Kamarádka si nepřeje, aby jí někdo gratuloval k narozeninám. Kamarádka je muslimka ortodoxnějšího ražení, dost svědomitá na to, aby se vyhýbala nábožensky podezřelým záležitostem.

Přečetla jsem si názory, že oslavy narozenin nám nepřinesou nic dobrého a v Den soudný neprospějí. Že je to novota, jelikož Prorok neslavil a nepřál. Dočetla jsem se, že většina učenců v oslavách narozenin a tryznách za zemřelé nemuslimy shledává náboženské motivy a proto je odsuzuje. A vůbec, seznam povolených svátků je dán, a slavit něco jiného je neislámské.
Jenže… co je to slavení?
Jak velkým hříchem je dát kytičku k svátku matek, poslat pohlednici ke Dni žen nebo ke Dni otců, vzít školáka na oslavu Dne dětí?
Pokud mluvíme o bujarém večeru v putyce, kde zapíjíme kulatiny, je jasné, že to zrovna muslima hodné konání není. Ale co když oslava narozenin spočívá v tom, že oslavenci popřejeme mnoho šťastných a úspěšných let dalšího života? Dalo by se říci, že je to nesmysl, protože Bůh má v délce jeho dnů jasno, přání nepřání. Ale taky by to mohl být způsob, jak oslavenci dát najevo, že ho máme rádi a pokud bychom byli na světě dost dlouho, chceme ten čas trávit s ním.
Co když si připomenutím vlastního narození zároveň osvěžujeme myšlenku na to, že máme být vděčni za příležitost, jíž se nám příchodem na tento svět dostalo? Za čas, který jsme mohli trávit s těmi, které máme rádi? Za to, že jsme měli další rok na napravování svých dosavadních chyb?
Vlastně bychom měli slavit každou hodinu, ne jen každý rok…