Matky do půl noci před domem dceru samotnou se samým frejířem státi, do lesu, do pole, mezi obilí s tím, oným choditi, po hospodách se toulati a po celých nocech tancovati nechají: ano ještě mnohé matky, aby přece dcery brzy vdaly (to jest, odpusťte slovu, aby se časně zkurvily), do hospody nevinné děvčátka posílají. Ó matky, co myslíte?

Jana Horského a Markétu Seligovou jsem poznala coby přednášející něčeho, co se jmenovalo – tuším – dějiny českého dějepisectví, nebo tak něco, co mě – zvláště v podání výše uvedené dámy – neskutečně nudilo.
.
.
Teprve když jsem o několik let později dočetla knihu Rodina našich předků a podívala se, kdo je jejím autorem (v tomhle případě autory), došlo mi, že chybějící schopnost (mě) přednáškou zaujmout nemusí znamenat neschopnost zaujmout (mě) jinak.
.
Třeba popisem toho, jak vypadala rodina v českých zemích 16. – 18. století, kdo všechno rodinu tvořil (nenechme se mýlit – slovo „rodina“ mělo v různých obdobích různý význam). Popisy demografického chování lidí a změn ve struktuře rodin či domácností se těm dávno z paměti vyprchalým nezáživným lekcím nepodobají ani trochu, a i když hned v úvodu knihy autoři obezřetně připomínají, že „Složité propojování ´vnějšího´ (projevu) a ´vnitřního´(obsahu ducha) způsobuje, že v kuturních vědách nemůžeme poznat souvislosti a příčinné provázanosti na způsob přírodních zákonů, nýbrž že můžeme dosáhnout pouze tu více, tu méně adekvátního porozumění spojitostem dvou či více jevů“, nemůže představování jednotlivých demografických jevů, forem rodiny a změn, které v čase doznaly, nudit snad nikoho.
.
V preindustriální společnosti západní a střední Evropy nebyl sňatek úplnou samozřejmostí, dostupnou zcela všem. Někdy se dokonce objeví názory, že sňatek byl svým způsobem privilegiem. Každopádně však platí, že sňatek byl dostupný tomu muži, který byl s to zajistit existenční podmínky pro budoucí rodinný život. Musel být buď dědicem nemovitosti anebo si zajistit vlastní živnost. V oblastech s takřka výlučnou platností principu neolokalismu, jakou byla například Anglie, to znamenalo založit novou domácnost. V některých venkovských oblastech s výskytem kmenové rodiny (některé francouzské kraje, střední Evropa), si mohl ten z dědiců (lhostejno, zda syn nebo dcera), který se později ujal usedlosti, přivést svého životního partnera, a tak dočasně žily pod jednou střechou dva manželské páry. … Historická demografie mluví i o definitivním celibátu, který se stával osudem části mužské i ženské složky populace v západní a střední Evropě. Jeho rozsah se dáva do souvislosti s rázem hospodářského života té které oblasti a jeho prolomení je někdy nahlíženo ve spojení s tzv. „protoindustrializačním modelem“.
.
A stejně jako s představou, že ve středověku bylo manželství běžně dostupné, se kniha vypořádává i s pověrou o cudné minulosti našich předků či o odvěké provázanosti rodiny a církve; čteme zde, že právní status „panny“ mohla mít i žena, která „pannou“ fyziologicky nebyla, a že právně i společensky byl po dlouhou dobu přijatelný i pohlavní styk mezi nesezdanými osobami, pokud již stvrdily svůj úmysl do manželství vstoupit. Demografické strategie však jednotné nebyly:
.
Historicko-demografické studie ukazují, že v západní a střední Evropě lze rozlišit přinejmenším dva „vzorce“ demografického chování, pro něž Jürgen Schlumbohm užívá označení „systém obrany lidského života“ a „systém mrhání lidským životem“. Sklon k prvnímu nacházíme například v jižní Francii a ve Vestfálsku, k druhému v severní Francii a ve Wüttembersku. První charakterizuje nižší specifická manželská plodnost (počet porodů během jednoho roku, jež připadají na 1000 vdaných žen určité věkové skupiny), s ní související delší meziporodní intervaly a doba kojení a nižší míra kojenecké a dětské úmrtnosti. Druhý je charakterizován právě opakem.
.
Čelední služba, podruzi, zádruha a rodinný nedíl, berní ruly a gruntovní knihy, jakož i soupisy poddaných… při četbě Rodiny našich předků nabývají tyto známé, ale mlhavé pojmy přesnějších rysů. Takže, jestli nevíte, co je to zádruha a zajímá vás, co se dělo s rodinou před čtyřmi sty lety, hurá do knihovny!
.
Něco podobného, ale konkrétnějšího ZDE
.
(Jan Horský, Markéta Seligová: Rodina našich předků. Nakladatelství Lidové noviny, 1997)