlavu litinovou pánví, nebo minimálně ukazovaly záda – z dálky?

Nejednou jsem se setkala s dívkami, které se rozplývaly nad tím, že se budou z veliké lásky vdávat. Seznámily se před čtvrt rokem, měsícem nebo týdnem „s takovým milým…“ a on si je chce vzít. A slečna, mnohdy i již nemladá slečna v druhém kole a s párečkem závazků na krku, vybírá a leckdy i platí prstýnky, vyřizuje doklady, objednává sál na radnici.
Kdyby na tutéž slečnu v půl čtvrté ráno zahalekal podnapilý Jožka, se kterým se seznámila téže půlnoci nad pivem, že se ji vezme, poklepala by si na čelo a přidala do kroku, aby se toho blázna zbavila. Když v půl čtvrté ráno prohlásí Charles či Tareq, že už teď, tři hodiny po seznámení, ví, že ona je ta jediná a pravá a jen s ní chce ruku v ruce kráčet životem, slečna se zapýří a začne vybírat text na svatební oznámení.
Kdyby Jožka nepřišel na dvě rande, nechal za sebe platit útratu a nájem, kdyby Jožka na čtvrt roku beze stopy zmizel nebo byl viděn v objetí s jinou, většina žen by ho honem pustila k vodě. Když tohle všechno udělá Charles nebo Tareq, milující snoubenka či manželka přivře očko – však ono se to jistě už nestane!
Myslela jsem na to, když jsem četla knížku Ivany Teshomeové Měsíční sonáta pod africkým sluncem.  Ve zkratce: studentka střední školy, nadějná klavíristka, se v restauraci setká s etiopským studentem. Nechá se sbalit a není jí divné, že milenec nechce znát její přátele, že ho nezajímá její život ani studium – v retrospektivě ho obviňuje, že byla manipulována, má mu za zlé, že ho respektovala, klade mu za vinu, že jejich sexuální soužití (o němž podle knihy nikdy nehovořili) ji nenaplňovalo.
Po dvouleté známosti, kdy se milenci scházeli víceméně jen v pokoji studentské koleje, začala mladá žena plánovat svatbu. A protože nastávající ženich se držel zpátky, všechny administrativní záležitosti vyřizovala nevěsta („po úřadech mě nechal běhat samotnou. Dostatečnou omluvou jeho postoje k této věci byla skutečnost, že je cizinec, nevyzná se zde tak jako já. A protože je tmavé barvy pleti, nejednají s ním na úřadech právě nejlépe. Ze značné části mohl mít smíšené pocity, ale ze značné části hledal výmluvy, které jsem přijala a tím se prakticky podvědomě rozhodla mu sloužit.“).
Budoucí nevěsta také chodila na noční brigády, aby budoucí ženich mohl odjet do Etiopie vyřídit zbytek dokladů potřebných k svatbě (budoucí ženich se opět neangažoval). Pozvala snoubence na společnou dovolenou a zpětně se horší nad tím, že ho nenapadlo poměrnou část nákladů zaplatit. Nastávající ženich si nepřál, aby někdo z jeho známých věděl, že bude mít dítě, za snoubenkou, hospitalizovanou v době rizikového těhotenství, téměř nechodil. Přes to všechno nevěsta necouvla a svatba, kterou administrativně vyřídila sama a kterou zaplatili její rodiče, se nakonec přece jenom konala. 
Etiop (jak se v knize Etiopanům říká) Asafa odjel domů a po nějaké době manželka se synem skutečně přiletěli za ním až do Etiopie – opět za peníze manželčiných rodičů.
Bývalá konzervatoristka s překvapením zjišťuje, že v Etiopii má nižší životní standard, že může jen stěží nalézt uplatnění jako pianistka, odcizení mezi manželi se prohlubuje, pobyt v Africe se pro Češku stává noční můrou. A dobře se mladá paní necítí ani v Československu, kam (opět) přijela porodit i své třetí dítě:
„Postrádala jsem muže, otce svých dětí, který by sdílel mou radost z našich ratolestí, který by mne pohladil, políbil a třeba donesl kytku kopretin natrhaných na louce při dovádění s kluky.“
Měsíční sonátu pod africkým sluncem vydalo v roce 2010 nakladatelství Akcent.
A já si po jejím přečtení znovu říkám, jak je možné, že některé ženy jsou ochotny odjet do cizí země nebo dokonce na cizí kontinent s mužem, který se chová tak, že já sama bych s ním neodjela ani na kafe do Vysočan…